Co o autě napovídá jeho průměrná rychlost (a jak ji zjistit)

Ojeté auto můžete prověřovat různě, ale nejtěžší ze všeho bývá odhadnout, jak s ním asi bývalý majitel jezdil. I zkušený servisák maximálně zhodnotí stav auta teď a řekne, co je dobré, co opotřebované a do čeho budete muset začít sypat peníze. Ani on nepozná hned, jak se s autem jezdilo.

Ale přesto je tu jeden způsob, jak se potřebným informacím dobrat. Stačí pátrat po průměrné rychlosti vozu za celou jeho historii, která může napovědět, v jakém režimu auto jezdilo. A z toho se dá pak odvodit mnoho dalších užitečných informací.

Zjistit skutečnou hodnotu průměrné rychlosti v některých případech nebude jednoduché, ale u spousty aut to jde docela snadno. Někdy dokonce ani nepotřebujete diagnostiku, protože auto to na sebe „práskne“ rovnou na palubním počítači Je to navíc hodnota, kterou málokdo nuluje. A oproti běžnému očekávání spíše platí, že vyšší hodnoty průměrné rychlosti auta jsou pro něj lepší.

Vůz z městského provozu sice může mít méně najeto (většinu času stráví postáváním v zácpách a tedy za stejné jednotky času najede méně kilometrů), ale na jeho celkovém stavu se to může projevit spíše negativně. Záleží na typu auta, ale z výhradně městského provozu bude mít více opotřebovanou spojku a případně i dvouhmotnostní setrvačník.

Horší to může být se stavem motoru, protože moderním autům to městské pocukávání vyloženě nesvědčí. Nejvíce při něm trpí diesely s částicovými filtry, které se při krátkých městských trasách ani pořádně neohřejí na provozní teplotu a nedochází u nich k úspěšně dokončeným regeneracím filtru pevných částic. Popojíždění také urychluje proces zarůstání motoru sazemi, hlavně v okruhu EGR.

Benzinové motory s přímým vstřikováním jsou na tom podobně. Na krátkých trasách se neohřejí a dochází u nich k ředění oleje benzinem. Diesely ředí olej naftou kvůli nedokončeným regeneracím filtru, benzinové motory kvůli tomu, že se ve studeném motoru do válce vstřikovaný benzín nestačí odpařit a vytvořit ideální směs pro zapálení, takže jej pístní kroužky setřou dolů do olejové náplně. Dále se v tomto režimu motory rychleji zanášení karbonem, hlavně v sání a pak i na pístech. Ještě nezapečené karbonové úsady mohou při vyšších teplotách v motoru shořet, ale k těmto teplotám se při městském poskakování motor nedostane.

Nedostatečným prohříváním, i kvůli systému start/stop a kontaminací palivem, zrychleně degraduje olej v motoru. Často bývá v takovém autě zralý na výměnu už po 6000 km. Například naftové motory Skyactiv-D od Mazdy na tento jízdní režim velice trpí. Naředěný olej pak mnohdy stojí za kolapsy vačkových hřídelí a přidřením na klice, a to po poměrně malých nájezdech, klidně ještě před metou 100 000 km.

Kdo jezdí s autem celý týden jen po městě, měl by ho aspoň jednou týdně projet mimo město a trochu víc na to šlápnout. Z motoru se tím lidově řečeno „vyženou pavouci“. Zvýšenou zátěží a vyššími teplotami se motor protáhne a „propláchne“. Z pístů se vypálí karbon, rozhýbe se turbo s proměnnou geometrií lopatek (na tuhnutí lopatek v turbu kvůli nevyužívání trpělo už legendární tédéíčko v jedničkové Octavii), dostatečně se zregeneruje částicový filtr. Víkendové výlety pak auto pomůžou trochu oživit, ale i tak výhradně v městském režimu provozovaný vůz potřebuje pečlivější přístup, hlavně k výměnám oleje.

