Simca 1301 (1969): Na výletě s francouzskou mercedeskou

Jméno Simca zmizelo z kapot automobilů vážně už dávno. Naposledy vyjížděly z bran továrny v Poissy modely Simca 1100 na začátku 80. let. Vznikl ještě populární a moderní Horizon, ale to už za časů, kdy zbytky někdejšího Chrysler France posbíral Peugeot. Logo s vlaštovkou vystřídalo oprášené jméno Talbot a i ono se záhy odebralo do historie.

Vzal jsem to přímo od konce, ale jaké byly začátky automobilky? Historie této značky sice nesahá k počátkům automobilismu, je ale pestrá. Simcu založil obchodník Henri Théodore Pigozzi, který se stal ve 20. letech dvorním dovozcem fiatů do Francie. S rodinou Giovanni Agnelliho se velmi dobře znal. Ve Francii se vyráběly krásné licenční modely Fiat Ballila (v Československu Walter Junior) a pak také úspěšná Topolina. S výrobou se pokračovalo i po válce, ač Francouzi pochopitelně příliš nestáli o automobily pocházející z Mussoliniho země. K Simce se přidal pokrokový konstruktér Jean-Albert Grégoire, experimentátor s konstrukcí automobilů s pohonem předních kol. Jeho design pro Simcu vycházel z futuristického Panhard Dyna X, jehož předek vypadal trochu jako tvor z hlubin oceánu.

Simca až do 50. let stavěla licenční fiaty, ale pak se spojila s Fordem a přišly ty opravdu masově úspěšné modely. Na osmiválcový Vedette si asi těžko bude kdo pamatovat, ale na model Aronde možná už ano. Prodával se totiž i v Československu a byl vedle Fordu Anglia asi nejpočetnějším z dovážených aut západní provenience. Aronde si mohl dovolit málokdo, ale možná si na ni pamatujete, třeba ji měl dokonce váš děda anebo někdo z širšího příbuzenstva.

Na přelomu 50 až 60. let byl tak moc populární motor vzadu, že vznikla celá řada dodnes pozoruhodných aut. Němci měli kromě Porsche například NSU Prinz, Italové Fiat 850, a tak ani Francouzi nechtěli zůstat pozadu. Renault zkonstruoval model Dauphine. Z něj se dál vyvinula slavná „er osmička“, kterou si vzal do parády Amédée Gordini a závodil právě proti podobně vypadající Simce 1000. Malých sedanů s motorem vzadu a dvojicí zadních kulatých světlometů se v Československu moc neprodalo. Měli jsme přece vlastní Škodu 1000 MB.

V 60. letech Simca vsadila opět na klasiku. Zastaralá Aronde Eliseé uvolnila místo hranatějšímu modelu 1300/1500, který se od roku 1966 modernizoval a dostal název 1301/1501. Nejprve měl nedělenou přední lavici, obdélníkový, tehdy módní rychloměr a řazení pod volantem, tedy jako u pravých amerických sedanů. Pak přišel luxusnější „Speciál“ s kruhovými budíky ve dřevem dekorované přístrojové desce. Měl otáčkoměr, řadicí páku na podlaze a k tomu ještě stylovou dvojici přídavných světlometů – měly tvar obdélníku a byly žlutě jódové. A takový „Speciál“, navíc v bronzové metalíze, měl svého času i otec našeho souseda. Jako malý kluk jsem na té „káře“ mohl oči nechat. Byla prostě mezi tou šedí běžných škodovek sklonku 80. let výjimečná. A bylo úplně jedno, že v době mých vzpomínek táhlo téhle Simce na dobrých dvacet let.

Tenhle článek ale přece není jen o historii, datech, číslech nebo o vzpomínkách zamlžených časem. Zelená 1301 v tehdejší základní výbavě z roku 1969 stojí právě přede mnou. Vypadá úplně identicky jako tehdy před padesáti lety a já držím v ruce svazek různých klíčků, které mě tady a teď přenesou zpátky v čase. Simcu jsem si půjčil v Mototechně Classic, zrovna jako černý Mercedes nedávno, a těším se na vyjížďku. Na mobilu vypínám zvuk, strkám jej do kapsy batohu, který s plechovým žuchnutím rozměrného víka kufru zavírám. Jsem zpět v roce 1969, kdy po Praze jezdilo více tramvají než aut, a vydávám se na výlet plný nostalgie.

