Století Bentley: Cesta k výjimečnosti

Automobily Bentley totiž již sto let překvapují motoristické nadšence a nechávají se nás zasnít o tom, jaké by to bylo mít možnost se jednou v některém z dokonalých strojů projet. V minulosti jsem takové štěstí měl. Řídil jsem fialový Brooklands s koberečky v odstínu ostružin a čalouněním v krémové jemné kůži Conolly. Ony vůně mě přiváděly v myšlenkách kamsi do foyer starého luxusního hotelu. Kvalitní dřevo se svými odlesky se mísilo s vůní kůže a lehkého odéru oleje. Mírně patinovaný, pětatřicet let starý Bentley byl pro mě pojízdnou noblesou. A jeho osmiválec nebyl téměř slyšet. Bublal z výfuku decentně, výkonem a silou 6 ¾litrového motoru dokázal naopak přímo ohromit.

Ke „králům“ automobilového světa ovšem vedla dlouhá cesta. Na jejím začátku stál devítiletý kluk, jistý Walter Owen Bentley, který rozebral svůj starší bicykl, aby pochopil, jak ta technika v principu funguje. Hned po škole, ještě v šestnácti letech, se nechal najmout do učení k britské Severní dráze a zažil ten pocit, když stál za kotlem. Lopatou do něj přidal uhlí, pak zkušeně zatáhl za páku a upustil mašině trochu té páry. Bentley byl přímo fascinovaný lokomotivami, parními stroji a později i letadly. Koupil si motocykl, se kterým vyhrál závod Londýn-Edinburgh, přestože na cestě musel stroj opravovat. To se psal rok 1907.

Automobil se k němu a jeho bratrům dostal až před první světovou válkou. Pořídili si francouzské vozy Doriot, Flandrin & Parant. Jejich techniku zkoumal natolik, až zkusil jejich písty znovu odlít ze slitiny hliníku a mědi. Motor jel najednou daleko lépe a W. O. Bentley zkoušel motory sám vyrábět ve společnosti, která tehdy vznikala. Pak přišla první světová válka a své konstruktérské zkušenosti zúročil v letectví – hvězdicové motory BR1 ve stíhací legendě Sopwith Camel platily údajně za ty nejspolehlivější.

W. O. Bentley sám čelil útoku na letišti ve Flandrech, kdy po něm vystřílel všechny zásobníky ze svého trojplošníku Fokker prý sám „Rudý baron“. W. O. Bentley i s jeho týmem inženýrů dokázali uprchnout a zachránili se skokem do nejbližšího vodního kanálu u letiště – celá slavná éra jména Bentley mohla tedy začít jen díky velkému štěstí. Za zásluhy pro Královské letectvo získal titul „MBE“ i nezanedbatelných 8 000 liber od britské komise pro nadané vynálezce. A Walter Owen tyhle peníze zužitkovat dokázal.

Sláva značky Bentley nevyrostla přes noc. Stoupala však strměji než soudobá popularita Elona Muska, vizionáře Tesly. Vůz Bentley byl vždy rychlý a nejlépe postavený. Jezdci konkurenčních vozů dali těm autům přezdívku „nejrychlejší náklaďáky světa“ a pro Bentleyho to byla dobrá reklama. Partička majetných mladíků, pro které byla příznačná dobrodružná povaha a 4 ½litrové vozy Bentley zaparkované v jednom rohu londýnského náměstí Grosvenor Square, vzbuzovala zaslouženou pozornost.

Woolf Barnato, „kápo“ všech velkých kluků od Bentley, kamarády přezdívaný „Babe“, ironicky pro jeho vysokou tělesnou výšku i fyzickou zdatnost, se stal v roce 1926 předsedou správní rady Bentley. Investoval do firmy své peníze vydělané v diamantových dolech a užíval si závodění a bonvivánský styl života. Když jednou seděl v Cannes s kumpány na jachtě, během konverzace mezi doutníkem a ucucnutím ze skleničky dobré skotské, připlula zajímavá sázka. „Předjedu modrý vlak Le Train Bleu, který jezdí z Cannes na jižním pobřeží až do Calais u kanálu La Manche.“ A v té sázce nakonec přistály i velké prachy – přímo 200 liber. Leckteré zdroje sice říkají, že jen sto, ale na tom asi nesejde. Woolf Barnato sedl do svého Bentley s karoserií kupé od karosáře Gurneye Nuttinga a odpoledne dalšího dne vyrazil na cestu, a to přesně s časem odjezdu vlaku. Psal se rok 1930, Bentley už mělo za sebou několikeré vítězství v Le Mans, bezpočet rychlostních rekordů, ale poměření se s vlakem znělo v oné době stále až příliš velkohubě.

