Serenissima Ghia GT – ztracený supersport

Benátský kníže Volpi di Misurata automobily miloval. Nakonec se nám již v malé roli mihl v příběhu o Giottu Bizzarrinim a jeho úžasném dvanáctiválci pro Ferrucia Lamborghini. A název „Serenissima“ používal od raných 60. let pro svou soukromou závodní stáj, která nesla též tři „S“ za sebou ve svém znaku. Serenissima znamená ovšem také Benátky, město představující historický pokrok, bohatství i urozenost. Benátkám se totiž přezdívalo „La Serenissima Repubblica di Venezia“.

Kníže Volpi založil svou stáj „Scuderia Serenissima“ a také poměrně úspěšně závodil. Enzo Ferrari dodával automobily i technické zázemí a podle dobové literatury byli ti dva docela dobří přátelé. V průběhu roku 1961 však atmosféra u Ferrariho houstla více, než bylo zdrávo. „Il commendatore“ byl nekompromisní šéf, takový ten, jakého si hned představíte při vyslovení slova „kmotr“. Pusťte si soundtrack ke stejnojmennému filmu ze 70. let, nalijte skleničku dobrého Chianti a na chvíli se zasněte. Automobilka Ferrari byla jedna velká rodina, kde se mezi úžasnými červenými sportovními vozy všichni často hádají, nejvíc prý Enzova manželka Laura. Obchodní šéf Girolamo Gardini měl celé rodiny plné zuby, a tak dal šéfovi ultimátum – buď já, anebo ona! Pochopitelně to byl on, který si v říjnu roku 1961 balil fidlátka a opouštěl brány impéria v Maranellu.

Impérium se málem rozpadlo, protože spolu s ním odešli i další a rovnou ti nejlepší. Carlo Chiti i Giotto Bizzarrini si poměry ve Ferrari nenechali líbit a ještě téhož roku založili „Automobili Tourismo é Sport“. A právě tady začíná celý dnešní příběh. Benátčan Volpi „zradil“ a zběhy od Ferrariho finančně podpořil. Scuderia Serenissima bude už v sezóně 1962 závodit bez Ferrariho. Jenže ne zcela úplně. Bizzarrini pracoval na novém závoďáku, který už měl tak trochu rozpracovaný ve svém starém působišti. Vznikla naprostá rarita, která se ani s dnešním představovaným vozem svou hodnotou srovnávat nedá – Ferrari 250 SWB „Breadvan“. Závodní „gétéčko“ využívající aerodynamiku podle Wunibalda Kamma vypadá dodnes naprosto úchvatně. A protože se na dávné nesváry trochu pozapomnělo, tohle jedinečné auto najdete hned na začátku výstavní haly Ferrariho muzea v Maranellu.

Pokud jste byli prozatím nedočkaví, vězte, že se k neznámému oranžovému kupé brzy dostaneme. Vlastně ono bylo původně zelené. Jeho duchovním otcem je Tom Tjaarda (Američané čtou „džar-du“), potomek holandských imigrantů z Detroitu, který by letos oslavil 85 let. Co dělá Američan v článku o italském supersportu? Asi to stejné, co velký osmiválec Ford-Cleveland v nizounkém De Tomaso Pantera – zkrátka sem pasuje naprosto dokonale. Tom se do Itálie dostal v rámci studia designu a brzy získal první angažmá v karosárně Ghia. Ty nejzajímavější zakázky však dostal až v polovině 60. let u Pininfariny. Fiat 124 Spider a později kupé bylo Tjaardovým stěžejním dílem. A nadčasový design žije stále dál v novodobé reinkarnaci veleúspěšného sportovního Fiatu.

Pininfarina jej nechal ještě kompletně pracovat na krásném Ferrari 330 GT 2+2, ve kterém jezdil nejraději přímo sám „Il commendatore“. Poslední prací u Pininfariny bylo 365 GT California Spider v roce 1966. Vrátil se zpět ke svým kořenům, zkrátka ke karosárně Ghia, kde začínal a kde se celému řemeslu podrobně naučil. Pro Ghia byla druhá polovina 60. let docela turbulentním obdobím. V roce 1967 firmu koupil argentinský závodník Alejandro De Tomaso, přičemž s italským automobilovým průmyslem měl velikášské plány. Ostatně ke konci 60. let mu patřilo v severní Itálii kdeco.

