Článek
Je vám asi jasné, jak se tohle všechno upeklo. Dělal jsem rozhovor s Fittipaldim, který na okruhu v Mostě řídil závodní kamion od Buggyry, a já dostal samozřejmě chuť si takový stroj taky vyzkoušet. Jenže protože nejsem dvojnásobný šampion Formule 1 a protože teď o víkendu startuje v Mostě závodní sezona tahačů, dostal jsem lupen „jen” na sedadlo spolujezdce. A záměrně jsem použil uvozovky…
Abyste totiž věděli, tak takový závodní kamion je dost divoká věc. Řadový šestiválec má objem 12,5 litru, takže si jen představte, jak je ten jeden válec velký. Výkon se pohybuje okolo 1 100 koní, ale ještě monstróznější je točivý moment 5 400 Nm. Laminátová skořápka neváží nic, ale s malou golou byste si tady rozhodně nevystačili – všechno ostatní je jednoduše obrovské.
Závodní kamion má vzadu pořád podkovu na připojení návěsu. Předpisy se musí respektovat!
Pokud teď ale chcete přestat číst, protože vás napadlo, že věc, co váží 5,3 tuny, přece nemůže být moc rychlá, dovolte mi dvě čísla. Na okruhu v Mostě drží David Vršecký rekord s časem 2 minuty a 1,3 vteřiny. Zrychlení na stovku kamion nedělá, protože by roztrhal převodovku, diferenciál i nápravy, ale z 60 na 160 km/h zrychlí za pouhých sedm vteřin.
S vidinou těchto dvou čísel lezu na sedadlo spolujezdce. Místo běžných stupaček se noha opře o rám, pak to chce trošku se vyhoupnout. Uvnitř mě vítá skořepinová sedačka s čtyřbodovými pásy jako v běžném závodním autě, karbon jako v běžném závodním autě, volant i elektronika taky… Jen to čelní sklo připomíná výlohu a ochranný rám je z trubek na lešení. O to zajímavější je, že je tady překvapivě málo místo.
Za volant si sedá teprve šestnáctiletá Aliyyah Koloc, dcera Martina Koloce, který Buggyru vlastní, šéfuje jí a také má v kamionech dva evropské tituly ze závodů tahačů z let 1995 a 1996. Aliyyah působí plaše a vlastně se jen pozdravíme, všechno důležité mi říká mechanik nebo jezdec David Vršecký.
Povinná fotka před startem, to jsem ještě netušil, co mě čeká...
Navzdory věku už Aliyyah stihla překonat dva rychlostní rekordy s kamionem na 500 metrů a teprve teď, když píšu tyto řádky, se dozvídám pravý důvod této akce. Zdaleka nešlo jen o to být nejrychlejší… Aliyyah Koloc má totiž Aspergerův syndrom, který mimo jiné také často způsobuje nadprůměrný intelekt, analytické schopnosti, vynikající jazykové předpoklady, ale i těžké navazování kontaktů či sociální interakce. A právě na Aspergerův syndrom chtěla Buggyra upozornit.
„Mluvit o Aspergerově syndromu je lepší, než to držet v sobě. A to radím všem dětem i dospělým se stejnou poruchou,“ vzkazuje na stránkách závodního týmu Aliyyah z pozice budoucí ambasadorky Smailing Eyes Foundation. „V okamžiku dvou miliónů zhlédnutí mého klipu přispějí partneři nadace financemi, které budou použity na řešení problémů dětí s Aspergerovým syndromem.“
Aliyyah taky teď v Mostě pojede svůj první velký závod, moje dnešní svezení je tedy jeden z dalších testů v řadě.
Kamion má překvapivě malý volant a pod ním pádla. Kupodivu nejsou k řazení, na to je tady běžná páka, ale přidává se s nimi plyn. Důvod? Při podřazování má jezdec jednu nohu na spojce a druhou na brzdě, takže pádlem se dá takzvaně vrknout plynem. A jezdec si může samozřejmě nastavit, kolik síly takové vrknutí uvolní.
Řadí se normálně pákou, a protože má kamion převodovku, co má dvě řady rychlostí, horní a spodní (a všechny jsou půlené), tak je tady dohromady šestnáct rychlostí. Tak to se musí v závodě uřadit, napadá mě při rozjezdu, který se všeho nejvíc připomíná gigantické pošťouchnutí.
