Sir Stirling Moss: Legenda

Když se v mrazivém lednovém víkendu roku 2009 odkryla v Detroitu saténová plachta z překvapivě placatého vozu na stánku Mercedes-Benz, všechny oči i spouště fotoaparátů se zaměřily na onen nádherný stříbrný speedster. Mercedes-Benz SLR McLaren Stirling Moss, tak se jmenoval celým jménem, zůstal dodnes nejultimativnějším strojem, jaký stříbrné šípy v moderní době vyrobily.

Masivně odlehčený Mercedes-Benz SLR bez čelního okna dokázal zrychlovat z nuly na sto km/h za 3,5 vteřin a aerodynamika umožnila dosáhnout dechberoucích 354 km/h maximální rychlosti. Existuje jich jen 75 kusů. Poprat se o něj v pořadníku mohli jen stávající majitelé Mercedesů SLR. Jeden exemplář bude třetí víkend v květnu v aukci, která je součástí slavné Concorso'd Eleganza Villa D'Este, a na odhad, za kolik se asi prodá, se mě raději neptejte.

Oslavuje velkolepé vítězství v nejtěžším závodě světa, v Mille Miglia roku 1955. Letošní „Mille“ vypukne už příští týden, ale dnes už se nezávodí doopravdy. Mercedes 300 SLR se startovním číslem 722 (podle startovního času v 7:22 hod.) se italskými městy řítil obrovskou rychlostí. Řídil Stirling Moss navigovaný motoristickým novinářem Denisem Jenkinsonem.

„Jenks“, jak mu Stirling zdrobněle říkal, se sedadla smrti nebál… Závodění bylo nesmírně nebezpečné. Piloti to věděli, a tak raději chmurné myšlenky vypouštěli jako kouř ze svých hlav. Na konci závodu je čekaly holky a dobré pití. Mohli jste se totiž buď bát anebo na strach nemyslet a vyhrát. Nic mezi tím nebylo, alespoň tak nějak to vyznívá z výrazu tváře Sira Stirlinga Mosse při každém z nesčetných úžasných interview, které kdy laskavě médiím nabídl. A o svém příběhu sepsal dokonce nádhernou knížku…

Říká se o něm, že byl prvním playboyem mezi sportovci. A jako reakci na tuto řečnickou frázi se Stirling Moss jen tak usměje a praví přesně onu větu z mezititulku. Ženy miloval. Nakonec, kdo by odolal, když by vás v šestnácti, sedmnácti pustili do rychlého auta, nechali vás si s ním hrát, rozjet ho na co nejvyšší rychlost, jakou umíte, a v cíli si užít úsměvy krásných dívek. Jednu starší holku si vzal tehdy i domů. Máma na to přišla, zaklepala na dveře. Zachoval se už tehdy jako gentleman a bránil ji. Beztak z toho prý byla doma mela. Byl synem spořádaného a veleváženého londýnského zubního lékaře a otec jeho kariéru závodníka povolil jen s velkou nelibostí.

Musel slíbit, že bude nosit pevnou helmu, což ani po válce nebylo úplně zvykem a už vůbec ne „cool“. Otec prý stejně nikdy nechápal, že by se Stirling mohl tímhle „koníčkem“ uživit. Jenže „kluk“, což byla jeho přezdívka mezi závodníky, vážně válel. První závody absolvoval na vypůjčeném Frazer Nashi a úplně první peníze, které vydělal dostihovým závoděním (jeho matka byla obrovskou fanynkou závodění na koních), ihned utratil jako zálohu na závodní formuli 3 – Cooper 500.

„Kdo si myslíte, že jste, Stirling Moss?“ byla naprosto typická otázka v momentě, kdy vás zastavil konstábl silniční policejní hlídky v Británii dávných časů. Sir Stirling byl pojem a velká celebrita. Býval obvykle i váženým porotcem soutěží krásy a slečny také často svezl v některém z rychlých roadsterů. Stirling Moss a čerstvá „Miss“ s naondulovanými vlasy ve zbrusu novém Triumphu TR3, kde dlouhé vlasy spolujezdkyně vlály vykrojenými dveřmi téměř až k zadním blatníkům, to byl obraz zachycený v nejednom z dobových dokumentů. Kvůli účasti porotce na Miss World dokonce přerušil líbánky se svou první ženou. Také byl nakonec ženatý třikrát.