Giovanni Volpi se s De Tomasem velmi dobře znal. Kromě závodění se ani Scuderia Serenissima nezdráhala vyvíjet vlastní čtyřvačkové osmiválcové závodní motory. Zbýval už jen poslední ambiciózní krůček,a to vyvinout vlastní sportovní automobil. Nakonec Volpim podporovaná ATS již v první polovině 60. let s několika krásnými vozy přišla. Vždy šlo výlučně o kusovou výrobu. Což u nyní představovaného „GT“ platí doslova – více než jeden jediný kus v roce 1968 nevznikl, neboť Volpi se k sériové výrobě neodvážil.

Zadíváte-li se na subtilní aerodynamické křivky placatého oranžového kupé, okamžitě vám jako znalcům italských automobilů něco připomíná. Oblé, vystouplé linky obou blatníků, prosklená odklápěcí zadní část odhalující osmiválcový motor před zadní nápravou jako by z oka vypadly vozu De Tomaso Mangusta z roku 1969. Mangustu však stylizoval Giugiaro. Stejně mám pocit, že od Tjaardy trochu „opisoval“, ale mohlo to být i obráceně; prameny příliš jednoznačné nejsou. Tjaardova nadčasová Pantera s velkým osmiválcem Ford V8 přišla záhy po tomto projektu. Myslím, že dokonale spojuje designerův americký původ s italským prostředím. Ne nadarmo se říká, že kombinace italského stylu s velkým americkým motorem plodí ta nejvíc vzrušující řidičská auta, jaká si dovedeme představit.

Serenissima GT Ghia vznikla, aby ji mohl Giovanni Volpi a jeho tým zkusit nabízet jako konkurenci vůči tehdejší Ferrari Dino i Lamborghini Miura. Velikostí tří a půl litrového osmiválce se čtyřmi ostrými vačkami a čtveřicí dvojitých spádových karburátorů o výkonu 320 koní se víc podobal úchvatné Miuře s Bizzarriniho dvanáctiválcem. Motor původně zkonstruoval slavný Alberto Massimino, spojený především se závodní historií Fiatu, nicméně konkrétní kousek byl nakonec osazen osmiválcem jiným. A sice jednotkou od Alfa Francise s kódem M-167. Šlo o přepracovaný závodní motor Scuderie Serenissima, jehož objem byl ze tří litrů zvýšený na tři a půl. Otevřené sání krmilo směs vzduchu a benzínu přes karburátory Weber 40 DCN14.

Giovanni Volpi k projektu kdysi prohlásil: „Tehdy jsme byli s Alejandrem De Tomaso velcí přátelé. De Tomaso vlastnil karosárnu Ghia a byl velký nadšenec do všeho, co se týkalo automobilů i závodění. Postavili jsme nekompromisní, nádherné kupé, které se v zatáčkách ani nehnulo.“

Nový majitel jedinečného kupé by mohl pořídit až čtyři zrenovované Pantery. Minulý víkend se tohle konkrétní auto dostalo do aukce společnosti Artcurial a bylo prezentováno mezi mnoha dalšími skvosty na pařížském Rétromobile. Pamatujete si na článek o Lamborghini Miura SV, zrenovované přímo zvláštním oddělením Lamborghini – Polo Storico? Tak tento vůz pro Jeana Todta, prezidenta FIA, byl na zmiňované akci rovněž k vidění.

Zpět k aukci. Serenissima Ghia GT získala svého nového majitele za 453 tisíc dolarů. Ptáte se, zda je to hodně nebo málo? Je obtížné to určit, ale vlastně to ani není podstatné. Důležité je, že automobil se po dlouhých letech hibernace podíval na denní světlo a způsobil doslova poprask. Jeho stav bude vyžadovat citlivou repasi techniky i renovaci karoserie, aby znovu získala zašlý lesk a slávu. Nevíme, kdo se stal novým šťastným majitelem, ani co přesně s autem zamýšlí. Doufejme jen, že to, k čemu bylo určené – k bezstarostné jízdě se staženým bočním okénkem, jakoby předurčeným k vystrčení ruky řidiče ven se zapáleným cigárem. Tohle auto bude jedna velká paráda, stroj nezatížený žádnými omezeními či předpisy, prostě sporťák vyrobený tak, aby byl krásný a rychlý. Už se těším, jestli ho někde někdy v budoucnu uvidím v akci a možná i v původním světle zeleném kabátku.