Cadillac Series 62 Extended Deck – Stylová patina

Tohle je navíc obří koráb ze všech nejkorábovatější a má tu nejsprávnější značku – Cadillac. Naštěstí není podle Johnnyho Cashe poskládaný z mnoha kousků čas od času sebraných v továrně, ale hezký takový, jak jej v Detroitu v roce 1958 vyrobili. To už byl základní model (ano, i s těmito rozměry je to základní model) docela zaběhlý, protože se nabízel od roku 1940. Cadillac s ním nahradil Series 65. Já dnes ale věnuji tento článek modelu páté generace, kterou, stejně jak všechny předchozí, navrhl Harley Earl a na trh dorazila v roce 1957 v době stagnující ekonomiky.

Čtyřdveřový Cadillac je z doby, kdy se ozdoby a detaily na amerických autech hodně nosily. Co je pěkné, to jsou gumové kužely na chromovaném nárazníku, které v případě malého doteku ochrání jeho povrch. Poprvé měl také Cadillac u tohoto modelu přední světla ve dvojici. Nechybí spousta chromovaných ozdob včetně křidélek na kapotě, na která budete koukat za jízdy. Masku zkrášlují kulaté kryty na místech setkání horizontálních a vertikálních příček masky. To byla novinka modelového roku 1958 stejně jako čelní okno s tónovaným pruhem. Vzadu jsou zase pořádné ploutve a ve výhledu ven mě neruší B-sloupek. Majitel Marek chtěl čtyřdveřovou variantu, ale i u ní se B-sloupek schová do karoserie a neruší elegantní siluetu. Víčko nádrže se ukrývá pod výklopným levým zadním světlem, což je opravdu nádherný detail.

Auto není zrovna ve výstavním stavu, ale vůbec mi to nevadí. Jistě, určitě bych sehnal nějaký prvotřídně zrenovovaný exemplář bez poskvrnky, ale mně se tenhle Caddy líbí hodně. Marek mu říká Zombielac, protože patina vypadá trochu strašidelně. Původní modrozelený lak už dávno ztratil lesk a navíc jej na mnoha místech schramstla rez. Ale to je prostě patina, auto má svůj věk a taky na to vypadá. Není ale nabourané ani poškozené, jen staré, původní a zašlé, což má své kouzlo. Ten ošuntělý vzhled narušují, nebo spíš možná podtrhují samolepky včetně té na leštěnku Rust-eze z animovaného filmu Cars. Poklice se původně schovávaly v kufru, ale dnes už zase dělají parádu na kolech.

Pátá generace nabídla větší a lépe využitelný vnitřní prostor. Zvláště u prodloužené verze Extended Deck, která byla také novinkou modelového roku 1958. Je delší o 8,5 palce, tedy 21,6 centimetru. Bohatá výbava (nejlepší možná) obsahuje elektrická okna i sedadla a se všemi prvky výbavy přesáhla cena pět tisíc dolarů. Barva čalounění odpovídala modrozelenému odstínu karoserie, ale sedadla mají teprve domluvenou renovaci, jako ostatně i další části interiéru. Stejně tak stropnice má na některých místech tendenci opustit auto, ale vám to vůbec nevadí. Máme tu velké plyšové kostky, a jak říká Rimmer z Červeného trpaslíka, to je nejdůležitější součást auta.

Auto si už v padesátých letech koupil James J. Williams v americkém městě Spokane. To je ve státě Washington, kdybyste to chtěli najít. Pak mělo auto ještě dva majitele, i ten třetí, Mourice, žil ve Washingtonu a právě on nakonec prodal auto do Evropy. Vůz šel do Brém a Marek ho koupil tak trochu naslepo. Chtěl právě a jedině čtyřdveřový ročník 1958, který má dvojici světel vpředu, ale vzadu ještě pořádné ploutve. Nakonec neodolal právě tomuto opotřebovanému, ale ten strašidelný vzhled ho baví, a tak na autě dělá jen mechanické věci, vzhled plánuje ponechat. Měnil třeba servo, vodní pumpu a řešil takový detail, že auto vůbec nebrzdilo. Ale co je v dobrém stavu, to si na autě zaslouží zůstat. Hodně mu pomohla i česká komunita majitelů amerických aut, která je proslulá svou vlídností. Koroze trápí podlahy a kufr, přesto ale nebyla na autě až tak rozšířená.

Pořádný motor V8 vpředu a pohon zadních kol přes čtyřstupňový automat Hydra-Matic, jinak to tehdy za oceánem snad ani nešlo, a právě na to byla platforma C stavěná. Jde o osmiválec 365 cui, tedy šestilitr OHV krmený čtyřkomorovým karburátorem Carter AFB. Byl ale mírně přiškrcen na 310 koní ve 4 800 otáčkách, aby se trochu myslelo na spotřebu. Maximum točivého momentu 551 Nm najdete ve 3 100 otáčkách, ale stejně ten plyn jen tak lechtám. Bubnové brzdy na všech kolech ještě čeká renovace, aby mohutný sedan zastavoval rychleji a poslušněji, teď jdou hodně ztuha. Vždyť Cadillac dokáže akcelerovat na stovku za 12,5 sekundy a jet až 180 km/h, takže by se ostřejší brzdění hodilo. V klidném tempu pak pluje světem se spotřebou kolem 13 litrů na každých 100 kilometrů jízdy.

Cadillac váží kolem 2,3 tuny a v této generaci se chlubil novým rámem a nižší karoserií s větší torzní tuhostí. Jenže to jsem vyčetl z příručky, protože Caddy má velmi pohodlný podvozek. Původně byl vyroben se vzduchovým, ale později byl vyměněn za teleskopické tlumiče a vinuté pružiny. Kola jsou rozumně velká, jen patnáctipalcová. Sice z auta vidím výmoly, kanály a díry, ale pořád si jen tak hebce plujeme jako na obláčku. Kdo ví, třeba je pod autem černá díra, která tyhle silniční nepříjemnosti nechá zmizet a za autem je zase hodí zpět na vozovku, ale uvnitř necítíme nic. Navíc se tento obří stroj řídí tak snadno. Zatraceně, docela chápu, proč je právě Cadillac tak dobré auto a proč je to pro mnohé vrchol americké produkce.

Hned rok po výrobě našeho kousku se objevila nová šestá generace, už ale s designem Billa Mitchella. Populární Series 62 se přestala nabízet v roce 1964 (konec výroby sedmé generace), místo ní nastoupily modely DeVille a Calais. V roce 1958 vzniklo jen 121 778 aut, tedy méně než v předchozích letech, většina ale s touto prodlouženou karoserií (krátkých se prodalo jen přes 13 tisíc kousků). Pro mnohé je Cadillac ztělesněním amerického snu, protože „Every perfect man needs Cadillac!“. Když už lidé ho mají doma, je většinou v perfektním stavu, zrenovovaný a naleštěný. Mně se ale možná právě proto o fous víc líbí tenhle strašidelný orezlý Zombielac, protože ta patina mu propůjčuje obrovské charisma. I tak byste ale potřebovali minimálně pět tisíc dolarů, tedy přes 110 tisíc korun, spíš ale víc peněz a ještě zainvestovat do dovozu auta k nám.