Tohle auto vlastnila i spousta tehdejších známých osobností. Simca 1301 se objevila v klipu k písničce  „Otázky“ skupiny Olympic a počítám, že konkrétní auto se starou pražskou SPZ patřilo někomu z kapely. Naše Simca pochází z Kladna a její původní poznávací značka je jen třešinkou na dortu dokonale autentického vzhledu. Simcu měl údajně i Alexander Dubček, protagonista pražského jara 1968. Jezdili s ní právníci, architekti a zkrátka kdokoli, kdo si mohl dovolit zaplatit její vysokou cenu převyšující sto tisíc československých korun. Ve volném prodeji se dala koupit v omezených počtech i přes síť někdejší Mototechny. Stála zhruba o patnáct tisíc korun víc než Ford Cortina 1300 a vyšla vás na ekvivalent dvou běžných škodovek. Výrazně dražší byl v oné době jedině vzpomínaný Mercedes, případně novinka sklonku 60. let, švédský Saab 99.

A to už ze svazku klíčků vybírám ten kulatější, tedy od zapalování, a vytahuji táhlo sytiče. Motor označovaný jako „Rush“ chytne na první pokus a projevuje se zdravým zvonivým čtyřválcovým vrčením. Sytič ubírám na polovinu a na kulise řadicí páky pod volantem hledám zpátečku, abych vycouval z řady zaparkovaných aut. Paměť na ovládání mého někdejšího auta se v okamžiku osvěžila. Intuitivně vím, kam sáhnout, jak se řadí, že je spínací skříňka dost utopena pod volantem i to, že páku ruční brzdy má vůz rovněž pod přístrojovou deskou. Jakmile v autě sedím, přesně vím, co a jak. Vzpomínky na vlastní stará auta z mozku jen tak nezmizí.

Sedadla jsou potažena látkou připomínající pohodlné „manšestráky“ a k dokonalé radosti by mi  ještě stačilo vytáhnout skládací anténu a kolečkem na tranzistoráku naladit nějakou stanici, která zahraje šedesátkový rock’n’roll. V mé Simce totiž bývalý majitel ponechal opravdový tranzistorák Tesla. To rádio bylo vyjímatelné a vážilo snad pět kilo…

Motor se už pomaloučku prohřál, můžu tedy sundat sytič úplně a užívat si tichounký hladký volnoběh motoru s rozvodem OHV, ale o poměrně slušném výkonu 62 koní. Tahle Simca je vážně krásně zachovalá. Podvozek je bez vůlí, řazení nemá opotřebovanou kulisu, takže nahoru se řadí jemně a přesně. Jen s řazením zpět dolů se musí jemněji a auto si často řekne o správně trefený meziplyn. Synchrony nejsou v téhle převodovce zrovna dokonalé. Bylo to tak i u té mojí Simcy. Řízení na velkém volantu s tenounkým věncem je naopak přesné a jeho převodový poměr ležérní, přesně padnoucí k charakteru francouzského sedanu.

Takhle příjemně už dnes žádné moderní auto nejezdí. Auta jsou rychlá, přesná, tvrdá a technicky vycizelovaná, ale tu radost s řízení jednoduchého, prosvětleného a podvozkově přímo konejšivého sedanu už zkrátka nenajdete. Tvrdil jsem to už minulý víkend v souvislosti se svezením ve starém Mercedesu, říkám to i dnes za volantem Simcy. Ta dvě auta by srovnávat nešlo. Simca je menší, užší a zdaleka ne tak nadčasově a kvalitně postavená jako Mercedes. Ale části jeho charakteru v sobě má a tomu dobovému přirovnání se vlastně ani nedivím. Navíc v tehdejších československých reáliích byla pro většinu chlapů nedostižným snem. A pokud jste ji měli a našetřili i na ony obdélníkové „jodovky“, které naše auto nemá, mohli jste se cítit jako praví králové silnic.