Šest caterhamů na dvou nejlepších okruzích v Evropě!

Rozdíly mezi ženou a mužem jsou v některých ohledech naprosto zásadní… Spa, o kterém sní ona, je situované v čtyř či pětihvězdičkovém hotelu, jsou v něm minimálně dva bazény, úžasná sauna i vířivka a láhev prvotřídního šampaňského jde na účet podniku. Spa, o kterém sní on, je kus asfaltu dlouhý 7004 metrů, je v Belgii, a abyste se tam svezli, musíte zaplatit nekřesťanských 100 eur za 25 minut. Zatímco žena se Pekla vysloveně bojí, tak muž si přeje tam být už za svého života. A nemyslím tím vztah s tou ženou, ale Zelené peklo neboli Nordschleife, chcete-li. Což je 21 kilometrů dlouhá trať namotaná v pohoří Eifel, která vyniká tím, že na ní nejsou únikové zóny a že ji buď milujete, nebo nenávidíte. Jedna jízda tam stojí 30 eur, což z ní dělá nejdražší horskou dráhu světa. A teď si představte, že zažijete Spa i Zelené peklo během jednoho prodlouženého víkendu, přidáte si k tomu 130 km báječných okresek a to všechno v caterhamu ve společnosti dalších pěti stejně postižených bláznů…

Ten nápad se zrodil, jak už to tak bývá, někde u piva. Na Nordschleife už jsme s caterhamy jezdili mockrát, taky nám tam říkají Czech Caterham Mafia, ale na okruhu Spa-Francorchamps jsem byl zatím jen já, jednou v Peugeotu RZC a podruhé v Porsche 911 GTS. Obě auta tam byla fajn, ale kdo by nechtěl vědět, jak rychle pojede 125koňový Roadsport v božské zatáčce Eau Rouge, nebo jak se vypořádá s dvojapexovým tobogánem Pouhon, což je úsek, o kterém Michael Schumacher řekl, že je to jedna z nejzrádnějších zatáček vůbec a že se tam jen těžko odhaduje ta správná rychlost. Hm?

Jenže do Spa je to z Prahy 800 kilometrů a trmácet se tak daleko jen kvůli jednomu dni, to nezní úplně idylicky, a tak dáváme dohromady následující plán: Caterhamy pošleme odtahovkou do Spa ve čtvrtek odpoledne a sami pojedeme normálním autem. V pátek jezdíme s caty ve Spa, v sobotu přesun po ose přes ardenské kopce a pohoří Eifel na Nürburgring,v v sobotu večer a celou neděli jezdíme na Nordschleife, pak naložíme caterhamy zpátky na odtahovku a v normálním autě zase domů… To zní dobře, ne?

Od plánu k realizaci nebylo daleko. Termínů ve Spa pro veřejné ježdění je sice jako šafránu, ale najdou se. A najdou se i tak, že na sebe navazují s ježděním na Nordschleife. Můžete si sice koupit celodenní trackday od některé z agentur a pak si užít neomezeného přístupu na dráhu, celodenního ježdění a kvalitního cateringu, ale udělat to na obou okruzích hned po sobě, to by vyšlo draze. Na Nordschleife problém není, tam se jezdí téměř pořád, byť třeba jen pár hodin. Najdete samozřejmě i prodloužené víkendy, ale zvlášť takhle v létě počítejte s tím, že tam bude hromada nadšených řidičů, kteří umí řídit dobře, trochu, nebo vůbec a tato kombinace je vysoce třaskavá. Jinými slovy - pořád jste jednou nohou v průšvihu, nebo si nezajezdíte, neb je dráha zavřená.

Ale povedlo se, a když po krátké noci rozlepuji víčka, jsem najednou na okruhu ve Spa, na dvou odtahovkách je šest caterhamů a pořadatelé nám dávají na ruce oranžové pásky a píšou časy, kdy se máme seřadit u vjezdu na dráhu.

Spa-Francorchamps je jedna z nejstarších přírodních tratí na celém světě, první závod se tady jel v roce 1922 a o dva roky později se na tehdy patnáctikilometrové trati uskutečnila první čtyřiadvacetihodinovka. Trať se ještě dvakrát zásadním způsobem změnila, než došla dnešní sedmikilometrové podoby, ale dvě věci jsou pořád stejné - každý třetí závod se tady jede na vodě a je to trať s nevídaným výškovým rozdílem. Dál se tady jezdí mistrovství světa formule 1 a zdejší 24hodinovka patří k těm závodům, o kterých se pak ještě dlouho mluví.

