Šest aut, která nesou jména slavných tratí

Pojďme se podívat na šest nejznámějších aut, která nesou jména slavných okruhů nebo jejich částí.

Pokud je nějaké auto, které vystihuje pojem „americký koráb“, pak je to Pontiac Bonneville. Společně s modelem Grand Ville totiž šlo o jedny z největších a svého času také i nejtěžších vozů na trhu. U modelu Bonneville byla naprosto běžná délka pět metrů a šířka dva metry, rozvor pak dosahoval okolo tří metrů, hmotnost vždy atakovala, a leckdy dokonce překračovala, dvě tuny.

Možná nejikoničtější se stala hned první generace, která tehdy byla rovnocenným soupeřem pro slavné koráby té doby jako třeba Chevrolet Impala Bel-Air, Cadillac Eldorado, Buick Roadmaster Riviera nebo třeba Oldsmobile Holiday. První generaci tehdy poháněl osmiválec Tempest s výkonem okolo 300 koní. Nejvíce pak, co se rozměrů týče, narostla pátá generace, vyráběná v letech 1971-1976 – vůz tehdy měřil 5,7 metru, šířka byla dva metry a rozvor byl až 3,2 metru. Pohon tu zajišťoval osmiválec 6,6 nebo i 7,5 litru.

Skoro by se tak chtělo říct, že vůz neodkazuje na samotný název solných plání v Bonneville, oblíbeného místa v americkém Utahu pro překonávání rychlostních rekordů, ale spíš na jeho rozlohu. Samotné kultovní místo pak dostalo jméno po důstojníkovi americké armády, Benjaminu Bonnevilleovi.

Možná nevíte, že ve skutečnosti jméno „Daytona“ neneslo tohle auto z fabriky. Tam ho oficiálně pokřtili jako Ferrari 365 GTB/4. Nuda. Přídomek „Daytona“, pod kterým ho dnes už všichni znají, vůz získal až díky drtivému vítězství v závodě Daytona 24h v roce 1967.

Co ale určitě víte, je, že Ferrari 365 GTB/4 Daytona je jedním z nejslavnějších zástupců cestovně-sportovního segmentu Gran Turismo. Svého času šlo dokonce o nejrychlejší silniční auto světa. Vidlicový dvanáctiválec o výkonu něco málo přes 350 koní stačil na zrychlení z klidu na stovku za skvělých 5,4 vteřiny a skvělou maximální rychlost 280 km/h.

Je dost možné, že Imola je posledním dílem mistra Horacia, které bylo založené na současném modelu Huayra. Po původním modelu tu totiž byl nespočet speciálních edicí jako aerodynamický paket Tempesta, dále Huayra Roadster, Huayra BC, Huayra BC Roadster… A teď nedostižná Imola.

Imola využívá všechny poznatky dosud získané na silničních (a částečně i okruhových) modelech Pagani a posouvá laťku tak daleko, jak jen to je pro silniční auto možné. Vznikne v pouhých pěti kusech a nese jméno jednoho z nejnáročnějších a nejrychlejších okruhů na světě – okruhu, který svět připravil  o jeden z největších talentů ve Formuli 1.

Původní Boss 302 má kořeny v elitních závodních sériích své doby, jako byly Trans-Am nebo třeba Australské cestovní vozy.

V roce 2012 se však moderní iterace dočkala ještě speciální edice Laguna Seca – a jelikož nese jméno slavného závodního okruhu v americké Kalifornii, je evidentní, že tato edice bude více orientovaná na okruh. Je však pozoruhodné, že Ford zůstal loajální vůči majitelům původních „Bossů“ a nijak nezvýšil výkon verze Laguna Seca. Hlavní je nastavení auta a jeho chování – Laguna Seca má sportovní sedadla Recaro, samosvorný diferenciál Torsen, jiné nastavení podvozku včetně nových pružin a tlumičů plus silnější zadní stabilizátor.

Verze Laguna Seca pak přišla o zadní sedadla, takže je o něco lehčí – místo sedadel je vzpěra ve tvaru X, která zvyšuje torzní tuhost vozu o dobrých deset procent. Auto pak k zemi navíc tlačil přední splitter se vzpěrami vpředu a decentní spoiler na zádi. Hierarchicky má být Ford Mustang Boss 302 Laguna Seca přesně mezi původním Bossem 302 a výhradně okruhovým Mustangem 302R.

Novodobá verze modelu Mulsanne se vyráběla od března 2010 do června 2020, poháněl jej přitom stále klasický a pro automobilku vlastně i poměrně typický osmiválec o objemu 6,75 litru – ikonická pohonná jednotka prakticky odešla na věčný odpočinek společně se samotným modelem Mulsanne.

Mulsanne je potom zatáčka na slavném okruhu Le Mans. Jde pravděpodobně o nejpomalejší místo na trati, jenže zároveň také dost možná nejzrádnější – pravotočivá zatáčka se zdá být sice „věrná“, ale nejeden závodník se už na tomto zdánlivě nezáludném místě nechal unést, neboť kačírek je tam ve skutečnosti mnohem blíže, než se zdá. Ostatně vznikla i speciální edice Bentley Mulsanne zvaná (překvapivě) Le Mans. Ta měla vzpomenout na celkových šest vítězství Bentley na francouzském okruhu, přičemž jednotlivé varianty odkazovaly na jednotlivé jezdce, kterými byli John Duff, Dudley Benjafield, Woolf Barnato, Tim Birkin, Glen Kidston a Guy Smith.

Podobně jako Le Mans byl i závod Carrera Panamericana závod vytrvalostní. Jel se na veřejných silnicích Mexika a velmi se podobal italským podnikům jako Targa Florio nebo Mille Miglia. Oficiálně se jelo pouze pět ročníků, a to v letech 1949-1954. Vláda jej později kvůli (ne)bezpečnosti zrušila. Třeba slavný jezdec a později konstruktér Carroll Shelby a rovněž vítěz Le Mans si v tréninku na tento závod jednou zlobil ruku – a to Shelby ještě dopadl poměrně dobře…Velký vliv na situaci tehdy měla děsivá nehoda v Le Mans v roce 1955.

Jak napovídá celý název „Carrera Panamericana“, není čtyřdveřový fastback (nebo také čtyřdveřové kupé, jak říká Porsche) jediným modelem automobilky Porsche, který čerpal inspiraci u tohoto slavného závodu. V posledních letech se tento podnik opětovně jezdí jako závod historických vozů. Jeho účastníky potom v dobách největší (i když krátké) slávy byli jedni z nejvyhlášenějších jezdců té doby – Juan Manuel Fangio, Phil Hill, již zmíněný Carroll Shelby, Dan Gurney, Louis Chiron, Hans Herrmann a další.