Woolf Barnato a jeho Speed Six o síle sto osmdesáti koní ujel celou trasu vskutku nesmírně rychle. A to cestou do Lyonu pršelo, opravovali defekt a v mlze nemohli najít benzinovou stanici u města Auxerre. Bentley nakonec svou velkou nádrž nakrmil a do Calais dorazil dopoledne následujícího dne. Vzdálenost 570 mil urazili průměrnou rychlostí 43 mil za hodinu. Představte si tehdejší prašné cesty vykládané v lepším případě kočičími hlavami. Byl to tedy úctyhodný výkon a vlak měl dorazit do Calais až za hromadu času po autě, které pokračovalo do Londýna s velkým náskokem. Francouzi pak pod záminkou nepovoleného závodění na silnici upřeli firmě Bentley čestnou místenku na autosalonu v Paříži – výkon britského aristokrata jim očividně ležel pěkně v žaludku. Pikantním dovětkem té story je i fakt, že znalci historie firmy Bentley se přou o to, který Bentley z početné stáje Woolfa Barnata to tehdy s „modrým vlakem“ vlastně závodil. Dost možná to totiž byl čtyřdveřový Speed Six s karoserií od H. D. Mullinera.

A „frantíci“ na slavné vozy z Cricklewoodu nežárlili jen tak nadarmo. V Le Mans zvítězil „třílitr“ již v roce 1924 a další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejlépe s nimi závodil jiný z „Bentleyho chlapců“, londýnský doktor z Harley Street J. D. „Benjy“ Benjafield. Nebyl sice nejrychlejším ze závodníků, ale měl v sobě nejvíc disciplíny. Slavnou „starou sedmičku“ dovezl k mávnutí vítěznou šachovnicí v letech 1927 i 1928. Období do Velké hospodářské krize bylo stejně to nejlepší, co u Bentley pamatují. V Bentley také o období továrny v Cricklewoodu na severozápadním okraji Londýna hovoří jako o zlaté éře automobilky. Přičemž k jejímu stoletému výročí vznikla památeční kniha mapující historii značky v neuvěřitelných detailech. Podržte se – sedm výtisků této knihy bude mít obal posetý pravými diamanty a cenovku neuvěřitelných 260 tisíc dolarů.

A v Bentley mohou mít obrovskou radost i z dalšího překvapení, které se urodilo v letošním roce. Věhlasné Pebble Beach Concourse d’Elegance se účastnil i majestátní černý „osmilitr“ s karoserií Gurney Nutting a zvítězil. Ve své době šlo o neuvěřitelně drahý automobil (jen šasi s motorem stálo ekvivalent dnešních tří set tisíc liber!) s překvapivě pokrokovou technikou. Velký šestiválec měl klikový hřídel ze slitiny hliníku a hořčíku – elektronu. Měl lehké slitinové písty, vačkovou hřídel, která ovládala ventily shora přes trojité spojovací tyčky, patentovaný systém Bentley „three-throw drive“. Navíc v tomhle motoru nalezneme čtyři ventily na jeden válec a technologii dvojice svíček. Kdo ještě říká, že Alfa Romeo Twinspark byla první?

Výkon motorů byl kolem 220 koní a auto se umělo pohybovat klidně a téměř neslyšně při jízdě krokem i při 100 mílích za hodinu na nejvyšší rychlostní stupeň. Vznikla jich rovná stovka kusů, do dnešních dní většina i přežila. Jenomže přicházející Velká hospodářská krize se na nízkých prodejích luxusních automobilů krutě podepsala. Proto 8-litre zůstal úžasným automobilem, sic labutí písní doby, kdy Bentley bylo stále samostatnou společností a Bentley Boys si hráli na největší frajery londýnských bulvárů.

V roce 1931 společnost Bentley koupil Rolls Royce, k čemuž došlo za přispění a asistence britské vlády. Jedna úžasná éra značky tak skončila. Rolls Royce převzal továrnu v Cricklewoodu, kterou rok poté prodal a začala éra „tichého sporťáku“, což bylo hlavním reklamním sloganem pro nyní již sportovněji oděné varianty Rollsů. Skalní fanoušci celou předlouhou éru Bentley pod taktovkou Rolls Royce příliš v lásce nemají. Můj názor je, že Bentley mělo vždy svou odlišnou klientelu, a i když byl Continental, Mulsanne, Brooklands jen převlečeným Rollsem, vždy míval svůj vlastní, celkem odlišný a sportovněji střižený charakter. Dnes již Bentley opět vyrábí samostatné modely, které nemají žádná další „jednovaječná dvojčata“. Myslím, že zejména zbrusu nové modely dokáží svou posedlostí detaily, silou a rychlostí dokonale přenést odkaz slavného W. O. Bentleye a jeho někdejších rebelů se závodnickou duší do současnosti. Nezbývá tedy, než popřát značce vše nejlepší do další stovky – sobě neskromně pak nějakou brzkou možnost svezení a zasnění se nad časy dávno minulými.