Článek
Shelby Mustang GT350 nebyl ničím jiným než promítnutím závodních úspěchů značky na běžné silnice. A kdo jiný měl tuhle odměnu zákazníkům přinést, než právě Carroll Shelby, stojící za vývojem Shelby Daytona nebo Fordu GT40, tedy aut, které úspěšně zápasily na mezinárodních okruzích a z Le Mans si v roce 1966 odvážely dokonce slavný hattrick.
Shelby na sebe stihnul upozornit kromě práce na závodních speciálech také dvoumístným speciálem Shelby Cobra, což vlastně byla americká verze britského sporťáčku AC Ace, ovšem osazená velkým americkým osmiválcem. Britské prdítko, které v životě vidělo maximálně šestiválec, se muselo pro zástavbu americké jednotky dost složitě ladit a do konce svého života se nezbavilo nálepky fantasticky vypadajícího, znějícího, jezdícího, ale také poněkud zákeřného auta. Rozložení hmotnosti a krátký rozvor způsobily, že vás auto vytrestalo i za sebemenší řidičskou chybu. Americký ovdovovač měl však přesto úspěch a tak Ford požádal Shelbyho, aby mu postavil Mustanga podle svých vlastních představ.
Nápad to byl poměrně jednoduchý. Ford vyrobí auta v továrně v San José a pošle je k Shelbymu do dílny, která tehdy stála na slavné Venice Beach v Los Angeles, kde se nachází také tzv. Muscle Beach, kde trénoval mj. Arnold Schwarzenegger. Dává to smysl, že svaly - ať už lidské nebo automobilové - se navzájem přitahují. U Shelbyho pak standardní osmiválec o objemu 289 kubických palců (4,7 litru) dostal speciální dlouhé sání (tzv. hi-riser), nové výfukové svody nebo větší brzdy. Oproti standardním 270 koním měl GT350 o 35 šimlů víc, ale jeho hlavní předností byla nižší váha a podstatně tužší podvozek.
V roce 1965 měl Shelby Mustang GT350 vybrakovaný interiér bez zadních sedaček, rozpěrné tyče a další vychytávky, které by si do auta nainstalovat... no jedině závodník. A přesně o to šlo, nabídnout zákazníkům nikoliv pohodlí, ale nefiltrovaný řidičský zážitek. Modelový ročník 1965 měl také baterii nainstalovanou vzadu, kvůli lepšímu rozložení hmotnosti a mohl se pochlubit magnéziovými ráfky obutými do speciálních Goodyearů s modrou tečkou. Vyrobilo se celkem 562 aut, všechny v bílém barvě s modrými Le Mans fofrpruhy.
O rok později na základě úspěchů, ale i připomínek masovějších zákazníků provedl několik úprav. Vůz už se jmenoval jen Shelby GT350 a dostal lepší chlazení brzd, víc odstínů, ale také sklopná zadní sedadla. Kromě čtyřrychlostního manuálu byl nově k mání i třístupňový automat, baterie se přestěhovala na obvyklé místo a rozpěrky zmizely - zkrátka klasická evoluce. Komu ale připadal modelový ročník 1966 málo ostrý, mohl si objednat speciální variantu s kompresorem Paxton, komplet s tovární zárukou. Tahle Shelby uměla až 440 koní. Dnes takový kousek patří k pověstným jednorožcům.
Z cca 2400 vyrobených kousků se jich rovný tisíc "prodal" autopůjčovně Hertz. Byla to promyšlená marketingová kampaň. Ford tehdy Hertz z větší části vlastnil, takže mu vlastně auta vnutil, stejně jako kampaň "Půjčte si závoďák". Cílem bylo dostat tohle poselství k širšímu spektru zákazníků - jsme tu a vyrábíme závoďák pro běžné silnice. Akce slavila úspěch. Menší radost z ní měli ti, kdo si pak koupili tuhle ojetinu. Hertz totiž po 30 tisících mílích vrátil auta do Fordu, kde je vyspravili a prodali dál jako nové vozy. Černé krásky se zlatými pruhy přesto zkultovněly a podobná akce proběhla jak před deseti lety v roce 2006/2007, tak letos, kdy se Shelby GT-H vrací do flotily Hertzu. Pokud tedy máte chuť si půjčit aktuální GT350, máte šanci.
Vozy z modelových roků 1965 a 1966 měly obrovský úspěch a u zákazníků si vysloužily přezdívku Cobra, což dávalo smysl, protože Carroll Shelby stále stavěl svojí AC Cobru a hlavně na autech použil své tradiční insignie (ikonku samotného hada a nápis Cobra v motorovém prostoru). V roce 1967 to chvilku vypadalo, že bude mít GT350 jepičí život, protože Ford musel zareagovat na nástup prvního vážnějšího konkurenta - Chevroletu Camaro - který přišel s podstatně větším osmiválcem (5,4 litru). Shelby proto v rámci faceliftu Mustangu ve stejném roce postavil Shelby GT500, kterou si jistě všichni pamatujete z filmových 60 sekund jako Eleanor. Málokdo ale tuší, že v původních 60 sekundách z roku 1974 je Eleanor vlastně obyčejný Mustang, namaskovaný do vzhledu verze Mach 1.
Shelby GT500 se lišila především dálkovými světly uprostřed čelní masky, kompletně přepracovanou zádí a obrovským sedmilitrovým motorem pod kapotou. Nebyl o tolik výkonnější (330 koní), ale měl podstatně vyšší krouťák a jeho síla byla dostupná v nižších otáčkách, než v případě relativně točivé GT350 (ta ze sebe vydávala to nejlepší na hranici šesti tisíc).
Menší verze ovšem nezanikla a žila dál po boku svého většího bratříčka. V roce 1969 vyfasovala větší motor o objemu 5,8 litru, zatímco GT500 zůstala u sedmilitrového monstra a v roce 2006 se vrátila, aby vyplnila mezeru mezi Mustangem GT a GT500. Tehdy se GT350 jmenovala jen Shelby GT, ale všichni věděli, o čem je řeč, i díky nové Shelby GT-H pro půjčovny Hertz. O pět let později se pak vrátila s původním názvem Shelby GT350 a tradičním postupem - seriové vozy z Fordu putovaly k Shelbymu do Las Vegas a tady se z nich stávala "lepší GTčka pro lepší lidi".
A loni? Loni se začala psát úplně nová kapitola Shelby GT350, když Ford představil ultimátního Mustanga s točivým a rozeřvaným motorem s plochou klikovkou. Odborníci byli zprvu podezřívaví, ale vypadá to na trefu do černého. Už základní GT350 sklízí nadšené ohlasy a okruhová speciálka pro fajnšmekry, GT350R, je podle mnohých vůbec nejlepším Mustangem všech dob. Sebere jí za pár let vítr z plachet ještě nadupanější GT500? Možná, ale teď je královnou opět GT350 a předznamenává návrat k závodní DNA, což je jednoznačně dobrá zpráva. A nám nezbývá, než se modlit, že ji osud jednou přihraje naším směrem.