Vozy s nepřímým vstřikováním a atmosférickým sáním na výše zmíněné problémy tolik netrpí, a třeba některé hybridní pohony se pro městský provoz vyloženě hodí. Jestli tedy naprostou většinu času trávíte v městském provozu, hledejte auto s vhodným typem pohonu. Hybridem od Toyoty nic nepokazíte. A třeba by vám mohl vyhovovat i elektromobil, pokud máte kde nabíjet a nevadí vám, že několik hodin denně nebude auto v pohotovosti.

Naopak vůz provozovaný primárně mimo město a po dálnicích sice naběhá kilometry poměrně brzy, ale na jeho stavu se neprojeví zas tak negativně. Motor auta totiž pracuje delší dobu v optimálním teplotním pásmu a olej i další části neprochází neustálými teplotními změnami. Pro kondici motoru je takový režim, samozřejmě s rozumným zatížením, ideální.

Vozy provozované takovým způsobem nemívají potíže se zarůstáním sání karbonem, dieselům se pak lépe regenerují částicové filtry a pokud uživatel nezanedbá olejový servis, obvykle s takovými auty bývá problémů méně.

Na druhou stranu ale pětileté auto může mít najeto klidně 150 až 200 000 km, zatímco městský vůz za tu dobu ujede sotva čtvrtinu takové porce. A vyšší nájezd se obvykle projeví na stavu brzd a podvozku a také na dalších věcech, třeba převodovce a systému pohonu všech kol, zejména pokud v nich nikdo nevyměnil olej (což je bohužel u bývalých fleetových aut spíše pravidlo).

Dálniční auta také mívají horší stav přední části vozu a čelního skla od neustálého bombardování od odletujících kamínků, ale městský vůz zase bude mít kolem dokola záseky z parkoviště, otlučené rohy, odřené ráfky kol od obrubníků a od neustálého vystupování a nastupování prošoupanou sedačku. Ale to vás samozřejmě může potkat i u dálničního auta. Když si však vezmete modelový příklad průměrně opatrného řidiče, bude po něm vypadat lépe spíše to dálniční auto. Na dálnici vám totiž nikdo neopře o auto nákupní košík a netřískne vám arogantně dveřmi do boku.

Dopočítat se k průměrné rychlosti může taky pomoci odhalit, jestli náhodou kupované auto není stočené. Bohužel ale ne u všech aut to jde jednoduše zjistit, jen málo aut udává hodnoty motohodin přímo na palubním počítači. Tohle mají jen některá americká auta, třeba Jeepy, případně na americké technice založené Fiaty a Lancie.

Ne všechny značky mají přes diagnostiku snadno zjistitelné údaje, podle kterých se dá hodnota na tachometru ověřit. Kdo si chce hrát s diagnostikou, musí pátrat po hodnotách z jednotek systémů, které jsou aktivní neustále.

Tohle už je trochu pokročilejší způsob, ale některé vozy si hodnoty času funkce stále aktivních systémů pamatují a není jednoduché tato data pozměnit. Většinou se hodnoty ukládají v sekundách, někdy v hodinách. Nápovědou může být i paměť nulování servisních intervalů (když má auto servisní interval 30 000 km a vynulován byl už třeba desetkrát, tak asi těžko bude mít vůz najeto 86 000 km).

A jakých průměrných rychlostí auto ve skutečném světě dosahuje? Realistický průměr je okolo 50 km/h. Auta jezdící převážně mimo město mívají ty průměry spíše kolem 60 km/h, většina běžně provozovaných aut se pod 40 km/h zpravidla nedostane, pokud jezdí v kombinovaném režimu.

Výhradně městská auta pak ty průměry mají mezi 30 a 40 km/h. Když se z diagnostických motohodin dopočítáte k průměru pod 20 km/h, už by to mělo být krajně podezřelé. Tak „pomalé“ jsou snad jen taxíky postávající půl dne s nastartovaným motorem. Každé auto s průměrem pod 10 km/h je pak jasná podvodná stočenka.