Test ojetiny: Volvo V70 v pěkném stavu levně koupit nejde

Sháníte pořádné rodinné auto věhlasné značky za 150 až 200 000 Kč a za žádnou cenu nechcete škodovku v kombíku? Hlavně vynechte všechna auta od audi a také bavoráky a mercedesy. Taková auta se levně koupit nedají. Respektive dají, ale pak se do nich vysypete v násobcích původní částky, za kterou jste takové auto koupili.

Přesto je na trhu ojetin jedno auto, které kombinuje prémiovou image s poměrně únosnými provozními náklady. A také k tomu přidá komfort a praktičnost. Jmenuje se Volvo V70, případně XC70, pokud jezdíte k chatě po horší polní cestě, která občas zmokne. Koupíte ho za pěkné peníze a následný servis nemusí stát absolutní finanční nesmysl.

Rozkaz zněl jasně: „Půjč si nějaký starý levný volvo,“ hřímal Honza Koubek do telefonu, když sháněl auto k testu bazarovky. A protože se starším Volvem se silným dieselem a automatem z doby, kdy ještě auta nekecala do řízení, člověk vždycky sveze rád, jedno takové z té nižší cenové hladiny jsem sehnal.

Na test jsme si v Auto ESA půjčili Volvo V70 s žádaným naftovým pětiválcem 2,4 l v kombinaci s automatickou převodovkou. Vůz z roku 2010 měl na začátku testu na tachometru něco málo přes 193 000 km a prodejce za něj chtěl atraktivních 162 000 Kč.

V současné době jsou v nabídce na inzertním portálu Sauto.cz jen zhruba čtyři desítky kusů Volva V70, ale klidně si k tomu přidejte přibližně dvacet verzí XC70. Ceny začínají už pod 100 000 Kč, ale jestli chcete velmi zachovalé auto s doloženou historií, připravte si minimálně čtvrt milionu.

V intervalu 300 až 400 tisíc Kč se dají najít velmi pěkná auta po modernizaci, nejsou výjimkou ani kusy za půl milionu. Smiřte se ale s tím, že i hezká a docela drahá V70 a XC70 bude mít hodně najeto. Naprostá většina ojetin má naftu, častější je také automat. Seženete i docela dost čtyřkolek.

A jak si vlastně ojetá Volva V70 stojí v bazarech? Odpovídá Filip Kučera z Auto ESA: „Značka Volvo se u nás neprodává ve velkém, a tak ani nabídka ojetin není velká. Volva jsou nejčastěji k dispozici jako kombíky. Lidé, kteří si je u nás kupují, si je vybírají pro jejich bezpečnost a prostornost. Často v nich maminky vozí děti do školy a na kroužky, ale kupují si je i podnikatelé. Dobrým příkladem je Volvo V70, které není úplně největší kombík z nabídky značky, přesto vyhovuje většině požadavků na rodinné i pracovní kombi. Má sice své roky, ovšem interiér a exteriér jsou poměrně nadčasové a ve skutečnosti vypadá mladší, než je. A to je u ojetin žádoucí vlastnost. Podobně je na tom prémiová konkurence BMW 5 Touring. Dobře vypadá i desetileté, jenže je téměř o 70 procent dražší. Škoda Superb stejného roku výroby je průměrně o 15 procent dražší. Z dalších desetiletých neprémiových velkých kombíků jsou ve stejné cenové hladině s Volvem V70 Volkswagen Passat Variant nebo Ford Mondeo kombi.“

Označení V70 se u Volva objevilo už v polovině devadesátých let minulého století, a i když je v tom s počtem generací jednotlivých technicky příbuzných modelů trochu guláš, všichni víte, že na fotkách je V70 postavená na platformě EUCD, kterou krom sedanu S80 najdeme také třeba pod Fordem Mondeo z roku 2007.

Jak už bylo řečeno dříve, platforma příbuzná s Mondeem má spoustu výhod, ale zase to není vyloženě stejné auto. Volvo použilo mnoho jiných motorů, má jiné převodovky a samozřejmě také trochu odlišný podvozek. V tomto případě je platforma skutečně jen ta základní deska, na které se auto montuje.

Zajímavé je, že ačkoli má kombík V70 kratší rozvor než příbuzné Mondeo, rozhodně člověk nemá pocit, že by bylo auto malé. Je to takový rodinný autobus a praktičtější tvar než kvádr ještě nikdo nevymyslel. V té dnešní záplavě nevzhledných a designově překomplikovaných SUV je vlastně tahle hranatá krabice od Volva svým zvráceným způsobem krásná.