O pár vteřin později už vím, že je to všechno jinak. A zdaleka nejde jen o řazení… Rychlost, s jakou se závodní tahač pohybuje po autodromu, bere dech. K řízení stačí jen půl otáčky volantu. A k jízdě po okruhu vám stačí jen dva kvalty!
Malý volant, páka řazení, tři pedály a dva displeje plné údajů, které normálnímu smrtelníkovi nic neřeknou
Když najíždíme do druhé kola, pneumatiky už mají tu správnou teplotu a lepí se k rozpálenému asfaltu autodromu. Od Davida Vršeckého vím, že podle regulí musí závodní kamion používat civilní brzdy, které se dají normálně koupit. A že se mění po každém závodním dni. Jsou přitom chlazené vodou, během závodu spálí kamion sedmdesát litrů nafty a spotřebuje nějakých 180 litrů vody právě na chlazení brzd. „Nesmí se přehřát, ale zároveň nesmí být utopené, protože to pak voda teče pod kola a gumy potom zbytečně kloužou,“ vzpomínám si na jeho slova.
„Jezdec si hlídá teplotu a upravuje si nejen brzdné tlaky, ale i množství vody potřebné k chlazení.“ Jenže k čemu je mi tohle všechno platné vědět, když mě ani ve snu nenapadalo, že budeme před šikanou na konci cílové rovinky brzdit tak pozdě, někde na sedmdesáti metrech. Jistě, kamion má maximální rychlost nastavenou na 160 km/h, takže dvě třetiny rovinky strávíme v omezovači, ale způsob, jakým to monstrum brzdí, vám stejně vyrazí dech.
Aliyyah Koloc (za volantem) má dvojče Yasmeene, která závodí s cupovým Renaultem Clio
A stejně tak překvapující je jeho rychlost v šikaně, při výjezdu chybí jen pár vteřin a jsme zase na omezovači. Závodní kamion má taky vlastně úplně stejnou stopu jako běžná auta, snad jen do vracečky na nejvzdálenějším místě okruhu se jezdí trochu víc zeširoka, ale jinak ho Aliyyah vede po mosteckém autodromu v podstatě úplně stejně, jak jsem zvyklý.
K řazení jí opravdu stačí jen dvě rychlosti a krájí kolo za kolem s železnou pravidelností. Fascinuje mě, kolik času jedeme v omezovači, a data z počítače pak ukazují, že je to neuvěřitelných pětadvacet vteřin. Pětadvacet!!! Bez omezovače by se kamion snadno rozjel na 200 až 230 km/h, a to by se z něj pak stal projektil, který by v případě jakéhokoliv problému snadno prorazil svodidla. Výsledný čas na okruhu v Mostě by pak byl ale hluboko pod dvě minuty… Na okruhu, kde se říká, že když jedete pod dvě minuty, že už je to rychle, a kde se závodním BMW jezdím čas 1 minuta a 44 vteřin.
Tímto děkuji mechanikovi, jehož jméno jsem zapomněl, ale který se o mě celou dobu vzorně staral
Máme k dispozici pětadvacet minut, ale po čtvrt hodině Aliyyah zpomaluje a vede kamion do boxů. Rychlá kontrola levého předního zavěšení a kola, pak se dozvídám, že se jí nezdálo nějaké cvakání. Jsem rád, že mě nevysadila, protože po návratu na dráhu ještě zrychluje. Několikrát náznak smyku, který vyřeší jen lehké kontra, jedno větší přibrzdění na konci cílové rovinky, ale výsledkem je čas dvě minuty a tři vteřiny. Když si vezmu, jaká je v Mostě výheň a že jedeme na starých šlupkách… Wow!
Závodní kamion jede stejnou stopu jako osobní auta
A když už jsem zmínil ty pneumatiky. Na celý den máte k dispozici jen šest pneumatik a na rozdíl od běžných okruhových závodů jsou stejné na sucho i na vodu. Jejich tlaky kolísají od propastných 0,8 až po 4,5 baru, záleží na podmínkách a trati.
Tak, tohle byla moje první zkušenost se závodním tahačem. Nebál jsem se ani na okamžik a ten velký kus techniky mě fascinoval. Neumím si představit, jak musí být těžké poskládat se společně s ostatními do první šikany, ale už vím, jak rychlý umí závodní tahač být, když ho řídí zkušený jezdec. Co na tom, že je to holka, která 1. července oslavila šestnácté narozeniny… Držím palce (nejen) do prvního závodu!