O té letošní jsme mluvili i my - ukazoval jsem klukům, kde se jen týden před námi stala ošklivá nehoda, při závodech Blancpain tam vedoucí auto po lehké kolizi trefilo stanoviště maršálů. A věděli jste, že v Eau Rouge působí na jezdce formule 1 přetížení 4 G a že přitom jezdí 300 km/h? Když se jednou ptali Kimiho Räikkönena, jak ji projíždí, opáčil, že tam vždycky jen podrží plyn a na chvilku mrkne.

Teď už vám mohu říct, že s catem se dá jet tato unikátní pasáž na pětku a na plný plyn. Musíte si ji najet vpravo, těsně vedle staré boxové zdi, pak poslat přední kola tak, aby se levé přední jen těsně dotklo obrubníku, no a potom už jen zvednete oči k horizontu, zatáčíte lehce vpravo, pevně držíte volant a letíte nahoru jako špunt z šampaňského. Převýšení je tady úchvatných osmdesát metrů - v televizi to tak rozhodně nevypadá - a přestože jsou tady velkorysé únikové zóny, tak zlověstné obtisky v pneumatikách obepínajících svodidla hovoří jasně. Jen pro srovnání, celý brněnský autodrom má převýšení 74 metrů, tady je to celkově 97 metrů…

Což poznáte okamžitě po Eau Rouge, když jedete po rovince Kemmel nekonečně dlouho a pořád do kopce. Upřímně, tady caterham předjede téměř každé auto. Jenže pak přichází první šikana a za ním moc pěkná pravá zatáčka, vy tady můžete se zařazenou trojkou držet plyn až na podlaze. A najednou se mění pravidla hry. Caterham letí jako vítr, z kopce do 180stupňové zatáčky Bruxelles brzdíte a podřazujete na trojku, tady už těm, co vás předjeli, dýcháte na záda, abyste je pak vzali buď ještě před nádhernou zatáčkou Pouhoun, nebo někde v její půlce. Caterham má aerodynamiku cihly, takže se můžete spolehnout jen na lepivé pneumatiky Avon ZZR, ale o to snazší je řídit ho tady na limitu. Díky tomu, že váží okolo 550 kilogramů, tak na něj působí podstatně menší odstředivé síly a je jasné, že s ním můžete i podstatně později brzdit před zatáčkou. Toho využijete hned vzápětí před sérií zatáček Fagnes a Campus a pak si zase protrpíte na plný plyn nekonečnou zatáčku Blanchimont, kde formule jezdí 330 km/h, ale cat se tady trochu trápí. Nevadí. V šikaně Bus Stop před cílovou rovinkou je o to lehčí zvolit správnou stopu, zlikvidovat krátký náskok soupeřů a pak už jen rovinka a na jejím konci brutální pravá a pak ten padák k Eau Rouge a zase dokola…

Máme koupené čtyři jízdy a kupodivu neprší. Naopak, je šílené horko. O co víc lepí pneumatiky, o tom míň jiskřivě působí šestnáctistovky Sigma od Fordu, které pohánějí ty naše hadraplány. Ale nebojíme se toho, jedeme srdnatě a po prvních dvou stintech si troufám říct, že už i zatraceně ostře. O co je okruh Spa-Francorchamps lehčí na naučení, všechny zatáčky jsou tady jasně dané a působí až překvapivě přehledně, o to těžší je projet tou správnou rychlostí. Řekne vám to každý, kdo ve Spa někdy jezdil. Už naprosto chápu, proč jezdci formule 1 tak rádi a často mluví o tom, jak je těžké nastavit tady auto správně. Buď máte přítlak v pomalých pasážích, ale pak nemáte rychlost na rovinkách, nebo na rovině všem ujedete, abyste pak zadkem napřed odletěli až na svodidla.

Nastavení aerodynamiky Caterhamu Roadsport je jednoduché, žádnou totiž nemá. A i když mu chybí koně, tak způsob, jakým se řídí a jak ho cítíte, vám udělá větší radost. Ostatně jedno video vydá za všechna písmenka, podívejte se na souboj 125koňového caterhamu s 580koňovým Porsche Turbo S. Na rovinkách nemá nejmenší šanci, ale pak přijdou zatáčky a všechno je jinak… A předjíždět v Eau Rouge je vážně zážitek, tohle si budu pamatovat ještě dlouho!

Jedeme čtyři jízdy a tu poslední bonusovou pátou, která se dá ještě přikoupit, jednohlasně vypouštíme. Je tady totiž velký sraz starých VW Brouků a Busíků, jeden z největších v Evropě, a to by byla škoda si ho nechat ujít.