Ohledně motorů je to tady stejné jako u sedanu S80, který jsme testovali nedávno. Nejlepší bude, když si projdete starší článek. Tam najdete všechno, včetně informací toho, jaký nafťák koupit, protože stejně jiný motor hledat nebudete.

Jen to zkrátím: naftové pětiválce 2,0 a 2,4 l jsou skvělé motory, jen si u nich dejte pozor na celkový stav a nechte auto prověřit někoho, kdo Volvům rozumí. Větší motor se občas umí vinou spadlého řemene pohonu pomocných agregátů potkat, trpěly na to hlavně verze Euro 5. Verzím Euro 4 se zase uměly rozbít vířivé klapky v sání, i když tady je aspoň motor nenasaje. Ale všechno najdete v článku o S80. Ta skladba motorizací je u V70 prakticky stejná.

Já teď odbočím a spíše se chci zaměřit na to, jak a kde ojeté Volvo kupovat. A na co si máte dát sakra velký pozor. Testovaný kus byl dobrým příkladem takového auta, které se dá sice koupit levně, ale pak bude vyžadovat dost péče. Jestli chcete bezvadný kus, nekoupíte ho za 160 tisíc. Na takový si připravte tak 300 až 400 tisíc korun.

Jelikož se nelze nabídkou ojetin přehrabovat jako v případě škodovek a volkswagenů, často nezbyde nic jiného než koupit prostě to, co je. Když totiž osekáte vyhledávání jen na specifickou motorizaci a převodovku (kombík s pětiválcovým dieselem a automatem bude asi oblíbená volba, takové Volvo bych si dovedl představit i já), už vám těch aut moc nezbyde.

Tahle auta se většinou kupují proto, že je potřebujete (když sháníte víkendovku a druhé auto pro radost, klidně můžete hledat celý rok, ale rodinné auto denní potřeby zpravidla potřebujete co nejdříve). Všichni víme, že člověk by měl při nákupu ojetiny postupovat opatrně a dobře vybírat, ale když vám třeba staré auto dojezdilo nebo vám sebrali služebák… To pak prostě musíte koupit, co zrovna je, abyste mohli jezdit.

Volvo V70 je jako rodinné auto dobrá volba, ale měli byste o něm vědět, že s dohledáváním historie to tak jednoduché nebude a rozhodně nelze brát údaj na tachometru jako dogma. Tím spíše, pokud kupujete auto dovezené ze zemí, ve kterých si s vedením servisní a provozní historie lidé moc hlavu nelámou.

Testovaná bazarovka svou zemi původu prozrazuje snadno. Sedačky nejsou vyhřívané. Podezření na „Itala“ pak potvrzuje palubní menu v italštině, které ale nejde snadno přepnout do nějakého srozumitelného jazyka. Musí se to udělat přes diagnostiku.

Na druhou stranu ale italská auta nemusí být zespod sežraná korozí jako některé jiné vozy provozované celoročně v zemích, kde se solí snad i v letních měsících, aby se vyčerpaly rozpočty. U volva je ta odolnost proti korozi poměrně slušná, ale zas u více než desetiletých aut nečekejte zázraky, zejména pokud mají za sebou už opravdu vysoký reálný nájezd a ještě třeba špatně opravenou nehodu.

Právě mizerně opravené bouračky jsou velké zlo. Plno lidí si kupuje Volvo proto, že je to přece bezpečné auto. Ale myslíte si, že stejné pevnosti skeletu jako u nového nového auta bude dosahovat kepl svařený ze tří jiných bouraček a rovnaný někde ve stodole s pomocí traktoru a jeřábu? Hlavně, že pořád všichni řešíme, kolik má auto najeto…

Ohledně toho udávaného nájezdu asi budou nějaké otazníky, ale u dovezených aut, která nemají kompletní servisní historii od dealera, vám stejně nikdo nic nezaručí. Můžete utrácet, kolik chcete za prověření ojetiny, a jediné, co maximálně zjistíte, budou nějaké pojistné události a poslední servis před osmi lety.

A to jsou i případy, kdy se evidentní bouračka v záznamech nikde neobjeví, protože ji nikdo nehlásil. Důvod? Řidič mohl být opilý, takže auto nějak odtáhl a nechal opravit bez vědomí policie a pojišťovny. Tady vidíte, že nějaký stočený tachometr by měla být vaše poslední starost. Zajímejte se hlavně o celkový stav auta a nechte si udělat odhad prvních nutných investic, které stejně každá ojetina bude potřebovat.

