Test ojetiny: Renault Grand Scénic III umí být spolehlivý

Kategorie velkoprostorových rodinných vozů MPV nám postupně vymírá. Zatímco na konci 80. let začal být právě tento druh auta v Evropě velmi žádaný, nyní ho vytlačují podivné nepraktické crossovery a SUV. Třeba i takový Renault klasického Espace vyměnil za paskvil, o kterém nevíte, jestli je to MPV nebo SUV, ale zase o něm víte, že rozhodně není tak praktický a prostorný jako dříve.

Na trhu ojetin je dnes výrazně lepší výběr než na trhu nových vozů a zájemci o velkoprostorové rodinné auto si vyberou mnohem lépe. Pro některé kupce je pak trh ojetých vozů jedinou možností, protože si mezi novými vozy už nevyberou. Brzy nám zmizí populární Zafira od Opelu, otazník visí nad budoucností Fordů S-Max a Galaxy, stejně tak třeba nad VW Touran a větším Sharanem.

Automobilka Renault si flákáním kvality na přelomu tisíciletí značně pokazila pověst. Lidé se dodnes Renaultů bojí, ačkoli výrobce v posledních zhruba deseti letech přišel s modely, které se snažily dřívější průšviháře napravit. Platí to třeba o třetí generaci Laguny (se správným motorem vlastně spolehlivé auto) a také o tomto Scénicu. Obavy kupujících (a tradičně nízká zůstatková hodnota ojetých Francouzů) ale tlačí ceny dolů, takže v bazaru můžete narazit na opravdu slušné auto za moc pěkné peníze.

Jako příklad typické ojetiny na českém trhu nám poslouží sedmimístný Grand Scénic, který jsme si na test půjčili v Auto ESA. Vůz z roku 2012 měl naftovou šestnáctistovku o výkonu 96 kW spojenou s manuální převodovkou. Za sedm let urazil zatím slušných 114 000 km a prodejce za něj v době testu chtěl zajímavých 190 000 korun.

V současnosti je v nabídce inzerentního serveru sauto.cz zhruba 250 aut od roku 2010. Převažují diesely a ceny začínají u 100 000 korun za vozy s vysokými nájezdy. Naftové patnáctistovky s nájezdem do 100 000 km stojí od zhruba 160 000 Kč, na hezký naftový dvoulitr s automatem budete potřebovat dvě stě tisíc.

Na rozdíl od zejména německých aut bývají ta francouzská rodinná dobře vybavená. Testovanému Scénicu tak nechyběla dvouzónová klimatizace a slušný audio systém. Hodně zvyku ale vyžaduje centrálně umístěný displej. Nejde ani tak o jeho polohu, ale o prosté periferní odhadování rychlosti. Kolem úsekových radarů se tak nevyhnete používání tempomatu nebo omezovače rychlosti, protože periferně prostě na budíku nevidíte ručičku rychloměru.

Ohledně ergonomie to vždycky bylo s francouzskými auty trochu komplikované a ani Scénic (potažmo sedmimístný Grand Scénic) není žádný zázrak. V S-Maxu, Sharanu nebo Zafiře se vám bude sedět lépe a nebudete potřebovat návod a instruktora, až budete hledat, kde se zapínají světla nebo ovládají jiné běžné funkce. Za týden si ale člověk u Scénicu zvykne na všechno.

Praktičnosti nelze také nic zásadního vytknout, a i když já osobně mám výhrady ke kvalitě sedadla řidiče a ergonomii, spolucestující se nestěžovali a Scénic se jim vlastně líbil. Dobře se do něj nastupuje (pro dámu v krátké sukni je vysedání ze Scénicu rozhodně důstojnější než vylézání z nízkého sportovního auta) a je v něm místo. Prodloužený Grand Scénic je vzadu velmi velkorysý, a i když jsou sedačky ve třetí řadě spíše pro děti, dají se používat. Pětimístné provedení Grand Scénicu má pak místo kufru menší hangár, kam se vejde po vyjmutí (ovšem nijak snadném) sedaček ve druhé řadě i malá motorka. Tohle je prostě praktické a velké auto. Pokud takové potřebujete, rozhodně si Scénica ze seznamu potenciálních kandidátů neškrtejte.

