Škoda Octavia čtvrté generace konečně na vlastní kůži

Ony jízdní dojmy sice měly přijít už nějakou dobu nazpátek, jenže potom do toho všeho hodil vidle nový typ koronaviru, který překazil plány na velkou spoustu akcí – mimo jiné na první mezinárodní novinářské testování Octavie. Nezbývalo, než vyčkávat, až budou tisková auta k dispozici v Česku, a teprve potom se jít s inovovanou českou stálicí seznámit zblízka.

A pokud vás zajímají spíše „pohyblivé“ první dojmy, zkuste video od Ondry, který s Octavií jezdil v prakticky stejném termínu.

A tak tu konečně stojím a v ruce držím klíče od nové Octavie, která na mě kouká úplně novým výrazem. Oproti kontroverznímu faceliftu třetí generace tentokrát s konvenčním počtem světel. Jestli se nový design líbí, či nikoliv, to ať si určí každý sám. Za mě řeknu jen tolik, že je Octavia pořád velmi pěkné auto – má elegantní siluetu a příjemně poskládané proporce – ale co se předního „kukuče“ týče, tady nadšením do stropu neskáču.

Nová Octavia zahodila svébytnost své předchůdkyně, jejíž design sice mnozí proklínali, ale vystupoval z řady a mluvilo se o něm. Čtvrtá generace přebírá designový směr, který nastavil úžasně vypadající Superb, ale nemá jeho říznost a dravost. Příď prostě oproti Superbu není tak ostře vyřezaná, tak ryzí a nevyzývá tolik k projížďce. Samozřejmě jsou to subjektivní dojmy. Pro někoho, komu se facelift třetí generace líbil od samého začátku (a tehdy jsem byl jeden z opravdu mála), ale nová čtyřka prostě dle mého postrádá osobitost předešlé Octavie i nasupenost Superbu.

Na druhou stranu musím říct, že jak mě příď za srdce nechytla, u zádi je to o to lepší. Nápad vyměnit logo za nápis se mi zamlouvá, stejně jako design zadních lamp, elegantně vsazených pod vystupující hranu kufru – funguje to dobře i u testovaného kombi, natož pak u celkově ladnějšího liftbacku.

Už teď vím, co mi chcete říct. „Ten tablet!“ ozývalo se horem spodem už při prvním debutu nové generace a já musím nesouhlasit. Ano, vystupující displej infotainmentu trochu vypadá, jako by ho někdo zasadil do palubní desky až na poslední chvíli, ale z hlediska ergonomie se jedná o nejlepší způsob, jak do auta zabudovat dotykový displej. Za jízdy se nemusí sklápět zrak tak hluboko, a pohledu na silnici je tak věnováno ještě o kousek víc času.

Proti pozici displeje tedy nenamítám křivého slova, trochu ohradit se ale musím vůči faktu, že se přes dotykový displej nově nastavuje i klimatizace, neboť fyzických tlačítek a ovladačů zůstalo v interiéru už jen minimální množství. Dokonce i vypnutí otravného stop-startu teď musíte vyřešit přes dotykový displej. Ale takový je zkrátka trend. Alespoň, že veškeré ovládání funguje příjemně rychle a na nic se nečeká.

Interiér jako celek je potom oproti předešlé generaci krok vzhůru. Materiálová skladba je zase o kousek lepší (jen ta madla dveří jsou pořád nehezky plastová), minimalistický design je příjemně ladný a moc se mi líbil třeba volant s hezky udělaným ovládáním. Ano, chybí na něm třetí spodní rameno, ale co má být… na co jste ono třetí rameno kdy použili?

Pro pasažéry vzadu je místa dostatek, ale co kufr? Kufr byl v Octavii vždy samostatnou kategorií. Budeme-li Octavii brát jako vůz segmentu C (byť velikostně má blíž většímu segmentu D), nenajdete na trhu auto, které by Octavii kufrem překonalo. A to se bavíme jak o litrech (600 u liftbacku a 640 u kombi), tak o praktičnosti. Síťky, posuvná přepážka a další prvky z kategorie Simply Clever geniálně fungují zejména při nakládání drobnějších předmětů, které pak neskotačí po velkém prázdném kufru.

