Opravy karoserie bez laku: U PDR záleží na šikovnosti a můžete se stát i mistrem světa

Jak opravit takový „důlek“ na blatníku, který není běžně vyměnitelnou částí karoserie? Možností je autoklempířská „klasika“ – tedy vyklepat díl do přibližného tvaru, obrousit, zatmelit, znovu obrousit a přelakovat do ztracena nebo do hrany. Taková oprava ale bude na karoserii už navždy poznat – i když se velmi kvalitně přelakuje a nebude vidět, bude přinejmenším měřitelná měřičem laku – což sráží budoucí hodnotu auta. Další variantou je výměna karosářského dílu, což je ale drahé, pokud se jedná o malé poškození, a navíc v případě zadního blatníku neproveditelné bez rozsáhlého zásahu do karoserie.

Naštěstí je tu ale ještě jedna o dost šetrnější metoda. Není nová, velké spoustě lidí však stále uniká a spousta detailů okolo ní zůstává v mlze. Označuje se anglickou zkratkou PDR, což znamená „Paintless Dent Repair“, což lze volně přeložit jako „oprava promáčklin bez lakování“. A přesně o to jde – díky PDR lze opravit prakticky jakoukoliv promáčklinu či důlek do naprosto původního stavu, aniž by se přitom poškodil lak.

PDR není žádný jeden specifický postup nebo produkt, je to spíše samostatné odvětví karosářských oprav – je to celá paleta postupů a technik, jak ručně a šetrně dostat promáčklý plech na autě do zcela původního stavu.

Takže jak vlastně oprava pomocí PDR technik probíhá? „V ideálním případě jdeme na promáčklinu zevnitř, takže ji vytlačujeme ven. Pokud je ale promáčklina na místě, na které se nedá zevnitř dostat (například v nosníku střechy), případně by přístup vyžadoval komplikovanou demontáž, pak promáčklinu naopak vytahujeme.“ Popisuje Poláček dva základní způsoby opravy deformací.

První „vymačkávací“ postup mi potom přímo na místě demonstruje, když do dílny jako na zavolanou přijíždí perfektní exemplář – prakticky nové BMW X6 s promáčklinou uprostřed hliníkových dveří řidiče. Ta je naprosto ukázková, přesně taková, jakou jsem popisoval v úvodu – vertikální zásek od prudce otevřených dveří vedlejšího auta na parkovišti.

V tomto případě se na promáčklinu půjde zevnitř, tedy z vnitřní strany dveří, ale bez demontáže výplně. Otevře se okno u řidiče a do dveří se zasune plechový chránič okna s „mechovkou“ proti poškrábání. Potom se k chrániči vloží gumový balonek s pumpičkou nebo pogumovaný klín, a citlivě se tak roztáhne mezera mezi samotnými dveřmi a dveřní výplní.

Dovnitř putuje jeden z nástrojů – zpravidla se jedná o tyče z leštěné oceli, zhotovené v různých sílách a s různě tvarovanými a zahnutými hroty a madly. Hrotem se ve dveřích „nahmatá“ promáčklina a začne se plynule a opatrně vytlačovat ven. Vše při tom komplikuje fakt, že se jedná o hliník. „Oproti oceli je hliník pružnější a na opravu je jen jeden pokus. Pokud bychom vytáhli část dveří vedle poškození, zpackanou opravu by už nikdo nesrovnal,“ doplňuje Poláček.

Cílem je vytlačit promáčklinu na druhou stranu, tedy aby deformace vyčnívala ze dveří směrem ven. Další postup se může zdát poněkud neintuitivní. Vezme se ocelové kladívko, případně malý tupý „důlčík“ a vytlačené poškození se zaklepe zpátky do původního žádaného tvaru. Ač to působí děsivě, není třeba se bát o lak – kontaktní plochy všech nástrojů jsou vyleštěny „do zrcadla“, aby nezpůsobily žádná poškození.

Výsledek se kontroluje proti rastru, tvořenému světelnými tubusy. Právě proti takovému světlu je vidět i sebemenší deformace karoserie. U správně provedené opravy však promáčklina zcela zmizí – památku po ní nenajde už ani sám technik.

