Škoda 110 R na cestě Evropou

Můj kamarád Jean-Jacques Thenet se později přiznal, že mi zastavil právě díky tomu nápisu, je totiž obrovským obdivovatelem Československa, byl u nás také v osudný den 21. srpna 1968. Podruhé se mi podařilo vyjet na Západ až v červenci 1981 právě s vozem Škoda 110 R, ale jen díky šťastné shodě náhod. Jean-Jacques Thenet nás po jedenácti letech návštěv v Praze a dopisování přivítal ve francouzském Romenay, kde nám kromě veškeré podpory zařídil i výlety do Paříže a Ženevy. Ale nepředbíhejme.

V roce 1970 se hranice znovu zavřely. Státní orgány oznámily, že nejsou valuty, a občan bez valut by prý na Západě dělal ostudu socialistickému zřízení. Byla to ovšem jen záminka, vznikly takzvané devizové přísliby, tedy státem kontrolovaný příděl valut, o který se smělo každý rok žádat. Snad desetkrát jsem žádal, i ta žádost musela být potvrzena zaměstnavatelem, že vůbec smím žádat. Asi desetkrát marně, než jsem měl štěstí a dostal protekci. Manželka kamaráda pracovala na ministerstvu financí, a tak soudruha ministra poprosila. Ten se ustrnul a devizový příděl mně a mojí ženě Marii na rok 1981 dal, což bylo podmínkou výjezdní doložky k československému pasu, který bez ní cesty do kapitalistické ciziny vůbec neumožňoval. A další podmínka? Pětiletý syn musel zůstat doma, abychom se určitě vrátili…

Nejdelší možné povolení bylo na 21 dnů. První den jsme přejeli hranice v 0:00 hodin, poslední den se vrátili těsně před 24:00 h, abychom je náležitě využili. Podruhé totiž protekce už nepřipadala v úvahu. Bylo to prostě jednou a dost. Pamatuji si, jaký vztek se mnou cloumal při příjezdu k československým hranicím. Pomyšlení, že něco takového už nikdy nebude, mě deprimovalo. Ano, opravdu jsme se vraceli jen kvůli synovi. Když emigroval můj bratr, byl jsem vyhozen z práce a cesty úplně skončily. Naštěstí jen na dalších osm let. Pak se konečně komunistický režim rozpadl…

V místech, kam jsme se rozhodli vyrazit, jsme nikdy dříve nebyli. Vzal jsem si atlas a udělal podrobný itinerář podle mapy, naše cesta vedla z Prahy přes Rozvadov napříč Německem do francouzského Dijonu, dále k Jean-Jacquesovi Thenetovi do Romenay, přes Andorru a Montserrat do španělské Barcelony a podél Středozemního moře z Barcelony přes francouzskou Riviéru a Monte Carlo až do italského San Rema a dále do Janova, odkud jsme zamířili za italskými přáteli Montagnovými do Parmy a pak domů přes Innsbruck a Mnichov.

Dnes to vypadá jednoduše, ale naše oranžová „jedenáctistovka“ Škoda 110 R měla jen čtyřstupňovou převodovku, takže na čtyřku se jelo od šedesáti do sto třiceti, motor o výkonu 62 koní (46 kW) byl poměrně hlučný, klimatizace neexistovala, bylo kolem třiceti stupňů Celsia, ale my jsme byli šťastní, ta cesta zůstala jedním z největších zážitků mého života.

Bylo třeba zařídit věci, které dnes už nejsou. Třeba získat víza tak, aby platila současně, některé státy nám předepsaly jediný možný hraniční přechod (Pont-du-Rhin do Francie, či La Junquera do Španělska, ten druhý jsme nedodrželi, když jsme to střihli skrz Andorru), pak si propašovat nějaké devizy navíc (oficiální příslib dvakrát 300 dolarů byl nedostatečný, 212 dolarů padlo jen za benzin) a shánět otevřená směnárenská místa, protože místo eur byly německé marky, francouzské franky, španělské pesety, italské liry a rakouské šilinky! Vyjížděli jsme s vozem, který měl ujeto necelých šest tisíc kilometrů, byl to poslední model Škoda 110 R z finální série 1980. Na „západní“ benzin jsme jej však po 5 030 km Evropou hezky zajeli…

