Subaru BRZ je důkazem, že skutečné řízení má pořád své místo

Jen co za mnou zaklapnou bezrámové dveře a boční okno automaticky povyjede pod gumové těsnění, mám pocit, jako bych do auta dokonale zapadl. Je to jako mechanické cvaknutí doprovázející sloučení dvou bezchybně opracovaných kovových součástek a vnitřní prostor auta mě náhle objímá svou upřímnou jednoduchostí. Není tu žádné místo ani žádné prvky navíc, zároveň tu ale není ničeho nedostatek. Z tuhého sedadla těsně objímajícího celou figuru působí vše na svém místě, rozloženo s ohromným smyslem pro ergonomii.

Pedály mám dostatečně na dlouhé nohy, abych pravé chodidlo bez problému vytočil na meziplyn při brždění a kolenem neokopával sloupek volantu. Ten by mohl jít přitáhnout ještě o nějaký centimetr blíže k tělu, ale i tak mám kompaktní kulatý věnec v takřka optimální pozici. Smysl a určení auta jasně poodhalují taky budíky. Rychloměr zabírající ve spoustě aut dominantní pozici krčí se tady v rohu a největší budík uprostřed je věnován otáčkoměru – právě otáčky jsou totiž v BRZ extrémně důležité. Neméně důležitá je třeba i teplota oleje zobrazovaná na displeji digitálního palubního počítače.

Nohu na spojku a tlačítkem u řadicí páky probírám k životu motor. Jelikož se jedná o Subaru – byť vyvinuté v kooperaci s Toyotou – pod nizounkou přední kapotou se budí plochý čtyřválcový boxer o objemu dvou litrů. Svůj nástup do služby dá motor najevo typicky hrubým mručením a řadicí pákou s velmi přesným a krátkým chodem dávám jedničku, zapadne tam, kam má, s mírným škubnutím celého auta.

Místo, kde BRZ přebírám, se nachází prakticky na výpadovce z Prahy, takže neztrácím ani vteřinu a úterním odpolednem, ještě než stihne zhoustnout doprava, se vydávám směrem na západ. Nezbytný přesun je sice trochu nuda, ale zároveň naprostá pohoda – jednou z výsad sportovního kupé od Subaru je totiž fakt, že se s ním dá úplně v klidu jezdit denně. Podvozek, ač v rámci faceliftu pro loňský rok o něco přituhl, je pořád relativně komfortní. V kabině není nadbytečný hluk, a pokud se smíříte s mechanicky tuhým chodem řazení, nestojí nic v cestě mezi BRZ a každodenním ježděním do práce. Vím, že spotřeba se u sportovního auta zpravidla neřeší, ale možnost jezdit běžné trasy těsně přes šest litrů benzínu na sto stojí alespoň za krátkou zmínku.

Těch pár kilometrů po dálnici se zdá jako věčnost, ale vytoužené okresky se konečně blíží a já jedu na svoje obvyklá a oblíbená místa. Ještě než se rovná silnice přede mnou začne motat po okolí Karlštejna, nastává krátká chvilka na cvičení z dynamiky motoru. Ano, snad všichni moc dobře víme, jaký poprask způsobil dvousetkoňový dvoulitr v roce 2012, když bylo BRZ společně se sesterskou Toyotou GT86 uvedeno na trh. Všichni ti nadšenci fňukající po návratu charakterních atmosférických motorů začali najednou hromadně prskat, že je „Toyobaru“ pomalé. A víte co? Ono pomalé vůbec není.

Rozhodně nebudu tvrdit, že by se při zrychlení v přímce nenašlo místo pro nějakých 20-30 koní, ale v rámci sportovního svezení, zachování „nepřehnané“ okreskové rychlosti a celkového sladění auta je 200 koní úplně přesně akorát. První polovina otáčkoměru, kdy se ručička drží pod hodnotou čtyř a půl tisíc, je vhodná hlavně do města. Teprve nad ní se placatý dvoulitr pořádně probere, začne chrčet do interiéru a s lačností po otáčkách graduje na výkonu, přičemž se nezastaví ani s protnutím sedmi tisíc. Odtud se na mě rozsvěcí taky kontrolka řazení, kterou jsem si sám nastavil na hodnotu 6800 otáček.

