Hlavní obsah

Suzuki Ignis Sport vs. Swift Sport – Žlutí splašenci

Foto: Mikka

Malé žluté Suzuki s přídomkem Sport dokáže potrápit nejednoho řidiče. Jenže, neumělo to dřív náhodou ještě lépe? Díky vstřícnosti firmy CanoCar se nám povedlo dostat na jedno místo současný Swift Sport i jeho mnohem staršího sourozence, přes patnáct let starou první verzi modelu Ignis také ve variantě Sport. Tak se kterým se mi nakonec pojede lépe?

Článek

Začneme se starším, tedy Ignisem. Nedejte se zmást jménem, které dnes nosí nejmenší prcek v nabídce japonské automobilky a které v latině znamená oheň. První Ignis s interním označením FH totiž dorazil na trh v roce 2000, a naopak platil oproti starému Swiftu za větší model, byť to byl částečně i jeho nástupce. Vzhledem k vyšší stavbě karoserie spíš mířil proti Fordu Fusion než proti jiným prckům a prodával se jako tří- nebo pětidveřový hatchback. Aby to ale nebylo jednoduché, Ignis se v Japonsku prodával jako Swift, jinde po světě pak jako Chevrolet Cruze, Holden Cruze nebo Subaru Justy.

Jelikož je tento Ignis z roku 2004, jde už o modernizovanou verzi. Facelift proběhl v roce 2003 a upravil masku, světla a použila se i nová kola. Ignis Sport se objevil právě po modernizaci a to pouze v třídveřovém provedení. Auto poznáte podle decentního bodykitu s malým spojlerem a příplatkovými mlhovkami, originálně namodralých předních světel a trošku hlučnějšímu výfuku. A také podle barev, protože se nabízel jen v bílé, modré, červené, stříbrné, černé a této žluté a za příplatek jste mohli mít i polepy. Právě žlutý s polepy asi nejlépe připomíná původní soutěžní speciály Ignis S1600, které ve své době juniorskému šampionátu kralovaly. K tomu hezky ladí i bílá kola OZ podobná těm, která tovární tým používal na šotolinové soutěže.

Foto: Mikka

Vypadat jako rallye speciál, to se tehdy nosilo

To novější brácha Swift Sport je skutečně Swift a to v Evropě i v Japonsku. Předchozí generaci vůbec nepřipomíná, naopak nabízí svůj hravý design a výhradně pětidveřovou karoserii. Má agresivnější nárazníky, nástavce prahů, dvě koncovky výfuku (pravé, žádná faleš) a sedmnáctipalcová kola. Zase je to ostřejší auto pro mladého nadšeného řidiče, které tahle japonská automobilka opravdu umí. A ta žlutá barva Champion se vážně povedla. Navíc Suzuki použilo novou platformu, u které deklaruje nižší hmotnost ale vyšší tuhost.

Sportovní dojem musí umět navodit i uvnitř

Sportovní úpravy Ignisu pokračují i v interiéru, kde najdete sedadla Recaro s úžasným žlutým výpletem hlavových opěrek. Ty vás skutečně zafixují a drží i v zatáčkách, ale na to jsou u Recara experti. Vzhledem ke stavbě karoserie jsou ale ukotvená dost vysoko, dal bych je mnohem níž. Budíky jsou bílé s modrým podsvícením, dole jsou dobře poskládané hliníkové pedály a několik dílů má karbonový dekor (který bych si ale klidně odpustil). Plasty jsou tvrdší a ve svém věku už prostě trochu drnčí, s tím se musíte smířit. Ovšem chytře vymyšlené držáky na větší PET lahve na krajích palubky uvezou dostatečnou zásobu pití, aniž by hrozilo jeho vyklopení v ostřeji projeté zatáčce. I obyčejných odkládacích prostor je v autě spousta.

Foto: Mikka

Ta žlutá síťka v hlavových opěrkách byla prostě boží, říkejte si, co chcete

Sedadla jsou skvělá i v novém Swiftu, mají vyhřívání, integrovanou hlavovou opěrku a velmi dobré boční vedení, ale možná bych trochu prodloužil sedák. Jinak se ale moc srovnávat nedá, vývoj interiérů udělal obrovský skok vpřed, a tak má Swift samozřejmě lépe využitý prostor, kvalitnější materiály (byť pořád dost tvrdé plasty na dnešní dobu) a moderní Infotainment. Puristy to nepotěší, ale Suzuki chce prodávat auta lidem, kteří s nimi budou jezdit denně. A to jde v případě Swiftu Sport velice dobře.

Posez je také vyšší, nízko se ve sportovním Suzuki sedělo naposledy ve druhém Swiftu. Příjemně se drží i multifukční volant, jen je bohužel zploštělý ve spodní části. Za ním jsou přehledné čitelné budíky s nápadným otáčkoměrem. Výbava je na výběr jediná, ale bohatá s klimatizací, navigací, couvací kamerou, vyhříváním sedadel, hliníkovými pedály a spoustou bezpečnostních systémů. Hodně se v interiéru černá barva kombinuje s červenou (třeba v kontrastním prošívání), což sice je tradiční sportovní barva, ale ta žlutá z Ignisu by tady měla něco do sebe. Kufr pojme 265 litrů nákladu, což je tak někde v průměru třídy.