Pořídíte-li si Octavii s automatickou převodovkou (a těch je dnes v ceníku většina), klasickou páku řazení už v interiéru nenajdete. Místo ní je na středovém tunelu jen malý přepínač, plnící stejnou funkci. Sešlápnutím brzdy a posunutím spínače dozadu se řadí „D“, posunutím na doraz dopředu pak zpátečka. Přesně takový přepínač měla i Octavie, se kterou jsem mohl v rámci prvního testování strávit pár hodin.

Zcela konkrétně na mě v novinářském „slosování“ vyšla dobře známá a firemními flotilami pořád obecně oblíbená motorizace 2.0 TDI, vyladěná na 150 koní výkonu a 340 Nm točivého momentu. A léty prověřenému pohonnému ústrojí, které se objevuje napříč celým koncernem Volkswagen, toho lze vytknout jen málo.

Elektrohydraulicky ovládané spojky neprojevují při rozjezdech a popojíždění žádnou nervozitu a celkově se chová převodovka nadmíru hladce a kultivovaně. Zátah motoru začíná ještě před dosažením dvou tisíc otáček za minutu, poté motor přechází do silného středního pásma s plochou křivkou točivého momentu. Převodovka řadí rychle a vždycky ví, kdy dávat jaký kvalt, aby působila celá jízda optimálně a přirozeně. Jen výjimečně se mi stalo, že převodovka do kopce nepodřadila a nechala motor plácat v nízkých otáčkách, kdy dával svou nevoli znát vibracemi.

Po několika strávených hodinách je na posuzování spotřeby paliva ještě brzy, ale končil jsem na 6,3 litru na sto kilometrů, přičemž většina jízdy se odehrávala mimo město, něco na dálnici a občas i ve svižnějším tempu.

Naprosto přirozeně pak do celkového obrazu zapadá řízení a naladění podvozku, potažmo rozsah nastavení, který skýtá adaptivní zavěšení DCC, obsažené v testovaném autě. V režimu Comfort se Octavia poslušně a zlehka přenáší přes nerovnosti silnic a nepostrádá náznak plavnosti, který byl dosud vlastní jen většímu Superbu.

Střední režim Normal zůstává pořád velmi pohodlný, ale přináší více jistoty do řízení a pevnější pocit do pohybů karoserie, takže coby výchozí primární mód je naprosto ideální. Sport potom celé auto přitvrdí a tlumiče nejlépe podpírají karoserii v zatáčkách, pořád se ale nestává nepohodlným ani na horších cestách, což by nebylo žádoucí. Řízení nenabídne výraznější odezvu, na druhou stranu není ani přeposilované a nepůsobí uměle, takže se Octavia řídí naprosto přirozeně – tak, jak se od ní očekává.

Už předešlá třetí generace byla ukázkově poslušným a výborně odladěným autem. Je tak logické, aby nové provedení dotáhlo uživatelskou přívětivost a univerzálnost dál směrem k pomyslné dokonalosti. Na autě je znát německá striktnost, vnuknutá mateřským koncernem, ale i česká duchaplnost. A není pochyb o tom, že je čtvrtá generace tou nejlepší Octavií, jakou lze mít. Praktičnost je opět na naprosto špičkové úrovni a jízdní projev se posunul blíže většímu Superbu, což je bezesporu správný směr. Shrnuto podtrženo – čtvrtá generace je naprosto ideálním a řádným pokračovatelem zaběhnutých faktů, ve všech směrech je zase o kousek lepší a lidé ji budou právem zbožňovat.

A jak je to s cenami? Jak se můžete dočíst v samostatném článku o cenách, Octavia startuje na částce 456 900 korun. Otázkou je, zda spíš než částka, nebudou stát zájemcům v cestě čekací lhůty, natažené momentální situací.