Škodovka šlapala jako hodinky, nikdy mě nezradila, což se o jejím nástupci Škoda 136 Rapid říci nedá. Kupátko mělo průměrnou spotřebu 7,3 l/100 km za celou cestu, ale nejeli jsme zrovna pomalu! Samozřejmě jsme chtěli vidět Formuli 1. O akreditaci jsem si zažádal z redakce Automobilu, chlapík ve francouzském Dijonu pak moji kartičku v té svojí budce našel, moje žena dostala jinou kartu od jednoho účastníka Poháru Alfasud, s nímž jsem se seznámil v Brně.

Velká cena Francie 1981 byla úžasná, poprvé jsme stáli tváří v tvář hrdinům Formule 1, jako byli Gilles Villeneuve, Mario Andretti, Carlos Reutemann, Alain Prost, John Watson, Nigel Mansell a všichni ostatní. Atmosféra prostě skvělá, mechanici montovali formule pod širým nebem, závodníci se nikde neschovávali a přátelsky rozprávěli s diváky. V den závodu pršelo, Nelson Piquet vyhrál první část před přerušením, ve finále se radoval Alain Prost.

Ještě v neděli večer jsme odjeli k Jean-Jacquesovi do Romenay, kde jsme si užili francouzské pohostinnosti, ale i dalších automobilových výletů. Renaultem R4 jsme si zajeli na jeden den do Paříže, Citroënem 2 CV na jeden den do Ženevy. Pak Jean-Jacques vytáhl z garáže jednoho ze svých veteránů (sehnal jsem mu později Tatru 603 a Trabanta 601) a projeli jsme se ve vzácném sedanu Hotchkiss-Grégoire. Když jsme se rozloučili, zdolala škodovka dvoutisícový průsmyk do Andorry. Trochu nám tam byla ve stanu zima, někde totiž i v červenci ležel sníh…

Viděli jsme to, co jsme znali do té doby jen z knih. Nechci unavovat výčtem pamětihodností, které v nové době navštívil kdekdo, ale průjezd Andorrou, výjezd na Montserrat či prohlídka Barcelony s důrazem na architektonické skvosty Antoni Gaudího na nás zanechaly opravdu velký dojem, stejně jako nádherné středomořské pobřeží. V Monaku jsme si projeli okruh Formule 1, v Parmě pobyli u bratrů Montagnů, s nimiž jsem se seznámil v Poříčí nad Sázavou při mistrovství Evropy v autokrosu. Měli tam autodílnu, zastoupení Lancie, Alberto byl hvězdou autokrosu, jeho bratr Oscar mu stavěl originální buginy, záhy přešli z motorů Lancia na osmiválce Ferrari!

Oscar měl další zálibu v lodích, tak jsme sedli do šestiválce Opel Commodore, připojili přívěs s člunem a vyjeli do La Spezie. Ještě jsme na moři poobědvali, pak nás bouře zahnala do přístavu. Na zpáteční cestě jsme zastavili v Benátkách, jen mě trochu znervóznilo, když jsem musel předat klíčky od svého zánovního vozu hlídači v parkovacím domě! To mě tak rozhodilo, že bych klidně zaplatil sto tisíc lir za projížďku gondolou, ale zasáhla Marie s tím, že „to mu snad nedáš!“. Nedali jsme, jeli jsme za třicet tisíc. Když jsme se chtěli najíst v Brixenu, po pizze a špagetách už nebylo ani památky, tak jsme raději jeli dál. Poslední zastávkou se stal Mnichov, byla tam skvělá italská restaurace. Navštívili jsme také muzeum BMW a koupil jsem si knihu o historii bavorské značky, kterou mám dodnes.

Před čtyřiceti lety byla tato cesta neobvyklým zážitkem, z dnešního pohledu už je pouze milou vzpomínkou na akci, kterou se podařilo realizovat v době zákazů a nesvobody. Málokdo z těch, kteří tehdejší poměry nezažili, si dnes uvědomuje, co všechno se změnilo k lepšímu.