Jenom od něj nečekejte prvotřídní jízdní projev. Renault sice neplave po silnici takovým způsobem jako vylítané citroëny s půlmilionovými nájezdy, ale podvozek není příliš komfortní a na hrbolaté silnici autem dost mlátí. Od řízení se nedočkáte zpětné vazby jako ve fordech, takže jestli i od rodinného MPV v dieselu vyžadujete dynamické jízdní vlastnosti, kupte si S-Maxe nebo Galaxy, případně Tourana či s přimhouřením oka Zafiru. Grand Scénic je prostě jenom praktický dopravní prostředek. Ale to neuvádíme jako negativní kritiku, spíše jako varování. Renault sportovní auta umí, ale Grand Scénic jím není a nikdy být neměl.

Po stránce spolehlivosti a kvality tu naštěstí moc špatných zpráv nemáme. Převažovat budou ty dobré. Dopředu je ale nutné říci jednu věc. Vždycky nesmírně záleží na kvalitě servisu a přístupu majitele. Pečlivý člověk je schopný udržet při životě i rizikové motorizace. Naopak dobytek, který si ani neobouchá zablácené boty při nastupování do auta a olejovou náplň v motoru považuje za doživotní, je schopný i jinak spolehlivé motorizace za tři roky zabít.

Proto než postoupíme k hodnocení jednotlivých motorů, připomeňme, že základní servis s výměnou oleje by měl každý ojetý vůz absolvovat nejpozději jednou za rok a po maximálně 15 000 km, u vybraných motorizací klidně i dříve. Ano, my víme, že to neustále opakujeme, ale vy si to opakujte také. Zapomeňte na smrtelné třicetitisícové dvouleté intervaly, kterých se některé motory ani nedožijí.

Ačkoli je Scénic koncipovaný jako rodinné auto, hodně kusů skončí jako školní autobus, kterým se sváží děti do škol a jednou za měsíc se s ním jede na víkend. Takový způsob jízdy má typický průběh – studený start, poskakování městem a vypnutí motoru ještě před tím, než se dostatečně ohřeje. Jestli je tohle váš každodenní rituál, vynechte diesely a také přímovstřikové downsizované benzíny, především pak 1.2 TCE.

Základní atmosférická šestnáctistovka je v zásadě spolehlivý motor, u kterého je jen nutné počítat s výměnou rozvodů a choulostivého přesuvníku časování ventilů. Obvykle se to mění současně, jen se těžko odhaduje ten interval. Kdo včas mění olej, obvykle se přesuvník dožije řemenového intervalu 120 000 km (nebo pět let). Smolařům se rozsype ale po poloviční porci. Spolu s řemenovými rozvody a při použití druhovýrobních dílů byste se měli vejít do 12 000 korun. Jinak je ale tento motor na takové to courání se po krátkých trasách dostatečný a vlastně nejlepší.

S přimhouřením oka lze doporučit i přeplňovanou jednotku 1.4 TCE, která má ještě nepřímé vstřikování. Reaguje ale poněkud zvadle a reálně jezdí za minimálně osm litrů. Navíc potřebuje opravdu pečlivé dodržování servisního intervalu. Na delší cesty s větším zatížením se ale hodí přece jen více než šestnáctistovka. Má rozvodový řetěz a jeho závady jsou spíše vzácné. Dobře mu dělá aditivovaný benzin s vyšším oktanovým číslem.

Atmosférický dvoulitr by byl zajímavý, ale bohužel se u nás téměř nevyskytuje a dost jeho snažení omezuje nepovedený automat CVT. Ten se navíc v těžkém Renaultu málokdy dožije 150 000 km bez problémů. A jednotku 1.2 TCE obejděte obloukem. Karbonuje, ředí olej benzinem, zadírá se a časem začne brát olej jako starý bavorák po amatérském drifterovi. Jakkoli se výrobce snažil to zlepšit, v inzerátech může číhat rizikový kus.

Také před koupí vyndejte svíčky, jestli už nejsou zalepené olejem. Naopak nové čisté zas mohou naznačit, že prodávající něco maskuje. Jedině pokud majitel doloží, že třeba po 10 000 km měnil olej, lze o tomto motoru uvažovat. Ale nehodí se na krátké trasy (ředění oleje benzinem) a bez kvalitního aditivovaného benzinu se neobejdete. Reálně tak vychází na dlouhé etapy lépe nějaký diesel. A na ty se teď podíváme.

