Simca 1307 – zapomenutý evropský Vůz roku 1975/1976

Motor modelu 1307 už byl umístěn pod kapotou napříč a poháněl přední kola, dvouprostorová karoserie nabídla vzadu přístup do zavazadlového prostoru velkou výklopnou stěnou. Prostě moderní automobil stejné koncepce, jaká dnes převládá na celém světě. Dlužno říci, že tento styl naznačila menší Simca 1100 už ve druhé polovině šedesátých let, ale ta se k nám nikdy nedovážela…

Pokrokovou konstrukci s velmi dobrým využitím obestavěného prostoru ocenila porota Car of the Year na sklonku roku 1975 udělením prestižního evropského titulu Vůz roku 1975/1976. Konkurence tehdejších novinek byla nemalá, ale porotci pod vedením předsedy Paula Frèra, významného motoristického novináře a automobilového závodníka, přidělili automobilu Simca 1307/1308 (verze 1,3/1,44 litru) celkem 192 bodů, což znamená odsunutí BMW řady 3 (E21) se 144 body na druhé místo. Dále následovaly vozy Renault 30 TS (107 bodů), Peugeot 604 (70), British Leyland Princess (49), Jaguar XJS (44), Lancia Beta HPE (37), Opel Ascona (35) a další. Paul Frère na slavnosti ve Stockholmu 5. května 1976 pak předal prestižní cenu Johnu Ricardovi, šéfovi amerického koncernu Chrysler Corporation, který tehdy značku Simca plně vlastnil.

V té době byla společnost Simca Automobiles (Chrysler France) spolu s Renaultem, Peugeotem a Citroënem čtvrtou úspěšnou francouzskou automobilkou. Ročně prodávala statisíce vozů, ale spolu s britskou skupinou Rootes Group (mj. Hillman) se stala dceřinou společností americké Chrysler Corporation, na což obě záhy doplatily. Za vlády Chrysleru se však zrodily poslední úspěšné vozy Simca, a to řada 1307/1308, evropský Vůz roku 1975/1976, a kompaktní Chrysler Simca Horizon, Vůz roku 1979.

Simca 1307/1308 byl nadčasový sedan/liftback moderního designu, prostorný a komfortní, ve své době s neobvykle velkým zavazadlovým prostorem o objemu 473 litrů, který se po sklopení opěradel zadní řady sedadel zvětšil až na 1 400 litrů a nabídl ložnou délku 1,80 metru při celkové délce vozu 4,25 metru. Výrobce si toho byl dobře vědom, a tak při podzimní premiéře na autosalonu v Paříži roku 1975 vystavil také automobil v podélném řezu, aby zdůraznil důsledné využití obestavěného prostoru.

Nejprve na trh zamířily vozy Simca 1307 se čtyřválcem o objemu 1294 kubických centimetrů, naladěné na 68 koní (50 kW) při 5600 ot./min. v základní verzi 1307 GLS, ale také na 82 koní (60,4 kW) při 6000 ot/min v dvoukarburátorovém provedení 1307 S, k nimž současně přibyl model 1308 GT se čtyřválcem 1442 kubických centimetrů a výkonem 85 koní (62,6 kW) při 5600 ot/min. Převodovka byla ještě čtyřstupňová, podle verze však vozy o hmotnosti 1050 až 1075 kg dosahovaly největší rychlosti 150 až 168 km/h a průměrné spotřeby benzinu 6,9 až 9,5 l/100 km na volné silnici nebo kolem deseti litrů v městském provozu. Moderní koncepce vycházela z menšího typu Simca 1100, tedy s motorem napříč a předním pohonem, ale nezávislé zavěšení všech kol mělo odpružení podélnými torzními tyčemi jen vpředu, zadní příčné torzní tyče už nahradily vinuté pružiny. Kotoučové brzdy byly jen na předních kolech, vzadu zůstaly bubnové.

Nadčasová koncepce umožnila těmto automobilům vcelku dlouhý život na výrobní lince. Výroba začala v základním závodě Simca v Poissy u Paříže, stotisící automobil vznikl už 2. dubna 1976, shodou okolností to byl silnější 1308 GT. První plný rok 1976 se vyrobilo 218 tisíc vozů, další 258 tisíc a navíc patnáct tisíc sad pro montáž v zahraničí, především jako Chrysler Alpine v britském Rytonu u Coventry (závod Chrysler UK, dříve Rootes Group). Pro modelový rok 1979 přibyla ještě silnější Simca 1309 se čtyřválcem o objemu 1592 kubických centimetrů (výkon 88 k/65 kW). V roce 1978 měl americký Chrysler značné finanční problémy, a tak svoje francouzské a britské továrny prodal Peugeotu. Netrvalo dlouho, a Francouzi vozy přejmenovali na Talbot-Simca (starou značku Talbot vlastnila Simca od roku 1958), dali jim označení 1510 se všemi třemi objemy motorů místo dosavadního 1307/1308/1309 a dokonce rozšířili nabídku o klasickou karoserii sedan se stupňovitou zádí, tyto vozy pak odlišili názvem Talbot Simca Solara. V roce 1981 byla značka Simca zrušena, zmizela z vozů, zůstal krátce jen Talbot.

V letech 1976 až 1982 byly do tehdejšího Československa dovezeny necelé dva tisíce automobilů Simca 1307/1308 a jejich nástupců Talbot 1510, než jejich výroba ve Francii definitivně skončila (v roce 1983, Solara v roce 1986). Francouzský Talbot pod taktovkou Peugeotu se pak na našem trhu počátkem osmdesátých let snažil uplatnit větší sedany Talbot Solara a malé vozy Talbot Samba, ale marně. Dokonce uspořádal velkou tiskovou konferenci v pražském hotelu Intercontinental, kde jsme si vozy důkladně prohlédli. V letech 1975–1986 vzniklo celkem 1,04 milionu automobilů této řady (včetně Solary). Na našich silnicích je však uvidíte jen zřídka, většinou podlehly korozi karoserie. Vzpomínky na ně jsou však milé, prostor a komfort byly jejich největší přednosti.

Peugeot zrušil značku Talbot v polovině osmdesátých let, nejdéle přežila na lehkých užitkových typech PSA/Fiat pro vybrané trhy, například až do roku 1994 se ve Velké Británii prodával Talbot Express, což není nic jiného než značková varianta tehdejší generace Fiat Ducato, Peugeot J5 a Citroën C25. Posledním osobním vozem byl projekt Talbot Arizona (nástupce Horizonu), který se po zrušení značky dočkal sériové výroby jako Peugeot 309. Ale to už je jiná kapitola.