Jak bylo řečeno – BRZ není v přímce nijak brutálně rychlé a se zrychlením z nuly na sto za 7,6 sekundy žádnou velkou parádu neuděláte, jenže o tomhle to vůbec není. Přede mnou se konečně objevuje první ze zatáček a já už moc dobře vím, že se celý mechanický orchestr teprve chystá na hlavní dějství.

Šlapu na tuhý pedál brzdy, který teprve pod jistým a silným stiskem předvede mohutný a perfektně dávkovatelný nástup. Patou dvakrát střihnu rychlý a co možná nejpřesnější meziplyn – přesnost je ale jenom na mně, neboť vymoženosti jako automatické meziplyny BRZ rozhodně nemá. Na roztočenou dvojku posílám auto tuhým a přesným řízením do oblouku, přičemž karoserie s nízkým těžištěm reaguje naprosto okamžitě a bez sebemenšího náznaku nedotáčivosti. Na výjezdu zase plynule sešlapávám plyn až k podlaze a nechám zadní kola spojená samosvorným diferenciálem, aby s lehounkým náznakem přetáčivosti vystřelila vůz ven.

Už jen první hezky projetá zatáčka zvedá řidičský adrenalin na maximum a vidina těch dalších, které teprve čekají, evokuje nadšení. Šasi je neuvěřitelně agilní, točivý motor úchvatně hravý a stačí několik kilometrů ve svižném tempu, aby mi auto přirostlo a já byl skrz sedačku a volant schopen vnímat každý jeho pohyb a vrtoch. Coby celek působí BRZ naprosto neuvěřitelně vyladěně. Tuhý a špičkově vyvážený podvozek na úzkých pneumatikách přede mnou nic neschová a přesně koreluje se schopnostmi motoru. Drobný nedostatek výkonu při akceleraci v přímce je náhle pryč a zbývá už jen jadrný projev a ochota k vytáčení do rudého pole. Každé přeřazení pak prochází přes těsně poskládanou kulisu a v páce cítím „zaskočení“ kvaltu na jeho přesně vymezené místo.

Stabilizaci a kontrolu trakce mám pochopitelně dávno vypnutou. Vzhledem k výkonu, ale hlavně díky čitelnosti celého auta mám z BRZ dojem absolutní jistoty. Tohle kupé rozhodně nechce nikoho „pokousat“, naopak chce svým puristickým a nezastřeným přístupem každého řidiče zlepšit a spoustu věcí naučit. Chcete driftovat? Předpoklady tu pochopitelně jsou, ovšem s BRZ se nedriftuje na sílu, ale na přesnost. Na suchém a rovném asfaltu se zadek jen na přidání plynu neodporoučí. Musíte pracovat s přenosem hmotnosti a kinetickou energií, ovšem i tady se dočkáte drtivě přesného a nezáludného chování.

Pár set kilometrů uplynulo jako voda, ručička palivoměru se každou chvíli chystá rozsvítit oranžové hladové oko a já se se zapadajícím sluncem v zádech opět blížím k matce měst. Ani na několikáté setkání BRZ nezklamalo. V siluetě malého a nizounkého japonského sporťáku se skrývá tolik řidičské radosti, kolik jen může pravověrný nadšenec potřebovat. Existují auta rychlejší, ale málokdy jsou tak nezkaženě upřímná. Stejně tak existují i auta purističtější, ale málokdy si je lze pořídit coby jediné do domácnosti. BRZ kombinuje oba světy a chce každému ukázat, že řízení má pořád své místo i ve sporťáku „prostého lidu“.

Krom toho je tu ještě jedna příjemná skutečnost, týká se ceny. Ceníkových a konečných 820 tisíc (plus tedy 12 tisíc jako příplatek za barvu) sice není nízká suma, ale vzhledem k unikátnosti konstrukce, kdy BRZ nestojí na žádné z modulárních platforem, se nejedná o nijak drastickou částku. Hledáte-li auto na opravdové řízení, není nutné dále přemýšlet.