Škoda Felicia: Ve víc sexy českém autě už jet nemůžete

Na konci 50. let se Škoda oklepávala z těžkého poválečného restartu a lákalo ji vyrábět zajímavější auta, než jsou jen rodinné sedany a dodávky. Podobně zaměřené auto mohlo mít úspěch na západních trzích a představovalo příslib, že do naší země přiveze i nějaké ty devizy, které by aspoň trochu vzpružily oslabenou ekonomiku země v letech po válce. V roce 1956 se tak na strojírenském veletrhu v Brně představil dvoudveřový roadster 450 (číslo značí čtyřválec o výkonu 50 koní) s plátěnou stahovací střechou. Auto bylo odvozeno od sedanu 440, zadní část je ale přepracovaná, aby vůz působil na pohled vyváženěji. Výroba byla zahájena v následujícím roce a brzy automobilka nabízela i laminátový hardtop, většinou v bílé barvě. O dva roky později se z tohoto typu vyvinula Felicia. Jméno je odvozeno z latinského Felicitas, tedy štěstí, a to své automobilce nový model opravdu přinesl.

Auto vyráběl pobočný závod Kvasiny, který se vždy specializoval na méně masové modely. Právě tamní ředitel Antonín Kvapil s vedoucím vývoje Františkem Chamrátem (později pracoval i na kupé 110 R) postavili první prototyp 450 tajně a na vlastní pěst. Nebýt jich, možná by se nejkrásnější Škoda nikdy neobjevila. Elegance a sportovní nádech čiší z designu Felicie dodnes. Líbí se mi velká chromovaná maska i rám kolem zaobleného čelního okna. Nárazníky jsou ze tří dílů, zatímco 450 měla jednodílné. Poklice jsou originální a dnes se velmi špatně shánějí. Jediné zrcátko je na straně řidiče, ale se sundanou střechou je z auta při couvání naštěstí skvěle vidět, takže s tím problém nemám.

Většina lidí by Felicii chtěla v typické červené barvě, ale já jsem rád, že se díky vstřícnosti RetroAutoMuzea Strnadice vezu v nádherné tyrkysové s bílým interiérem a spoustou chromovaných doplňků. Je to opravdu krásná barevná kombinace a možná se mi líbí právě proto, že to není ta nejprovařenější červená. Navíc řídím verzi bez ploutviček, která je dnes vzácnější, protože řada majitelů si je později dodělávala. Ano, sice je to tuning na úrovni znaku RS na obyčejné Octavii, ale alespoň vidíte, že podobné úpravy frčely už dřív.

Také interiér se dočkal proti modelu 450 lehčí modernizace – poznáte to zejména na palubní desce, i když je pořád hodně jednoduchá. Právě to se mi ale na ní tak líbí; pro šedesátkový užitný design mám docela slabost. I architektura a nábytek z té doby jsou tak nějak jednodušší, a přitom krásné. V palubce umístěné bílé budíky vypadají opravdu náramně. Volant má dvě obruče, kromě věnce je tu ještě starobylý klakson. Interiér je sice čtyřmístný, zadní lavice je ale opravdu jen nouzová. Plnohodnotná jsou pouze přední sedadla, která nahradila předchozí lavici. Za těmi zadními se pod koženkovým krytem schovává složená střecha. U prahů jsou vidět výztuhy otevřené karoserie, které měly omezit přirozené kroucení.

Škoda Felicia má klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol, protože celou techniku si de facto převzala z existujících a trochu nudnějších modelů. Karoserie je posazená na centrální nosné rouře a vlastně je až skoro překvapivě vysoko. V nabídce byly motory o objemu 1,1 nebo 1,2 litru (tato verze se jmenovala Felicia Super a prodávala se od roku 1962). Původní čtyřválec nabízí výkon 50 koní, auto ale neváží ani tunu, takže to není malé číslo. Popravdě jsem vzhledem ke konstrukci a otevřené karoserii čekal vyšší číslo. Zpočátku měla Felicia řazení čtyřstupňové převodovky pod volantem a je to případ i modrého kousku z roku 1960 na fotkách. Teprve od roku 1961 se řazení přemístilo na podlahu a měnila se i přední maska. Práce s řadičkou je snadná a vše dodnes funguje hladce, jen se trochu bojím, protože působí křehce.

Motor měl být silnější než u sedanů, takže se zvýšila komprese. Vačkový hřídel je vyměněn za ostřejší a sací ventily mají větší průměr. Ty výfukové jsou z kvalitnějšího materiálu, aby více vydržely. Také písty motoru mají jiný tvar a změnil se i rozdělovač. Občas mne až překvapuje, kolik změn dokázali ve Škodovce i při omezených možnostech uskutečnit. Pod kapotou najdete dva karburátory Jikov 32 SOPh.

Spotřeba se pohybuje kolem 9 litrů na každých 100 km příjemné jízdy. A to myslím zcela vážně; je to sice jiné svezení, než jaké zažiji třeba ve sportovní Miatě, ale i tak si užívám každý ujetý metr a každou vteřinu za volantem. A loudat se přitom nemusím, konstrukční rychlost Felicie je 160 km/h, i když lépe bude vám i jí v nižších rychlostech do 90 km/h. A budete mít také jistější pocit kvůli hydraulickým bubnovým brzdám. Řízení je šroubové maticové a dost nekomunikativní, navíc s velkými vůlemi. Ale to autu musíte odpustit, může za to doba jeho vzniku.

Předchozí model 450 ještě na přední nápravě používal listová pera, Felicia už dostala vinuté odpružení a teleskopické tlumiče na lichoběžníkové nápravě se zkrutným stabilizátorem. Kvůli tomu se o 10 mm zkrátil rozvor. Patnáctipalcová kola mají pneumatiky s vysokým profilem, takže s běžnou vedlejší silnicí si poradí dobře a nějaké ty jarní výtluky ji nerozhodí. Vzadu je listové pero, ovšem je umístěné naopak. Jedná se o dobovou úpravu, kterou majitelé prováděli už v 60. letech, aby zlepšili jízdní vlastnosti. A pak, že tuning u nás je moderní záležitost! Na tradičních výmolech je Felicia velmi pohodlná a jízda s ní v pohodovém tempu je velmi příjemná.

Výroba pohledného auta byla ukončena v roce 1964, a to bez nástupce. Celkem vzniklo 14 863 felicií, starší Škoda 450 vznikla v dalších 1 010 exemplářích. Zájem v zahraničí byl ohromný, většina produkce tedy mířila na export do západního Německa, Velké Británie a USA. Přímého nástupce Škoda nevyráběla už nikdy a na další kabriolet marně čekáme dodnes. Zákazníci si ale mohli koupit upravené kabriolety na základě Garde, Rapidu, Favoritu a novodobé Felicie, které vyráběla firma Metalex, případně v Británii LDD a další výrobci. Většina z jejich majitelů ale stejně nakonec řekne, že žádný z nich není tak krásný jako Felicia. To je totiž dost možná ta nejkrásnější škodovka všech dob a její takřka šedesátiletý věk na tom nic nemění. Není divu, že její majitelé jsou na ni stále pyšní a rádi s ní jezdí na silnicích dodnes. Je to vážně senzační retro zážitek. A kdyby se toho chytila nějaká firma a vyráběla resto-mody, jaké dnes frčí třeba v případě Porsche 911 nebo Jaguaru E-Type, když pod hávem starého auta skrývají moderní techniku, určitě by si na nezájem zákazníků nemohla stěžovat.