Smrt na Dakaru: Minuta ticha, den volna, a pak zas plný plyn

Den po tragické nehodě, v tichosti a bez loučení, odjel z bivaku tým Hero, za který Goncalves závodil. Většina motorkářů využila den volna k odpočinku, nebo aby pracovali na svých motorkách. Jel se takzvaný pytel, tedy že je start i cíl etapy ne stejném místě, takže se týmy nemusely ani nikam přesouvat. Jezdci a týmy řešili spoustu jiných věcí, jen aby se nemuseli bavit o tom, co se předchozí den stalo.

„Všichni, kdo lezou do závodních aut nebo sedají na motorku, to riziko nějakým způsobem vzdáleně vnímají, ale neřeší ho,“ říká týmový inženýr Mirek Budík, který se okolo závodění pohybuje pěkných pár let. „Bouračky a smrt k motorsportu patří, jenže všichni vzpomínají jen na to, jak a kde s tím kdo praštil a nic se mu nestalo. Ty ošklivé vzpomínky a zážitky vytěsní z hlavy, a když na ně přijde řeč, odbudou je jednou větou.“

„Byl to skvělej chlap, závodil jsem s ním, jezdili jsme spolu,“ vzpomíná Dušan Randýsek. „Je to tragédie, když se chlap nevrátí domů, to je prostě strašný…“ O minutu později už nadšeně vzpomíná, jak postavil na start Dakaru buginu vlastní konstrukce a jak si s ní to závodění užil. Sám má doma ženu a tři děti.

Jestli jste si mysleli, že po dni jako byl ten nedělní někdo zabalí věci a vzdá to, tak se mýlíte. Motorkáři sedli na svoje stroje a vzali za plyn. V cíli 415 kilometrů dlouhé zkoušky jich bylo jedenáct v deseti minutách.

Víte, tady v bivaku se o tom nikdo moc nebaví. A Já sám za žádným motorkářem nepůjdu a nebudu se ho vyptávat, to po mně nechtějte. Svoje si k tomu ale řekl Štefan Svitko, slovenský motocyklový závodník, který se u nehody Paula Goncalvese společně s Tobym Prycem objevili jako první a oba patří na Dakaru k těm nejrychlejším jezdcům. „Přijeli jsme tam tam a Paul ležel na zemi, žádné známky života, bylo tam hodně krve,“ řekl Svitko v emotivním videu na svém facebooku. „Byl nad námi televizní vrtulník, přivolali hned záchranáře, dávali jsme mu první pomoc, pak jsme se střídali s doktory v masáži srdce a umělém dýchaní, ale nic… Puls… Nic…“ Svitko s Prycem pak pomohli ještě naložit Goncalvese do helikoptéry a pokračovali do cíle. „Byl to dost špatný pocit.“

„Kluci od motorek to spolu probírali a já jsem se s nimi o tom taky bavil, ale ne jako novinář, ale jako kámoš,“ krčí rameny Marián Chytka, český fotograf, který už má na Dakaru své renomé. „Nevím, co by ti k tomu řekli, vždyť k tomu se pořádně nic říct ani nedá. Ale sám si myslím, že jet Dakar na motorce je jedna z nejnebezpečnějších motoristických disciplín, protože jedeš naslepo, podle roadboku, ve kterém nemusí být všechno, a když chceš pomýšlet na umístění, tak musíš pořád držet plyn.“

Martin Michek, nejlepší český motocyklový závodník, ještě před Dakarem řekl: „Pokud chcete být ve špičce, musíte ztratit zábrany.“ A taky že je ztrácí. Možná už jste slyšeli ten výraz „nasadí si helmu a odloží si mozek.“ „Ta etapa měla pět set padesát kilometrů a jeli jsme ji čtyři a půl hodiny, takže rychlostní průměr cca 125 km/h,“ řekl závodník Matthias Walkner. „Přitom téměř celá etapa vedla v terénu a v písku je ve vysoké rychlosti všechno hůř vidět. I ta nejmenší chyba může znamenat ty nejhorší následky.“

Mechanici a členové týmů moc dobře ví, že nějaké hluboké úvahy o životě a smrti mohou jen narušit křehkou závodní psychiku. Jedna hloupá věta může zasít semínko pochybnosti a probudit nejistotu. Obojí se pak jak mávnutím kouzelného proutku může proměnit na horší čas (v tom lepším případě), nebo dokonce na jezdecké zaváhání a chybu. Jsou věci, které už se nezmění. A tohle je jedna z nich.

Na letošním Dakaru odstartovalo 144 závodníků a zatím jich pokračuje 101. Vloni ze 137 jezdců dojelo do cíle jen pětasedmdesát z nich. Ti ostatní odstoupili kvůli zraněním a poruchám, nikdo však nezemřel. Nezbývá než tohle všechno vytěsnit z hlavy. Závod ještě zdaleka nekončí a ještě pořád není jasné, kdo letošní Dakar vyhraje. Nebo prohraje…