Ale to bych hromadu let přeskočil. Jako malý „cucák“ se propracoval k půjčenému Jaguaru XK120 a vypravil se na RAC Tourist Trophy do Severního Irska. Tehdy musel jeden závodník zvládat několik disciplín motorsportu najednou. Psal se rok 1950. V moderních dobách tohle nezvládá asi už nikdo. Víc disciplín umí nesmrtelný „ufoun“ Sebastian Loeb, ale tehdy bylo závodění stejně jiné. Dopolední závod se absolvoval ve formuli, odpolední v sériovém cestovním voze, neděle byla ve znamení vytrvalostní soutěže a za týden se jelo na dálkovou rallye.

Na TT pršelo, což Stirlingovi maximálně vyhovovalo. Uměl využít svou atletickou průpravu i skvělou koordinaci pohybu. Úspěch spočíval už jen v ladném doběhu k vozu, nasednutí a pak prací jemnou motorikou na pedálech i s volantem. Rychlá jízda nevypadá totiž agresivně, paradoxně je poklidná, jistá, citlivá. Na mokru to platí dvojnásob. Onen závod vyhrál s velkým předstihem a v cíli se manažeři všech týmů jen divili, co že je to za kluka, toho mladého s tím žvárem v puse. Jak to, že je tak pekelně rychlý? Jaguar mu následujícího roku nabídl místo hlavního testovacího jezdce automobilky.

Dobrá, lehce přeskočíme, protože Stirling Moss si mezitím zazávodil ve špičkovém Maserati 250F, které koupil jeho táta, svedl lité souboje s Mikem Hawthornem a několikrát otestoval závodní Mercedes. A ten přišel nakonec s nabídkou horkého sedadla v jejich závodním týmu pro sezónu 1955. Alfred Neubauer, týmový šéf, byl nesmírně populární a dokázal na každého jezdce zapůsobit, každého motivovat. „Během kariéry jsem startoval ve skoro šesti stech závodech  a nikdo jiný z motorsportu na mě nikdy nezapůsobil tak silně jako Alfred Neubauer,“ uvedl Stirling Moss v mnoha rozhovorech. Dodejme jen, že z uvedeného počtu absolvovaných závodů jich přes dvě stě vyhrál...

Mercedes chtěl nový a mladý tým. Stirling Moss představoval mládí, ale měli i Juana Manuela Fangia, ten představoval zkušenost. Nad Fangiem několikrát zvítězil – vzpomíná se třeba na britskou Grand Prix na dnes už bývalém okruhu Aintree u Liverpoolu. Fangio prohrál o 0,2 sekundy! V tříhodinovém závodě! Sir Stirling si dodnes myslí, že ho Fangio nechal na domácí půdě gentlemansky vyhrát. A když jsme u oněch zvyků každého pravého Brita – Stirling Moss vždy po předjetí některého ze soupeřů zvedl z kokpitu monopostu ruku a symbolicky pokynul. Muselo je to děsně štvát…

Ale to už jsme v Brescii na startu nejtěžšího vytrvalostního závodu světa – Mille Miglia 1955. Mercedes 300 SLR s řadovým osmiválcem z monopostu W196 od Rudolfa Uhlenhauta točil 8 500 otáček a dosahoval přes tři sta koní. Uzounkými ulicemi Florencie se při závodě proháněli s Jenkinsonem rychlostmi přes sto mil za hodinu. Fangio jel závod sám. Mille Miglia byla příliš nebezpečná, aby riskoval, že zabije spolujezdce. Jeho Mercedes nakonec protnul cílovou pásku v Brescii jako druhý v pořadí, zatímco Jenkinson Mossovi hodně pomohl čtením skvěle připraveného rozpisu předlouhé trasy. A oba ve zdraví přežili.

