Článek
Každý ví, jak vypadá tahač: Vysoká kabina (v USA a Austrálii s dlouhým čumákem), za ní na podvozku plocha s točnou pro návěs. Jasné jako facka. Jenže snahy o změnu tu byly a tou největší byl Steinwinter 20.40. Speciální nový tahač se představil na frankfurtském autosalonu v roce 1983. Firma ze Stuttgartu použila pro stavbu svého speciálu šasi konvenčního nákladního auta Mercedes-Benz. Výsledek se však běžnému tahači vůbec nepodobal, možná tak letištnímu tahači, co manipuluje s Boeingy někde na runwayi. Jenže tohle není letištní tahač, ale skutečný tahač návěsů na běžné silnice. Ovšem ne běžných návěsů. Konstruktéři mu vytvořili speciální kousek, prý aby převezl více nákladu. Délka návěsu je 18 metrů a vlastně je to i délka celé soupravy. Celý tahač se totiž vešel pod návěs, na výšku měřil jen 1 170 milimetrů.
Kabina v čele speciálu uvezla trojčlennou posádku. A ne jen tak obyčejně, ale v anatomických sedadlech Recaro, takže si posádka připadala nízko nad zemí jako v supersportu. Interiér byl luxusní i na poměry osobních aut, ostatní náklaďáky strčil do kapsy úplně s přehledem. Například se již tehdy mohl pochlubit klimatizací. Steinwinter později představil ještě další variantu kabiny se dvěma sedadly a lehátkem místo třetího. Ovšem sportovní pozice za volantem prý nebyla na dlouhých trasách nejvhodnější.
Steinwinter měl na kamion vážně netradiční proporce
Tahač poháněl vznětový osmiválec Daimler-Benz OM442 s objemem 14,6 litru. Měl dvě turbodmychadla a mezichladič, takže dosahoval výkonu 400 koní a 2100 Nm. Vše šlo přes šestnáctistupňovou manuální převodovku a samosvorný diferenciál na zadní kola. Steinwinter montoval do auta i retardér Voith, systém ABS a vzduchové odpružení pro pohodlnou jízdu. Nevýhodou byl jen dojezd, protože nádrže pojaly celkem jen 420 litrů.
Existovaly také plány na autobus, ale nedošlo ani na prototyp
Prototyp uměl fungovat buď jako klasický tahač návěsů, nebo nést náklad na sobě a táhnout ještě přívěs. Firma ale plánovala více verzí, dokonce i třínápravové varianty a také návěsy s řiditelnou nápravou. Budoucí návěsy měly být více aerodynamické, dokonce vznikly návrhy autobusu, nic z toho se však nakonec nerealizovalo.
Nejzásadnějším nedostatkem totiž byla bezpečnost. Posádka sedící úplně vpředu a až u země bez deformační zóny před sebou by totiž v případě havárie neměla moc velkou šanci na přežití (i když by alespoň do kabiny při čelním střetu nevletěl zezadu ještě návěs). Další problém se objevil při testovacích jízdách, protože řidičům při manévrování vadilo, že sedí vlastně pod kamionem a nemají přehled, kde návěs končí. Nakonec se tedy během testování rozhodlo o ukončení projektu a do reálného provozu se Steinwinter nikdy nedostal. Dodnes je tak jen kuriozitou a slepou uličkou kamionové dopravy, ačkoliv nejspíš tou nejatraktivnější a nejsnáze zapamatovatelnou.