Suzuki Jimny – Proč se mračíte? Všechno je přece super!

Jen se podívejte na tu siluetu, rozkošně přiblblý kukuč a hlavně na tu hračkovitost. Zaparkovaný u chodníku vypadá v zelené barvě jako modýlek, když jede městem, děti na něj mávají, ale když jede terénem, naprosto nic ho nezastaví. Ono se to sice na první pohled nezdá, ale pod tou hračkovitou vizáží se totiž ukrývá technika, kterou bychom u drtivé většiny SUV – třebaže se pyšní terénními schopnostmi – hledali marně.

Ani ve čtvrté generaci totiž Jimny nemá samonosnou karoserii, ale stojí na klasickém žebřinovém nosném rámu a dvou tuhých nápravách. Poctivý a v principu strašně jednoduchý benzínový atmosférický čtyřválec o objemu 1,5 litru pohání primárně zadní nápravu, ale při přiřazení předku (pěkně druhou pákou vedle řadičky ručně) už pohání všechna kola. A to bez středového diferenciálu.

Na suché silnici tedy Jimny v režimu 4x4 vůbec jezdit nesmí, ale o to lepší schopnosti má v terénu, kdy přední a zadní náprava zabírají vždy se stejnou vervou. Diferenciály samotných náprav pak sice zůstávají otevřené, ale uzávěrky supluje elektronika, přibrzďující jednotlivá protáčející se kola podle potřeby. 102 koní a 130 Nm není sice žádná velká paráda, jenže Jimny váží jen těsně přes tunu a pro pohyb v terénu je určena terénní redukce (řazená tou samou pákou jako čtyřkolka), takže síly je v terénu vždycky dost a dost.

Vím, že jsem prakticky totéž psal už v prvních dojmech, kdy jsem s Jimnym v terénu jezdil, ale v rámci týdenního testu jsem jej podrobil ještě drsnějším zkouškám v pražském Hummer centru. A opět jsem s otevřenou pusou zíral, co všechno ta prťavá věc projede. Šílené výjezdy a sjezdy, křížení náprav, ale hlavně terénní přechody. Jelikož je Jimny malý, na krátkém rozvoru a má kola až v rozích, musíte se hodně snažit, abyste si vůbec kdy škrtli o zem. Trakce je na suchém nezpevněném podkladu dostatečná i na sériových gumách se silničním vzorkem – to lze opět přičíst k dobru celkové hmotnosti.

Jenomže jakkoliv si Jimnyho jeho zákazníci koupí proto, aby jezdili v terénu často, žádný s ním nebude jezdit v terénu výhradně (a někteří dokonce vůbec). Primárním působištěm malého rozkošného off-roadu tedy bude hlavně asfalt a město, a právě tady mě zajímalo, jak si Jimny poradí se zkouškami reálného a zpevněného světa.

V první řadě musím citovat kolegu Kubu, který po návratu z tiskovky v Plzni prohlásil „No, není to úplně dálniční raketa.“ A skutečně, do role rodinného dostavníku na transkontinentální dovolené se Jimny nehodí opravdu ani trochu. V dálničních rychlostech je dynamika dost pozvolná, motor spojený s manuálním pětikvaltem točí velkou spoustu otáček, v autě je dost hluk a krátké šasi na tuhých nápravách není v kombinaci s lehkým řízením právě etalonem jistoty.

Když cestovat, tak spíš po okreskách a silnicích první třídy, přičemž cestovní tempo kolem 100–110 km/h je tak akorát. Vůbec nejlíp je ovšem Jimnymu v městské zástavbě. Lehké autíčko tu působí živelným dojmem, motor příjemně a bez prodlev zabírá v celém spektru otáček a šasi stvořené pro terén se překvapivě nezalekne městských děr a výmolů. Jimny sice trochu poskakuje a vrtí se, vždy je v tom ovšem znát ta gumovost velkých pneumatik a měkce uložených náprav, takže jakmile si zvyknete na lehce rozechvělý komfort, začne vám nejedno městské auto připadat vysloveně nepohodlné. Nemluvě o tom, že masivní tuhé nápravy a zavěšení Jimnyho trpí na kostkách a kanálech přece jenom méně než konvenční nápravy aut se samonosnými karoseriemi.

A pak je tu ještě jedna výhoda – parkování. S přehledně hranatou a dobře prosklenou karoserií, velkým rejdem a naopak legrační délkou 3 645 milimetrů (bez rezervy na kufru dokonce jenom 3 480 milimetrů) se parkuje jedna radost i do těch nejútlejších mezer. Tím jsou však zářné momenty Jimnyho na poli praktičnosti vyčerpány. Ano, v karoserii je velmi dobře zužitkován každý milimetr místa, jenže těch milimetrů není moc.

Řidič se spolujezdcem jsou na tom ještě dobře, byť na šířku tu místo nepřebývá, ale zadní sedadla (jsou samozřejmě jenom dvě), vyhoví spíše dětem. Zadní část třídveřové karoserie je navíc zamýšlena tak, že se využívají buď sedadla pro zadní pasažéry, nebo kufr – nikdy obojí naráz. Při napřímených opěrácích je v kufru místo tak na malou tašku, sotva se však opěradla sklopí, už je tu použitelných 377 litrů, ale zase bez zadních sedadel.

Jasně Jimny je nepraktický, jenže to holt patří k jeho pojetí a nátuře. Je to malé roztomilé auto, které poslouží výborně ve městě a okolo něj, ještě lépe však v těžkém terénu, takže se z něj nezřídka stává nedocenitelný společník u těžko přístupných lesních samot. Luxusní prvky na něm nehledejte, ale to co nabízí, servíruje s takovou upřímností, poctivostí a rozverností, že vám samotná jeho existence vykouzlí úsměv na tváři. Jimny je jiný, je svůj a automobilový svět, procházející bláznivým obdobím bez jistého výsledku, potřebuje přesně taková auta, která jako by neustále říkala „Co se mračíte? Všechno je přece super!“

Cena Jimnyho je výhodná podle toho, jakou optikou se na ni koukáte. Testovaný kus s manuální převodovkou a vyšší výbavou Elegance (ta má třeba automatickou klimatizaci, LED světla, hliníková kola nebo navigaci) stojí 468 900 korun, plus 9 000 za dvoubarevný lak. Na jednu stranu je to tedy 477 900 korun za naprosto špičkový off-road, jehož poctivá technika přežije na dlouhá léta, na druhou stranu je to taky 477 900 korun za velmi nepraktické auto, které neodveze naráz čtyři lidi a basu piv. Jde prostě o úhel pohledu.