V červenci se jel každoroční vytrvalostní závod v Le Mans. O tomhle ročníku by se bohužel mohla napsat celá kniha, natočit celovečerní film či hodinový dokument. Také všechno z toho vzniklo. V červenci 1955 skončila jedna éra automobilového závodění. Při strašidelné nehodě Mercedesu 300 SLR Pierra Levegha se rozplynul sen o fenomenálním úspěchu týmu Mercedes-Benz. Ten večer zemřelo příliš mnoho lidí. Závod vyhrál Mike Hawthorne z týmu Jaguar a titulky francouzských novin hned v následující pondělí ráno ironicky hlásaly: „Gratulujeme, pane Hawthorne!“. Ze závodu neodstoupili, závod nebyl zrušen a možná to dle očitých svědků bylo dobré rozhodnutí. Nevznikl zbytečný chaos a do prostoru divácké tribuny, kam dopadly hořící trosky Mercedesu vyrobeného ze silně hořlavých lehkých slitin – elektronu, mohli hasiči i záchranáři, aby pomohli raněným. Mercedes se během noci z Le Mans kompletně stáhl a celý tým včetně Stirlinga Mosse byl odvolán. Neubauer pak oznámil ukončení všech aktivit Mercedesu v motoristickém sportu – téměř nadobro.

Uděláme opět větší střih a přeneseme se do sedmého závodu mistrovství světa, na Grand Prix Portugalska v roce 1958. Mercedes-Benz byl ze hry dávno venku, Stirling závodil jako soukromník pod křídly Tonyho Vandervella s jejich na míru vyvinutým monopostem Vanwall. Tuhle sezónu měl rozhodně vyhrát. Hlavní sok, Mike Hawthorne, se přetočil a zhasl mu motor. Po závodě byl diskvalifikován za start roztlačením, jenže Stirling onu situaci v závodě viděl, zašel za pořadateli a vysvětlil jim, že by bylo nefér ho z hodnocení Grand Prix vyřadit, protože roztlačení a start motoru proběhl mimo závodní dráhu, což zakázáno nebylo. Hawthorne získal své body a v posledním závodě sezóny pak Stirlingovi jeden jediný bod k celkovému vítězství sezóny F1 chyběl!

Nejlepší závodník na světě, jenže titul mistra světa nikdy nezískal. Jako soukromník, ať už s Tony Vandervellem nebo později u Roba Walkera, dokázal vítězit a být sakra rychlý i se slabšími vozy bez podpory továrního týmu. Sledoval ho i sám starý Enzo Ferrari. Kdysi pro něj málem Stirling závodil, jenže na poslední chvíli Italové cukli z původní dohody a do horkého křesla usadili domácího jezdce. A ten podraz se nebál Moss dát „Il Commendatoremu“ najevo. A najednou se zdálo, že po dlouhých letech, konkrétně pro sezónu 1963, přichází sám, původně uražený Ferrari s prosíkem a s tím, že je ochoten dodat Mossovi nejen vůz, ale dovolí jim ho provozovat i v barvách stáje Roba Walkera.

„Bývalo by to vyšlo a byl by z nás skvělý tým, já byl v nejlepší formě a Ferrari mělo nejlepší, nejspolehlivější auto,“ vzpomínal Stirling Moss. Objednaného Ferrari se nikdy nedočkal. V dubnu 1962 se účastnil s Lotusem 19 Glover Trophy, závodu F1 na čtyřicet dva ostrých kol v Goodwoodu a … havaroval. U všech závodníků se očekávalo, že smutná zpráva jednou přijde, ne však u Stirlinga Mosse. „Moss byl příliš dobrý na to, aby měl nehodu,“ říkalo se tehdy.

Zpráva zasáhla celou Velkou Británii. Moss se po měsíci probral z komatu, z následků strašně vypadající nehody se plně rehabilitoval, ale svou někdejší závodní formu už nikdy více nenabral zpět. A než jezdit na „chvostu“, tak se rozhodl přestat závodit ve Velké ceně úplně a nadobro. Mnozí dodnes věří, že ona vcelku nevysvětlitelná nehoda tehdy v Goodwoodu dost možná umožnila Stirlingu Mossovi slavit letos úctyhodné kulatiny. A přispěla tak k tomu, že může stále své historky z naplno prožitého mladí vyprávět nám, mladým, kteří si onu fascinující zlatou éru závodění vůbec nedovedeme představit.