Článek
S blížícím se koncem osmdesátých let skončila dlouhá éra škodovek s motorem vzadu a pohonem zadních kol, když se v roce 1987 na strojírenském veletrhu v Brně představila přelomová Škoda Favorit, vyvinutá Petrem Hrdličkou v rekordním čase za 2,5 roku. Zbrusu nový hatchback s pohonem předních kol vznikl od základu a okamžitě poté se začalo s vývojem soutěžní verze, jež by Favorit propagovala po celém světě.
Na tehdejších domácích soutěžích stále jezdil legendární speciál Škoda 130 LR a tovární jezdci škodovky s ním naposledy oficiálně závodili v sezoně 1988. Následně takřka ze dne na den začali trénovat s novými soutěžními Favority, které se od předchozích „stotřicítek“ odlišovaly zcela rozdílnou koncepcí pohonu a vyžadovaly trochu jiný řidičský přístup.
Škoda Favorit 136 L/A se vyjma rychlostních zkoušek rally uplatnila také na okruzích a v závodech do vrchu
S vývojem závodního Favoritu pro rally významně pomohl tovární jezdec Vladimír Berger – s nehomologovaným vozem startoval jako předjezdec ve vybraných soutěžích domácího šampionátu sezony 1988 a získané zkušenosti předával inženýrům, s nimiž nový speciál „naučil jezdit“. Oficiální homologace s označením A-5373 se soutěžní Favorit dočkal 1. ledna 1989.
Závodním debutem čerstvě homologovaného soutěžního Favoritu byla tradiční Rally Valašská zima s trojicí posádek Křeček – Motl, Sibera – Gross a Berger – Petera. Prvním zahraničním startem byla finská Hanki Rally, kde Kalevi Aho zvítězil ve své třídě a fakticky od prvního nasazení Favorit vyhrával i v náročných soutěžích mistrovství světa, jakou byla Rally Monte Carlo, na níž posádka Sibera – Gross držela vítěznou šňůru v letech 1991 až 1994.
Tovární posádka Sibera – Gross v Monte Carlu vítězila v letech 1991 až 1994
Změna pravidel v roce 1993 představila nový „Světový pohár pro vozy s atmosférickým motorem o maximálním objemu dva litry s pohonem jedné nápravy“, tzv. pohár Formule 2. V první sezoně se továrnímu týmu Škoda Motorsport povedlo umístit na celkově druhé pozici, ovšem v následujícím roce se spolehlivým Favoritům povedlo vybojovat titul mistrů světa ve třídě Formule 2.
Soutěžní Škoda Favorit skupiny A na první pohled vypadala jako produkční model, ale ve skutečnosti to byl ryzí závodní speciál – karoserie byla z tenčího plechu, uvnitř byl certifikovaný bezpečností rám, z interiéru zmizelo nadbytečné čalounění a zadní sedadlo a na střeše se objevila mechanicky ovládaná klapka pro přívod čerstvého vzduchu. Zasklení sice pocházelo z produkčního vozu, ale i tak se konstruktérům povedlo snížit pohotovostní hmotnost až na 750 kilogramů.
Sportovní volant se přesouval z vozu do vozu spolu s továrním jezdcem
Z produkčního Favoritu pocházela také palubní deska, ale palubní přístroje a přepínače byly přemístěny tak, aby byly dosažitelné i pro spolujezdce/navigátora. K zadním kolům byl brzdný tlak veden skrze rozdělovač účinku brzd, umožňující přizpůsobení rozdělení brzdného tlaku mezi jednotlivé nápravy podle aktuálních jízdních podmínek.
Závodní čtyřválec s rozvodem OHV vycházel ze sériového motoru, ale inženýři zvětšili zdvihový objem z původních 1 289,4 na 1 299,6 cm3 a použili nové ojnice, vačky a další součásti. Zpočátku soutěžní Favorit vyvinul maximální výkon 76 kW při 6 500 otáčkách za minutu a s dvojitým karburátorem Pierburg později výkon vzrostl na 88 kW při 8 000 otáčkách. Prvotní pětistupňový manuál později nahradila šestistupňová skříň s přímým ozubením.
Soutěžní Škodu Favorit v roce 1995 nahradila modernější Škoda Felicia, ale úspěšné Favority se coby schopné, spolehlivé a cenově dostupné závodní vozy objevovaly na startech rychlostních zkoušek i v následujících letech. I v současnosti se jedná o zajímavou volbu pro začínající závodníky s nižším rozpočtem.