Podle německých statistik poruchovosti TÜV Report jsou Volva téhle generace auta s absolutně nejvyššími průměrnými nájezdy ze všech hodnocených vozů. Proto ty údaje na tachometru berte s velkou rezervou. Podobné je to u starých bavoráků, kde číslo na tachometru spíše jen ukazuje představu prodávajícího, jak na tom auto je. Na pohled hezká auta stočí na nějakých 180 tisíc km, takový ten obecný průměr na 250 tisíc a jen úplně vydechlé keply si už nikdo nedovolí stočit pod 300 tisíc. Ani ten největší podvodník.

Reálný nájezd vám prozradí celkový stav auta. Podívejte se na interiér, jestli jsou prošoupané a prosezené sedačky. V kvalitě materiálů sice Volvo nedosahovalo úrovně Audi, ale po 200 000 km by neměly být sedačky prošoupané, volant prodřený a koberce prošlapané. Stejně tak přirozeně bytelný podvozek obvykle ani po 200 000 km nevykazuje vůle, řízení bývá i po 250 000 stále přesné.

Otevřete kapotu, sundejte plastový kryt motoru a hledejte úniky oleje a dalších náplní. Deset let a 300 000 reálných kilometrů bude na různých těsněních znát, z motoru už to prostě poteče. Ale všechno se dá řešit, pětiválcový diesel je docela slušně opravitelný. Tohle se děje u všech aut podobného stáří a nájezdu. Zkuste se někdy podívat pod kapotu bavoráka nebo škodovky. Touhle dobou olej prosakuje už u všech aut, o která se nikdo pečlivě nestará.

A právě zanedbaná péče bývá problémem poměrně velké části ojetých vozů Volvo. Netvrdím, že to tak dělají všichni, ale už jsem se setkal s auty po lidech, kteří prostě nevěděli, že se má v autě měnit něco jiného než olej. A je také otázka, jestli různé servisy při kontaktu s takovými lidmi provedly všechny potřebné opravy a výměny, když dotyčný ani neví, že je v autě nějaká brzdová kapalina nebo vzduchový filtr.

Je tedy až s podivem, že Volva téhle doby podobné zacházení často přežijí. Neříkám bez úhony, ale s trochu pečlivějším přístupem se z nich dá vždycky udělat slušné a spolehlivé auto. S motorem si každý šikovnější servis poradí, podvozek žádné složitosti neukrývá, zvláště když adaptivní tlumiče nebo udržování světlé výšky vzadu moc ojetin nemá. Ale podle VIN by se rozklíčováním dalo zjistit, jestli ojetina tyhle drahé komponenty obsahuje (pokud tedy bude servis Volva ochotný takové informace poskytovat).

Pozor na čtyřkolky a automaty. Bývalí majitelé zapomínali v převodovce a mezinápravové spojce měnit olej, což by se mělo dělat ideálně každých 60 000 km (interval 100 000 km už je hodně hraniční). U každé ojetiny, u které to nelze doložit fakturami ze servisů, to nechte udělat preventivně. Čtyřkolky u některých ojetin už vůbec nefungují, mezinápravová spojka kvůli zanedbanému servisu nespíná. Většina lidí si ale nefunkční čtyřkolky nevšimne, dokud nenapadne sníh a oni nebudou potřebovat vyjet z parkoviště.

Servisu automatu se nebojte. V principu spolehlivý Aisin s hydrodynamickým měničem momentu potřebuje výměnu oleje za zhruba 5 000 až 8 000 korun (záleží na cenách jednotlivých servisů) jednou za čtyři roky a u aut s reálným nájezdem přes 300 000 km bude servisně levnější než vůz s manuálem, který si řekne o spojku s dvouhmotou v sadě za 45 tisíc (to jsou ceny značkových dílů, druhovýroba přijde na asi polovinu).

Tenhle prostorný kombík je prima auto. Nehraje si na sportování a vždycky se snaží být hlavně pohodlný. I se silným dieselem a automatem je to spíše rozvážný cestovatel. Jestli chcete mít klid a řešit jen běžnou údržbu, budete si muset připlatit za dražší auta, aktuálně v cenové relaci od 250 000 Kč, spíše ale víc. V70 se sice mnohem levněji, třeba za sto tisíc, koupit dá, ale to už je pak záležitost spíše pro šikovného kutila, který mechanice aut rozumí, umí si sehnat výhodně díly a všechno si udělá sám. Pak mu to může dávat ekonomický smysl. Případně se na to můžete vykašlat a jezdit s autem s vůlemi v podvozku, které špatně brzdí, řízení táhne do strany, převodovka neřadí pořádně a motor občas spadne do nouzového režimu. Bohužel je takových kusů mezi lidmi už docela dost.