Vnější metodu „vytahování“ mi pak Poláček ukazuje na autě hned vedle, na důlku na špatně přístupném místě v zadním blatníku hned za dveřmi.

Tady se pro změnu začíná nahřátím pistole na tavné lepidlo. To se nanese na plastovou „příchytku“ a přilepí přímo na důlek. Pak se za příchytku zahákne vytloukací kladivo a trhne se směrem ven. Občas se musí postup zopakovat, ale cílem je opět vytáhnout deformaci na druhou stranu, aby se dala zaklepat. „Před každým vytahováním pomocí vytloukacího kladiva musíme změřit sílu laku. Pokud je totiž auto již jednou přelakované, je tu nebezpečí, že se při pokusu o vytažení kus laku utrhne.“

Variant důlků, promáčklin a deformací je pochopitelně neomezené množství. Specifickou disciplínu tvoří třeba deformace, které jsou u samého okraje dveří v místech, kde jsou jednotlivé plechy přeložené přes sebe. Samostatnou kapitolou jsou pak opravy karoserií po krupobití, kdy se jen na střeše auta mohou vyskytovat až stovky důlků. V takovém případě se prostě sundá stropnice, do rámu dveří se zavěsí očko, aby bylo skrz co provléknout nástroj a páčit, a postupně se vytahuje jeden důlek za druhým. Poměrně často se také opravují karosářské díly, které se po větší kolizi neobejdou bez lakování – dotvarováním do původního tvaru se ale eliminuje potřeba doplnění tmelem.

Pojednáním o PDR chci navíc začít jeden projekt – jak udělat z auta, které je pohledově „docela OK“, auto „leštěnku“. K tomuhle účelu se docela optimálně hodí BMW, které jsme si před rokem a kousek půjčili na test ojetiny, ale už ho do bazaru nevrátili. Je to auto, které nestálo zase tak moc peněz, karoserie toho má za sebou dost a postup na něm bude dobře vidět. Postupně z něj v seriálu článků budeme dělat „leštěnku“, a to bez toho, abychom na něj sáhli lakem nebo vyměnili jediný díl. Ale ještě než se pustíme do laku dodrbaného z kartáčové myčky, je čas na trochu PDR. Předem říkáme, že ohledně ceny vám žádná konkrétní čísla dát nemůžeme, vše se totiž oceňuje individuálně, záleží na velikosti a umístění důlku, a taky na materiálu karoserie. Obecně ale lze říct, že PDR nebývá o tolik dražší než starómódní postup „zatmelit a přelakovat“. A samozřejmě je o hodně levnější než výměna dílů.

BMW 335i je přesně z těch aut „pěkné, ale nechoďte k němu úplně blízko“. Auto nemá žádnou zásadnější vadu, ale lak je poškrábaný z automatické myčky, plastové kryty světlometů také pamatují svoje a po umytí navíc vynikne velká spousta drobných důlků v karoserii.

Když jsem auto přivezl na dílnu provozně špinavé, bylo okem a bez patřičného osvětlení vidět jenom pár důlků. Po prvotním umytí ale všechno pěkně vylezlo.

Na levé straně auta bylo důlků jenom pět, na pravé straně bylo potom jen na zadním blatníku třináct a dalších šest na dveřích. Potvrzuje to domněnku, že strana u spolujezdce je u auta vždycky zbitější. Při parkování mají řidiči tendenci nechávat si více místa na svojí straně, což nechává stranu spolujezdce víc exponovanou. Při samotném jezdění je pak strana spolujezdce u krajnice, kde je vystavená větvím, ale taky štěrku, který se hromadí u krajnic a odlétává od kol.

Všechny důlky a promáčkliny se nicméně podařilo odstranit a karoserie je zcela bez defektů. To je slušný základ, ale práce zbývá pořád spousta. Příště se tedy podíváme na to, jak dostat lak, posetý škrábanci z myčky, zpátky do původního (a ještě lepšího) lesku.