Se Subaru za polární kruh – metr sněhu jako řidičská škola

Po přistání na letišti v laponské obci Kittilä, které svou velikostí připomíná spíš velkou autobusovou zastávku, byl na druhý den našim cílem speciální zimní polygon, který zde vybudoval finský rallye jezdec Jani Ylipahkala. Celý komplex se skládá ze dvou proplužených technických okruhů, dále je tu driftovací ovál na zasněženém a zamrzlém jezeře a off-road trať, jen decentně „naznačená“ v hluboce zasněženém lese. Té zase pro změnu nechybí pořádně promrzlý strmý výjezd. Prostě srandy kopec – tedy alespoň za předpokladu, že na to máte auto. A taky oblečení. Byť byla denní teplota podle místních v zásadě „na trencle“ a klesala jen k decentním -15 stupňům, naše parta Středoevropanů, nenavyklá na zdejší studený odchov, nedala bez jégrovek a péřovky ani ránu.

Oblečení bychom tedy měli, ale máme taky auta. Subaru dotáhlo na promrzlý sever kompletně celou modelovou řadu, tedy Imprezu, XV, Levorg, Outback, Forester ale taky kupé BRZ – to jako jediná „nečtyřkolka“ dostalo doping v podobě hřebů do pneumatik, aby na zamrzlém ledovém oválu poskytovalo alespoň nějakou trošku gripu. Že vám tu chybí legendární WRX STI? To nám samozřejmě taky, ale jelikož se pouliční rallye speciál přestal v Evropě prodávat, Subaru se nám kamarádsky rozhodlo neprohlubovat náš zármutek.

Jen co se začalo trochu rozednívat (slunce tu koncem ledna vychází kolem jedenácté dopoledne a nad horizontem vydrží asi čtyři hodiny), šla naše parta omrknout první ze zasněžených klikatých okruhů. Našimi auty byly Imprezy a XV se základními motory 1,6 litru, doplněné ještě Levorgem s novým atmosferickým dvoulitrem a Outbackem. A hned první hodina mezi vysokými sněhovými mantinely poukazuje na jednu zajímavost…tohle je jedna z nejlepších řidičských škol, jakou můžete v životě dostat.

Několik prvních koleček by ještě nebylo tak hrozných. Zimní gumy určené pro severské země fungují ve sněhu perfektně a pokrývka ještě z čerstvého sněhu poskytuje až obdivuhodnou dávku adheze, takže jakmile se jede plynule, nedělá žádné zpomalení ani zatočení problém. Jenže tenhle stav trval jen pár kol. S každým novým průjezdem je totiž trať ve stopě víc a víc uježděná, až se z některých exponovaných zatáček stávají dokonale zahlazené tvrdé plotny. A najednou už nestačí jet plynule, ale je potřeba začít pracovat s hmotností auta a jeho hybnou silou.

Před každou zatáčkou citlivě a plynule přibržďuji, ale při natočení kol se logicky dostavuje nedotáčivost. V tu chvíli je potřeba „drcnout“ do brzdy, tím na moment odlehčit zadní nápravu a nechat auto, aby se v lehkém přetáčivém smyku sklouzlo do zatáčky, ovšem jen v míře, jakou povolí nevypínatelná stabilizace. Potom nasměrovat kola, přidat plyn a nechat čtyřkolku, aby se v kooperaci se stabilizací, citlivě přibrzďující jednotlivá kola, vyhrabala ze zatáčky ven.

Je to hrozně zábavné, hrozně poučné a zároveň se tu výrazně prohlubují rozdíly mezi jednotlivými auty, které na normální silnici nejsou tolik znát. Nižší Impreza s kratšími zdvihy zavěšení je na sněhové trati výrazně přesnější a citlivější než vyšší XV. Outback s výrazně delším zadním převisem má potom mnohem rozevlátější záď a u novějších aut na nové platformě Subaru Global Platform (Impreza a XV) jsou cítit jemnější a předvídatelnější zásahy jinak nastavené stabilizace.

Ideálně se dá taky pozorovat, co všechno zastanou pořádné zimáky, pohon čtyř kol a stabilizace. I v naprosto extrémních situacích, kde auto v zatáčce nemá téměř žádný grip a klouže samovolně, se dá přidat a nechat auto vyhrabat do požadovaného směru. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že ačkoliv čtyřkolka na sněhu akceleruje neporovnatelně lépe, brzdí pořád stejně blbě jako všechna ostatní auta. Někteří kolegové tak během ježdění svoje auto elegantně zapíchli do sněhové bariéry, když přehnali nájezdovou rychlost a nedobrzdili. Mně se tohle naštěstí vyhnulo, byť jednou jsem byl taky „moc dlouhý“ a opřel Outbacka bokem do vysokého sněhu. Fór spočívá v tom, že měkký nezmoklý sníh kolem trati nenapáchá žádné škody. V reálném světě by takové vyjetí znamenalo škarpu, obrubník, jiné auto, nebo třeba chodce…

Jednoduše řečeno – blbnutí na sněhu v bezpečném prostředí lze doporučit naprosto každému a zcela ideální je přitom vystřídat několik aut a několik různých typů pohonu. Jsou to bezpečně a rychle nabyté zkušenosti, které navíc můžete skutečně uplatnit v krizových situacích při normálním ježdění.

Dva sněhové okruhy jsou tedy jednoznačně nejpoučnější, ale tady naše promrzlá seance nekončila. Absolvovali jsme taky zmíněný terénní okruh, kde vyšší SUV modely předvedly svou obratnost, prostupnost těžkým zimním terénem a schopnost pohybovat se vpřed i za situace, kdy je jedno kolo (a občas i dvě) volně ve vzduchu. Přestože Subaru ani u Forestera nenabídne klasickou mechanickou uzávěrku diferenciálu, elektronika tu poslouží jako statečná náhrada, volné kolo zabrzdí a rozpohybuje auto kupředu.

Slabost mám taky pro sporťák BRZ ze staré školy, s nímž jsem se klouzal po zamrzlém jezeře. Tady se pro změnu jednalo o perfektní školu driftování. Jelikož adheze nebyla téměř žádná, stačila nízká rychlost, ale pořád bylo potřeba dokonale přesné vedení volantu a jemná práce s plynem.

I tady platí, že tyhle kratochvíle nejsou jenom blbnutím pro nevyřáděné puberťáky s čerstvým řidičákem. Pokud se chcete se svým autem skutečně něco naučit v rozličných podmínkách, můžete se s takovýmto tréninkem rychle zlepšit. Vcelku rychle odpozorujete, jak se auto chová při nízké adhezi, jak reaguje v různých situacích, nebo jak zasahuje stabilizace. A na pěkné potrénování nepotřebujete ani speciální polygon ve Finsku.