Technika se za ta léta vyvinula

Ignis byla předokolka s motorem vpředu, volitelně se ale nabízely i čtyřkolky. Zatímco základem byla třináctistovka, Sport má pod takřka do kolma otevíratelnou kapotou šestnáctiventilový motor M15A DOHC s variabilním časováním ventilů a vícebodovým vstřikováním paliva o objemu 1,5 litru a hodně krátký pětistupňový manuál (i po městě se dá jezdit na pětku). Maximální výkon je 107 koní, ale japonská varianta měla dokonce 114 koní. Evropan i tak dokáže pokořit stovku za 8,9 sekundy a malá žlutá krabice zvládne jet až 185 km/h.

Zátah je nádherně lineární a milovníky atmosfér bude Ignis bavit. Je fajn vytáčet jej až k červenému poli a dokáže ve mně rozproudit adrenalin, ale stačit vám bude i hodnota 5 500 otáček, kde ještě tolik zvukového projevu nenabízí. Před omezovačem ale ječí jako závoďák. Zážitek tlumí jen dlouhé dráhy v kulise manuální převodovky, protože přeřazení je kvůli nim prostě o trochu méně intenzivní zážitek. Také změny rychlostních stupňů jdou velmi zlehka. Na delších trasách byste ale nejspíš uvítali šestku.

Foto: Mikka

Turbomotor je v ostřejším Suzuki vlastně novinkou

Moderní Swift Sport má 140 koní v 5 500 otáčkách, tedy o fous víc. Proti předchozí generaci přidal 4 koně, ale hlavně 70 Nm (celkem má 230 Nm v rozpětí 2 500 až 3 500 otáček). Vůbec poprvé navíc sází na přeplňování turbodmychadlem (odtud název čtrnáctistovky BoosterJet, který si vystačí i bez DPF filtru), ale pořád lační po otáčkách, byť projev motoru je docela plochý. Nyní ale umí být hbitý a jezdit svižně i v těch nízkých, takže ten elán dopřeje každému řidiči. Jen je to takové, možná až moc jednoduché. Šlápneš na plyn a jedeš, jako na playstationu. Díky komfortnějšímu a o něco měkčímu podvozku a lepšímu odhlučnění je ovšem mnohem použitelnější pro každý den a spotřebu dokáže udržet pod šesti litry.

Foto: Mikka

Tak kterému byste dali přednost vy? Na každý den vede Swift, ale v Ignisu je zábavou, že si svezení musíte víc odmakat

Sportovní projev nabídne, jen když si o něj řeknete. Stačí podřadit v měkčí, ale velmi přesné kulise šestistupňové převodovky s krátkými dráhami, a už začíná ta správná okresková zábava, na kterou se auto vážící 975 kilo hodí nejvíc. Na stovce jste za 8 sekund, maximální rychlost je 210 km/h a to vše pod 8 litry na sto. V zatáčkách si navíc Swift hodně kleká na vnější kolo, opře se o tlumiče Monroe a mně už se rozlézá úsměv od ucha k uchu. Jo, pořád to Suzuki dokáže, i když je kvůli každodenní použitelnosti zase o fous odtažitější, vedle něj je Ignis jako starý poctivý mechanický prcek. Jenže to srovnávám s předchůdci, na dnešní poměry je komunikativní až až.

Starší neznamená horší

Vraťme se ještě ke staříkovi. Suzuki poslalo ostřejší Ignis o 50 mm níže k zemi, ponechalo si ale zavěšení McPherson, a tak zvládá zatáčky opravdu bravurně. Dokonce tak dobře, že Ignis pocitově nepůsobí tak rychle, jak ve skutečnosti jede. Neumí prostě nabídnout tak bezprostřední pocit jako třeba starší Swift GTi z devadesátých let, přesto je ale se svou hmotností kolem tuny velmi hravý a agilní, přitom i s rozumnou spotřebou. Řízení je nakonec dost přesné a bez jakékoliv prodlevy, aby byl zážitek z jízdy co nejčistší. Navíc přesednutí mezi auty odhalí, že novější Swift má méně citlivé řízení a slušel by mu ostřejší převod. Pořád je ale v zatáčce Ignis velmi sebejistý a fantasticky drží, navíc má menší poloměr otáčení než dřív. Je ale přeci jen měkčí a naklání se. Ignis i Swift sází na kotoučové brzdy s vnitřním chlazením na všech kolech. Ta jsou u Ignisu patnáctipalcová, Swift nabízí dokonce sedmnáctky.

Už v roce 2001 se objevil další pětidveřový Ignis připomínající spíš malé kombi, který vycházel z Chevroletu Cruze a byl určen jen pro evropský trh. Jméno Ignis se na čas vytratilo v roce 2008, vrátilo se do nabídky až v roce 2016 a tento malý roztomilý hatchback se prodává dodnes. Testovaný Ignis se ale z výrobních linek v Japonsku poroučel už v roce 2006, verze Sport dokonce o rok dříve. Dnes je ale dostupnou cestou k ostrému hatchbacku bez jakékoliv velké chyby, hezké kousky nestojí ani sto tisíc korun a prý bude na prodej i tento konkrétní s nájezdem kolem sta tisíc kilometrů. Ve své době byl opravdu dobrou volbou pro někoho, kdo byl mladý a chtěl peprnější auto. Přídomek Sport má plným právem (zdravím Sportsvan). A Swift Sport je vlastně stejný – rychlý, příjemný a dobře vypadá, jen za nový dáte 479 900 korun. Pořád je to ale méně než za Fiestu ST. Suzuki zkrátka pořád umí nabídnout zábavnou hračku s velkou porcí muziky za málo peněz, která u vás dokáže podporovat lásku ke skutečnému řízení auta. Jen je nyní ten výkon mnohem snadněji vymáčknutelný.

Načítám