Tempomat za téměř 70 let ušel kus cesty. Víte, jak funguje?

Záměrně jsem řekl, že velkým pomocníkem je tempomat. V dnešní době ho často najdete pod zkratkou ACC (Adaptive Cruise Control), což není klasický tempomat, ale jeho vylepšená – adaptivní verze. Klasický tempomat si patentoval v roce 1945 vynálezce Ralph Teetor. Zajímavé je, že Teetor přišel o zrak, ačkoli o svém handicapu nerad mluvil. Podle různých zdrojů pana Teetora štvalo, když trávil čas v autě se svým právníkem, že nedokáže držet plynulou rychlost a neustále přidává a povoluje plyn. A to byl impulz pro zrození tempomatu. Po zaregistrování patentu Ralph Teetor na svém vynálezu vylepšil spoustu věcí, ačkoliv poprvé našel v autě využití až v roce 1958.

Od té doby vývoj notně pokročil. Pro nezasvěcené není od věci poznamenat, že tempomat slouží k tomu, aby auto drželo konstantní rychlost. Na dálnici si tedy zvolíte 130 km/h a auto drží onu rychlost. Tempomat můžete mít v modelech s automatickou, ale i s manuální převodovkou. U některých modelů s manuálem můžete během zapnutého tempomatu i řadit, aniž by se vypnul. U jiných modelů se s přeřazením tempomat vypne, což je pro mě osobně dost otravné. To však nemusíte řešit, pokud máte automatickou převodovku.

Jinou funkci, než držet konstantní rychlost, tempomat nemá. Jak šla dopředu veškerá technologie v automobilovém průmyslu, tempomat se posunul z poměrně jednoduchého systému na systém o něco komplikovanější. Myslím tím adaptivní tempomat. Jak je z názvu patrné, jde o tempomat, který se umí adaptovat na dopravní situaci. Co všechno ale moderní adaptivní tempomat zvládne?

Adaptivní tempomat dokáže reagovat na rychlost auta jedoucího před vámi. Jednoduše řečeno jedete po dálnici, máte nastavených 130 km/h, které auto drží, a po chvíli dojedete kamion. Ten samozřejmě jede pomaleji, ale to vám nevadí. Právě adaptivní tempomat zařídí, že auto včas začne brzdit a bude držet takovou rychlost, kterou jede kamion. Nemusíte šlapat na brzdu vy, systém vše udělá za vás. Pokud kamion odbočí na čerpací stanici a cesta před vámi se uvolní, vaše auto zrychlí na původní rychlost. Jak daleko se bude auto držet za vozem před ním, lze obvykle nastavit v několika krocích, ovšem nikdy to nebude příliš blízko, aby auto nedodrželo bezpečnou vzdálenost. Adaptivní tempomat je i výborný pomocník při dopravní zácpě. O tom ale až později.

Adaptivní tempomat se skládá hned z několika částí. Základem (a to nejen adaptivního tempomatu, ale všech dnešních systémů) je procesor (někde označován jako řídicí jednotka), který vyhodnocuje všechna data. Je to takový mozek celého auta. Podobně jako náš mozek reaguje na vjemy, které dostává pomocí sluchu, zraku či hmatu, procesor zase dostává data prostřednictvím kamer, laserů, lidarů a tak podobně. Ty musí ihned vyhodnotit a následně rozdat úkoly.

Standardně se pro adaptivní tempomat využívají radary. Některé automobilky je dnes implementují do svých log na přední kapotě. Někde je pořád najdete například v nárazníku. Když to hodně zjednoduším, tak radar vysílá signál, a to až do vzdálenosti 120 metrů. Jakmile signál narazí do auta před vámi, vrátí se a procesor na základě toho spočítá vzdálenost. Pokud je auto před vámi už moc blízko, procesor zadá úkol přibrzdit a auto začne brzdit. Jde o hodně zjednodušené vysvětlení celého procesu fungování. Občas se místo radarů využívá takzvaný lidar, který má stejnou funkci, na rozdíl od radaru však pracuje s laserovým snímačem. Všechny systémy mají své klady i zápory. Například při hustém dešti nebo sněžení se může stát, že vám dá auto informaci o tom, že systém není dostupný. O další krok dále je kombinace tempomatu a udržování jízdního pruhu, kdy už auto na dobře značené silnici řídí prakticky samo. Stále častěji se objevují také tempomaty samočinně upravující rychlost podle dopravních značek a mapových podkladů. Takový tempomat umí zpomalit před zatáčkou nebo před kruhovým objezdem, sníží rychlost při vjezdu do obce a následně ji zvýší při výjezdu.

Občas se potkávám s názorem, že je tempomat nebezpečný. Může se porouchat a vy nebudete moci zastavit. Nepamatuji si však, že by se kdy něco takového stalo, a proto se rozhodně není čeho bát. Při aktivovaném tempomatu jste vždy pánem situace vy. Jakmile tedy šlápnete na brzdu, auto bude brzdit. V opačném případě stačí sešlápnout plynový pedál a auto bude zrychlovat.

Padla zmínka o tom, že adaptivní tempomat najde využití i za situace, kdy se pohybujete v dopravní zácpě. Auta, která umí zcela zastavit a následně se rozjet, nejsou dnes žádné sci-fi. Nevýhodou je, že jakmile na místě stojí více než 3 sekundy (u některých automobilek to může být jinak), tak pro rozjetí musíte sáhnout na páčku tempomatu nebo mírně přidat plyn. Taková Tesla to však umí zcela autonomně, a to i po 30 sekundách stání na místě.

Osobně adaptivní tempomat používám velmi rád. A to nejenom na dálnicích. Ostatně známe ty situace asi všichni: náročný den v práci a před vámi více než dvouhodinová cesta ve tmě. Na nějaké automobilové radovánky není v tu chvíli moc pomyšlení. V tu chvíli nabývá na ceně jakýkoliv asistent, který vám jen trochu pomůže si „více odpočinout“. Čímž vás ale rozhodně nevybízím ke spánku, vždyť pořád jde jen o asistenta, jehož úkolem je něco někomu usnadnit. Ale kupodivu stále mám ve svém okolí spoustu řidičů, kteří žádné systémy nevyužívají, ale to rozhodnutí je na každém z nás. Osobně jsem se nesčetněkrát přesvědčil o tom, že adaptivní tempomat umí být více než dobrý pomocník, a tak máte-li tu možnost, vyzkoušejte si ho. A třeba mu pak přijdete i na chuť.