Druhý den dopoledne vyjíždíme na cestu na Nordschleife. Čeká nás 130 kilometrů okresek a celý výlet začínáme ve velkém stylu - zabloudím a všichni najíždíme na dálnici. Po šesti kilometrech je ale sjezd a pak už nám nic nebrání jet úplně na pohodu přes krásné kamenné belgické vesničky, těšit se ze zatáček, občas si někde potáhnout s partou motorkářů a zastavit si všude tam, kde se nám líbí. Jak správně tušíte, zastavujeme brzy, na oběd. Mušle, sklenička domácího bílého vína, spousta vody s citronem a ještě víc zdvižených palců… na světě je prostě krásně. Jen to kafe jim v Belgii moc nejde. A moc se to nemění ani tehdy, když vjíždíme do Německa, ale zdejší silnice mají přece jen o chlup lepší povrch. Že se blížíme k Nordschleife, poznáváme nejen na charakteru okresky č. 258, která se začíná výrazně vlnit a nabírat na převýšení, ale taky na koncentraci všech možných BMW, porsche, ostrých renaultů a různých jiných aut, všechna označená samolepkou Severní smyčky.

Tohle je vůbec fenomén. Zatímco v Brně a v Mostě mnozí lidé na okruhu nikdy ani nebyli, tady v okolí Nordschleife je snad u každého druhého domu v garáži vyklecované auto. Místo toho, aby tady lidi jezdili na kole, chodili na golf nebo hráli fotbal, tak všichni jezdí na Severní smyčku. A doslova všude jsou pokoje k pronajmutí, malé servisy, obrovské půjčovny… Je skvělé, že i po devadesáti letech funguje Ring přesně tak, jak to chtěla dřívější vláda. Jako podpora původně chudého regionu. Pomiňme fakt, že se několik společností pokusilo Ring vytunelovat a že chybělo málo a celý tenhle kolotoč byl před pár lety uzavřen, a raději se těšme z toho, jak pohostinní tady Němci jsou, jak dobré mají pivo a jak krásné jsou zdejší silnice.

Spíme v hotelu patnáct kilometrů od Ringu, což je tak akorát, abychom po cestě na Severní smyčku zahřáli motory. Každý jsme se sice povinně svezli na závěr soboty, ale na trati byla celá hromada aut, my jsme byli trochu zmordovaní a co hlavně - od sedmi večer jsme měli rezervovaný stůl v Pisten Clause, v té nejlepší hospodě na celém Ringu. Ano, správně, patří jisté Sabině Schmitz (to je ta dáma, co zajela rekord s Kodiaqem, ano, nejen s ním) a dělají tady ty fantastické steaky na lávovém kameni. Celá ta hospoda voní po mase, pivu, benzínu a testosteronu, u každého stolu se nadšeně řídí, vypráví a ukazuje a s postupujícím večerem jsou tady všichni rychlejší a rychlejší. My máme rozum a v devět mizíme pryč - chceme totiž brzo vstávat.

Abyste si Nordschleife, Nürburgring, Zelené Peklo, Severní smyčku, Šlajfku nebo prostě jen Ring, chcete-li, pořádně užili, je tady být nejlepší brzo ráno. Turisté a návštěvníci ještě vyspávají ty večerní závody, trať je čistá, vzduch studený a u vjezdu na dráhu se scházejí jen ti, kteří to s ježděním myslí opravdu vážně. Jsme tady zavčasu, někdy kolem půl osmé, a na parkovišti už začíná být plno. Na Nordschleife je extrémní koncentrace ostrých porsche, BMW a schopných předokolek, ale dnes to narušuje banda caterhamů s českými značkami a taky jeden mcLaren, dvě ferrari a jedno lamborghini. Supersporty tady potkáte jen zřídka, jejich majitelé s nimi sice rádi korzují po městech, ale na nejtěžší závodní okruh na světě se s nimi nehrnou.

O Ringu se říká, že ho buď milujete, nebo nenávidíte. A já, přestože tady mám hodně přes tisíc kol, tu druhou skupinu úplně chápu. Trať je tady úzká, bez únikových zón a bez traťových komisařů v každé zatáčce. Abyste si těch 21 kilometrů asfaltu zapamatovali, tak tady musíte ujet alespoň sto kol. Jsou tady slepé horizonty, prudká klesání a i stoupání, zatáčky všech poloměrů a chutí, kvalita asfaltu je stejně různorodá jako ta auta, co po něm jezdí. A co hlavně - při takzvaných Touristenfahrten se na dráze potkávají nadšení amatéři se zkušenými jezdci a do toho se proplétají motorky a jednorázoví návštěvníci, kteří si chtějí ten večerní steak u Sabine taky zasloužit. Už ta trať samotná je nebezpečná sama o sobě, ale tohle z ní dělá vysoce výbušné území a diváci v zatáčkách hladově čekají na sebemenší chybu - každá nehoda je tady odměněna hlasitým potleskem. Rozbijte auto na Nordschleife, pokud možno nějakým obzvlášť idiotským způsobem, a můžete si být jistí, že se stanete hvězdou internetu.

