Škoda Octavia RS a Scout: A teď kterou?

Dost ale strašení s koronavirem a testy. Vy jste si sem přišli přečíst o tom, jaké jsou poslední přírůstky do rozrostlé modelové rodiny českého bestselleru. Konkrétně se bavíme o čistě benzinovém RS, doplňujícím dříve uvedenou plug-in hybridní variantu s označením RS iV, a pak o lehce terénním Scoutu.

Můžete sice namítat, že se tyhle deriváty přece nijak zásadně neliší od základního provedení, ale nemáte tak úplně pravdu. Ano, pořád je to Octavia, ale byť rozdíly nejsou zase až tak patrné na první pohled, projeví se v celkovém vyznění auta. Právě nejvýkonnější benzinové RS a nejsilnější naftový Scout jsou těmi variantami, které z nabídky vyčnívají nejvíc a nejvíc se i liší.

Tak v první řadě je to podvozek. Ten na benzinovém RS si přidřepl k zemi o 15 milimetrů, což v kombinaci s tužším nastavením tlumičů, posílenými brzdami, výrazně strmějším řízením (normální Octavia má od dorazu k dorazu 2,7 otáčky volantu, RS jenom 2,1) a elektronicky řízeným samosvorným diferenciálem znamená daleko hbitější, ostřeji reagující, a hlavně řidičsky zábavnější auto.

Jasně, z Octavie RS se ještě pořád nestal pravověrný řidičský sporťák, ale když jsem dostal klíčky a vydal se na první z mých dvou projížděk, mohu s naprosto klidným srdcem prohlásit, že jsem se docela dost bavil. Z plejády testovacích aut jsem vzal „krátkého“ liftbacka s manuální převodovkou, která dá ještě víc vyniknout hutnosti a jadrnosti dvoulitru pod kapotou. A že té jadrnosti je – motor se pochlubí výkonem 245 koní, točivým momentem 370 Nm a zrychlením z nuly na sto za 6,8 sekundy (s automatem dokonce za 6,7).

Jak příjemný závan starých dobrých časů je tenhle (na dnešní poměry) velký čtyřválec s pořádným turbodmychadlem. Motor má nezanedbatelnou turbodíru, která však k jeho charakteru naprosto patří, ale po ní už následuje mohutný zátah, který neutichá, ale naopak radostně graduje až směrem k červenému poli.

Šestistupňový manuál je příkladně přesný, a jakmile jsem si před první hezkou zatáčkou kopnul patou přesný meziplyn při podřazení, vloudil se mi na tvář dokonce i kus toho přiblblého úsměvu, který řízení zábavných aut občas vyvolá. RS jako by řidiče vyzvalo, aby se trochu svezl, a po pár zatáčkách dává najevo, že mu tahle disciplína vážně jde. Rychlejší řízení je skutečně znát, adaptivní tlumiče ve sportovním módu drží v zatáčce karoserii zpříma a sotva minu apex, můžu už zase radostně topit pod kotlem s vědomím, že samosvor předejde nepleše v podobě protáčení vnitřního předního kola. Mimochodem benzinovou variantu koupíte pouze coby předokolku s manuálem nebo sedmistupňovým dvouspojkovým automatem. Čtyřkolka je vyhrazena dieselovému RS 2.0 TDI, to zase nelze kombinovat s manuální skříní.

Je každopádně pozoruhodné, jak univerzální takové benzinové RS je. Legraci v zatáčkách střídá kus přejezdu po rozbitých městských ulicích, a jízdní režim tak přepínám ze Sportu na Comfort. Tlumiče najednou značně vyměknou, stejně jako odezva na plyn a z Octavie se stává mimořádně příjemné, tiché a kultivované cestovní auto. A navíc přestane znít jako osmiválcový Challenger… V režimu Sport je totiž na „plné koule“ spuštěn malý subwoofer pod čelním oknem, který podle otáček a zátěže motoru vydává dunění, které jako by vycházelo z útrob obřího osmiválce. Tedy s tím rozdílem, že tohle dunění je na první poslech patrně falešné. Samozřejmě se nejedná o žádnou novinku a RS Octavie takhle duní už od třetí generace, nicméně pořád jsem rád, že se dá tahle „vychytávka“ v individuálním režimu vypnout.

To je však jenom kosmetická (nebo spíš akustická) piha na kráse jinak mimořádně vypilovaného, univerzálního a pěkně fungujícího auta. Teď už ale nadešel čas prohodit klíče a usednout za volant Octavie z druhé strany spektra.

U RS jsem začínal tím, že má podvozek nižší o 15 milimetrů než klasická Octavia. A Scout jej má pro změnu o 15 milimetrů vyšší, což znamená kromě lepší průchodnosti terénem (světlá výška činí 161 milimetrů) taky delší zdvih tlumičů, jejichž naladění je daleko víc směrem k pohodlí.

V téměř stejném interiéru, který se od toho v RS liší jenom v detailech, se tedy najednou cítím vozem konejšivě kolíbán nezávisle na tom, jaké výmoly, spáry a další obludnosti se odehrávají na silnici pode mnou. Režim sport je tu samozřejmě taky, ale jsem docela přesvědčen, že řidiči Scoutu jej budou zapínat jenom naprosto minimálně. Po většinu času se jako nejlepší jeví režim Comfort, případně i Normal pro ty, kterým tlumiče v komfortním režimu přijdou až příliš měkké. Koneckonců v tomhle režimu už auto po silnici „pluje“ podobným způsobem, jako to dělá větší Superb, a ze zkušenosti vím, že se tenhle aspekt nelíbí každému. Byť se nedá říci, že by byl Scout nějak nejistý. Naopak si na silnici počíná suverénně a důstojně.

Celkově vyklidněné je taky pohonné ústrojí, tvořené v tomhle případě dvoulitrem TDI o pěkném výkonu rovných 200 koní s točivým momentem rovných 400 Nm. Motor má vždycky dost síly a je příjemně tichý a kultivovaný. Scouta si můžete koupit ještě se slabším 2.0 TDI 150 koní, nebo s benzinovým dvoulitrem TSI o výkonu 190 koní. Vždy ale se sedmistupňovým automatem a pohonem všech kol, řízeným inovovanou mezinápravovou spojkou.

Vynecháme-li teď z hodnocení veškeré sportovní ambice a smysl pro svižné svezení, působí Scout právě díky podvozku a způsobu, jakým se zvládá poprat s nejrůznějšími jakostmi silnice, jako celkově nejkomfortnější a prostě nejvyladěnější derivát. A s ohledem na to, že se jedná o kombík s vyšší světlou výškou, tak i nejvšestrannější.

Vzato kolem a kolem, jsou právě benzinové RS a naftový Scout těmi vůbec nejlepšími Octaviemi. Jen každá stojí na jiné straně spektra a je pak na každém, aby se rozhodl, zda mu sedne přístup buď univerzálně-sportovní, nebo univerzálně-komfortní.

Samozřejmě není divu, že vedle toho, že se jedná o deriváty nejlepší, jedná se taky o jedny z nejdražších. Octavia RS vybavená silným benzinovým dvoulitrem vychází v základu s manuální převodovkou na 889 900 korun, Octavia Scout s naftovým dvoulitrem a automatem pak bez dalších příplatků stojí 926 900 korun.