Asi nejrozšířenější jednotka je malý diesel 1.5 dCi. Vyhněte se slabé verzi 63 kW s choulostivým vstřikováním, lepší jsou výkonnější provedení i za cenu povinného filtru pevných částic (jen verze Euro 4 mohou být bez filtru, ale ty už sotva budou po deseti letech fungovat bez problémů). Výhodou je, že k regeneraci filtru používá motor pátý vstřikovač ve výfuku. Odpadá tak palčivý problém s ředěním oleje naftou. Přesto není malý motor 1.5 dCi zcela bez rizika.

Teprve až modelový rok 2011 a novější dostal již snad definitivně vylepšené vnitřnosti a nemělo by docházet k zadírání ojničních ložisek a klikové hřídele. Tedy, pokud budete nejpozději po 15 000 km měnit olej. Natažený interval zabije i tento motor. Kdo chce mít jistotu, klidně může přistoupit k výměnám oleje po 10 000 km, což není u tohoto motoru zas tak přehnaná opatrnost. Značné riziko pak vidíme u více ojetých kusů s dvouspojkovou převodovkou. Její suché spojky si mohou po 100 000 km říci o velmi drahou výměnu.

Starý diesel 1.9 dCi má solidní, a hlavně jednoduchý základ (turbo s pevnou geometrií, spolehlivé vstřikovače a ve verzi Euro 4 je bez filtru) a mohlo by se jednat o velmi zajímavý pohon. Kupujte ale jen kus, u kterého je pečlivě vedená servisní historie. Výměny oleje po 30 000 km nebo dvou letech zabijí i tohoto pracanta. A pozor na rozvody, měňte je už po 120 000 km nebo maximálně šesti letech.

Motor 2.0 dCi je jediná použitelná možnost, u které můžete mít dobrý automat. Šestistupňová skříň s měničem ale potřebuje pravidelně (po 60 000 km nebo čtyřech letech) měnit olejovou náplň. A pro motor se držte plánu 1 rok nebo 15 000 km. Dvoulitr má spolehlivý pohon rozvodů řetězem. V posledním stádiu by už také měl mít relativně spolehlivé vnitřnosti, ale stejně jako jednotka 1.5 dCi se ani on nikdy nezbavil zvýšeného rizika přidření na klice. Měňte proto včas olej a pečlivě zahřívejte.

A konečně nový motor 1.6 dCi. Ten nás v testovaném Scénicu překvapil dynamikou dvoulitru, přesto nebylo problém jezdit dlouhodobě za šest litrů nafty. Je škoda, že tento motor nebyl v nabídce s automatem, k charakteru MPV by se samočinné řazení náramně hodilo. Ohledně spolehlivosti patří i tento motor k těm lepším, ale bude zase záležet na minulosti. Prodlužování servisních intervalů mu dobře nedělá, takže opět připomínáme číslovky 15 a 1, tedy 15 000 km a jeden rok. Šestnáctistovka nemá vířivé klapky v sání a také jí zatím drží EGR ventily, ale rozhodně nic nezkazíte kvalitní aditivovanou naftou.

A to je zhruba asi tak všechno. Výhrady lze mít ke zpracování detailů, ale elektronika, navzdory pověstem, funguje většinou spolehlivě. Začínají se jen množit závady zámků řízení a starším kusům z prvních let kolabují klimatizace. Pak už budete řešit spíše jen kuriozity. Doporučujeme ale vyhnout se vozům s panoramatickým střešním oknem, po čase do nich zatéká.

Renault Scénic a Grand Scénic v třetí generaci jsou v podstatě velmi solidní a spolehlivá auta. Vyberte si ale vhodnou motorizaci a nevykašlete se na běžnou údržbu a servis. Aut je na trhu celkem dost, ale někdy nezbyde než se smířit s unaveným vnitřkem, protože kupované auto má zrovna pečlivě vedenou servisní historii a dobrý motor. Není pravidlem, že by se u Grand Scéniců měly vyskytovat fatální závady, ale pokud jde třeba o diesely, sebemenší problém řešte hned. Jinak hrozí, že si zničíte drahý částicový filtr jen proto, že nebudete opravovat relativně levné drobnosti (termostat, čidla diferenčních tlaků a podobně).