Testují tady automobilky, všichni se chlubí rekordy, ale už dávno se tady nejezdí formule 1, protože je to příliš nebezpečné.

My ale nic rozbíjet nechceme, my si chceme jen pěkně zajezdit. Čtyři z nás už tady byli, pro další dva je to úplně nový zážitek. A pro mě vlastně tak trochu taky, protože caterham jsem tady řídil mockrát, ale to jsem měl ještě 260koňovou bestii CSR se sekvenční převodovkou a se zrychlením na stovku pod 4 vteřiny, ale tohle je moje premiéra se stejně těžkým, ale o polovinu slabším modelem Roadsport.

První kolo na Ringu vždycky jezdím opatrně, protože na zdejší trati nikdy nevíte, jestli v následující zatáčce nebude pršet, nebo jestli tam nepoložili kus nového, krásně klouzavého asfaltu, ale pak už jdeme na věc. Jestli nám ve Spa chyběli koně, tak tady mi to ani nepřijde. Zatáčky u starých boxů nejdou se silnějším caterhamem o moc rychleji a zatímco na Flugplatzu jsem vždycky laboroval s nájezdovou rychlostí, tak teď spíš sbírám odvahu, abych tu táhlou pravou za horizontem proletěl na čtyřku a na plný plyn. Nedivte se mi, tady jsem na oleji rozbil závodní BMW M3… Ale jde to jen naplno. A stejně jde jet naplno i další úsek s poetickým názvem Swedenkreuze, za kterým pak prudce brzdíte, podřazujete z pětky na trojku a sypete to do Liščí nory, což je sekvence několika po sobě jdoucích zatáček z až nepochopitelně prudkého kopce. Jsem rád, že mi dole neukazoval tachometr. Se závodním BMW se tam dá jet 240 km/h, jednou jsem to omylem projel v Nissanu GT-R tachometrových 245 km/h, ale ty trenky jsem pak rovnou vyhodil, Roadsport tady využívá zemskou přitažlivost k tomu, aby se jízda změnila ve volný pád.

Nebudu vás trápit popisem jednotlivých pasáží, ale některé zmínit ještě musím. V zatáčce Ex-Mühle, ano, tam zemřel Čeněk Junek, manžel Elišky Junkové, se Roadsport prožene na milimetr přesně. Na té dlouhé rovině za Bergwerkem, tam kde hořel Lauda, chybí slabému caterhamu rychlost úplně nejvíc, ale kromě toho, že si můžete vykouřit cigaretu, přečíst maily a zkontrolovat budíky na přístrojové desce, tak si taky můžete protáhnout ruce. Budete to potřebovat, protože božský Karussell, ano, TA zatáčka, co má téměř 360 stupňů a je celá klopená a z betonových panelů, startuje vjezd do takzvané catí pasáže. Tady v tom úseku plném horizontů, úzkých protahovaček, čas od času prošpikovaných rychlou zatáčkou, se totiž ukazuje, že váha je opravdu klíč k rychlosti. Colin Chapman měl pravdu.

A pak už jen malý Karussell, nájezd do poslední zatáčky, kde musíte uprostřed přeřadit z trojky na čtyřku a pak už jen nekonečně dlouhá rovinka, výhled na hrad Nürburg, závora… A pak ještě jednou a zase znova, pořád dokola, než vám dojde benzín, koupená kola, nebo to tam někde nerozvěsíte na prvočinitele. No vždyť se na to podívejte sami...

Nakonec jsme to dali desetkrát, možná jedenáckrát, proložili jsme to jen snídaní, obědem a několika kávami - to vždy, když se stala nějaká větší nehoda a trať na chvíli zavřeli. Mrkněte se na video a uvidíte, jak moc jsme si to užívali a o kolik byl v neděli menší provoz než v sobotu večer. Jezdil jsem ve dvojici s druhým kámošem, se kterým už toho máme za sebou spoustu a kterému bezmezně věřím. On a ještě jeden člověk jsou (nejen) na Nordschleife ti nejlepší parťáci, jedeme tak, že jeden čistí cestu druhému, vezeme se za sebou v háku jako cyklisti na Tour de France a společně diktujeme. Bylo to velkolepé, ostatně jako vždy…

Pozdě odpoledne balíme, 700 kilometrů domů a ráno vyzvednout auta. Teprve teď, když píšu tyto řádky, mi naplno dochází, jak epický výlet to byl. Ježdění, caterhamy, kámoši a ty dvě nejlepší závodní tratě v Evropě. V pondělí a úterý jsem byl tak utahaný, že jsem usínal za bílého dne, ale stálo to sakra za to. A těším se, až se na Ring a do Spa zase vrátím. Musím, co nejdříve. Je to totiž droga. A je mi úplně jedno, že to většina žen nikdy nepochopí.