Svezli jsme se s BMW M5 - novým mnichovským supersedanem

Projížďka s i8 Roadster z prvního dne byla sice příjemně stráveným odpolednem, ovšem celá se nesla s vědomím, že to nejlepší nás teprve čeká. Oním nejlepším prvkem je totiž BMW M5, ke kterému společně s kolegou kráčíme hned po uspěchané snídani, na níž mi pro vyspávání klasicky nezbylo příliš času.

Svalnatý sedan vzbuzuje respekt na první pohled, přitom ale nepůsobí jakkoliv přeplácaně nebo přehnaně agresivně. Z těch „velkých“ připomínek, že jde o plnotučný M model, je tu hlavně karbonová střecha s obnaženou strukturou, průduchy v předních blatnících a pochopitelně zadní nárazník se čtyřmi koncovkami a difuzorem.

Interiér je v první řadě oázou luxusu, kde z koženého čalounění vyzývavě ční nezvyklý volič převodovky a rudá tlačítka na volantu, náležící k nastavitelným M jízdním režimům. Jsou tu potřeba, neboť vzhledem k tomu, že jde převodovku, pohon, podvozek, řízení a systém jízdní stabilizace nastavovat zvlášť, vzniká nepřeberná hromada kombinací, jak si lze celý vůz „naštělovat“. Takhle stačí pouze nastavit všechny prvky na jedno ze dvou rudých tlačítek na volantu a jeho stiskem vůz okamžitě překonfigurovat do požadovaných hodnot.

Další a tentokrát již poslední rudé tlačítko se nachází na palubce a uvádí do chodu ohromný agregát v přídi. Po včerejších zkušenostech s hypermoderní a elektrifikovanou i8, působí M5 jako velkolepý návrat do staré školy. Pod kapotou a pod karbonovým krytem, rozeznívá se hutným barytonem osmiválec o objemu 4,4 litru, jehož dvě turba postrkují výkon na šílených 600 koní.

Postupně naskakuje na parkovišti hotelu všech pět aut, takže se celá budovat a s ní půlka Portorože otřásá v základech. Po chvíli se naše kolona o 3000 koních dává do pohybu a společně s instruktory se vydáváme na cestu. Tentokrát ale nemáme namířeno na pobřežní promenády jako s i8. Naše cesty směřují rovnou hluboko do vnitrozemí a do hor, kde se na místních silnicích jezdí šampionát v evropském rallye.

Ještě dlouho se ptám sám sebe, zda jsou uzounké horské silničky pro M5 dobrým nápadem. Auto s hmotností atakující 2 tuny zatím působí naprosto nenásilným a kultivovaným dojmem. Dálniční jízda v poklidném tempu probíhá v absolutním komfortu a tichosti, kdy jen občasné poskočení na nerovnosti napovídá, že je podvozek přece jenom tvrdší než třeba u pětky s dieselovým šestiválcem.

Dálnice se postupně mění v rozbitou okresku a naše kolona, která již pár desítek kilometrů baví přihlížející Slovince na dálnici, zastavuje u malé kavárničky pod klikatou silnicí, stoupající do inkriminovaného horského úseku. Rychlé kafe je za námi a při dalším usednutí do auta už konečně mačkám jedno ze zmiňovaných „M“ tlačítek. Motor, podvozek i řízení se přepínají do režimu Sport Plus, klapky ve výfukovém potrubí se právě otevřely a inteligentní pohon všech kol, pomáhající M5 přenést její ohromný výkon na silnici, má za jízdy ještě více preferovat zadní nápravu, na kterou se ponese většina točivého momentu.

Vyjíždíme a náhle je všechno úplně jinak. To samé auto, které ještě před chvíli poklidně plulo dálnicí, se totiž proměnilo na oheň plivající bestii. Stačí jen zlehka přitlačit na plyn, aby se M5 řítila vpřed s vervou a dynamikou z říše supersportů. Za burácení osmiválce se řítím poměrně úzkou okreskou, lemovanou stromy, ovšem instinkty zdaleka nenapovídají, že bych měl mít strach.

Bezmála dvoutunový sedan se čtyřkolkou a zdánlivě nesmyslným výkonem se totiž nechává po silnici vodit s lehkonohou samozřejmostí. Ta ohromná bestie s monitory na zadních sedačkách se radostně vrhá za naprosto přesným řízením a bez zaváhání se nechá v oblouku řídit plynem. Stačí na výjezdu přidat, motor pošle skrz osmistupňovou převodovku na zadní gumy nějaké ty newtonmetry a M5 se s líbeznou hravostí vytlačuje zadkem ven ze zatáčky. Když to trochu přeženu, nechá mě M5 dát i lehké kontra volantem, ovšem vždy přenáší sílu na povrch tak, aby byly výjezdy především efektivní a zběsile rychlé.

Stačí mi pár minut a několik zatáček, abych v řízení strašně rychlého supersedanu nabyl takřka neochvějné jistoty. Ze zkušeností moc dobře vím, jak mohou auta tohoto ražení maskovat rychlost, působit odtažitě a nekomunikativně, jenže M5 taková není. Nechá vás řídit, přesouvat její hmotnost a využívat ostrého a delikátně naladěného podvozku.

Přitom ani teatrálnost rozhodně nechybí. Kdykoliv před zatáčkou na zakroucené okresce uberu plyn a skočím na skvěle dávkovatelné karbon-keramické brzdy, ozve se za mnou kulometná palba, pocházející z výfukových koncovek. Na pádla pod volantem reaguje převodovka okamžitě a motor při podřazování práská do výfuku, aby mohl hned za zatáčkou zase mohutně zabrat a zkrátit stometrovou rovinku na pár metrů.

Chcete-li však předvádět ještě o něco větší show, nezbývá než zapnout milou funkci, díky které se umí M5 proměnit v psychopata. Spolu s vypnutou stabilizací lze zcela „odepnout“ pohon předních kol, takže se z M5 rázem stává čistá zadokolka. Na zjišťování schopností této konfigurace bylo na úzkých silnicích slovinských hor relativně málo prostoru, ale sedan o výkonu 600 koní není potřeba dlouze přemlouvat, aby začal na požádání vyhazovat zadkem.

Bavili jsme se parádně, ale z hor se vydáváme zpět na hlavní silnici a odtud míříme na dálnici a zpátky do Portorože. Vše tedy přepnout zase do komfortních nastavení a M5 se opět mění v onoho nezištného beránka, kterému jako by bylo plivání do výfuku na klikatých okreskách naprosto cizí.

V tomto ohledu lze M5 považovat za jedno z nejuniverzálnějších aut dneška. Dovezete se pohodlně do práce, dovezete se bezpečně na hory a pak se v děsivém kalupu svezete na okresce, nebo umučíte zadní gumy na okruhu. Tenhle sedan zvládne prostě téměř všechno, jen na něj musíte mít. Základní cena je totiž nastavena na 3 185 000 korun.