Článek
Fiaty v rally jezdily, ne že ne. Už na Rally Monte Carlo 1911 byl na startu jeden turínský automobil. Šlo ale o soukromé aktivity jezdců. Až po uvedení modelů 600D a 500S se věci chopil Carlo Abarth. Malé hbité Fiaty se okamžitě staly populárním dostupným závodním náčiním. Ostatně i u nás za volantem typu 600 řádil Zdeněk Halada nebo Dalibor Janek. Následoval větší a silnější typ 850, ale i ten soutěžil v nižších kategoriích. Mezi nejsilnější automobilka vstoupila až v roce 1967 s typem 125 S. Sedan klasické koncepce poháněla dvouvačková šestnáctistovka OHC a v sériové verzi nabízel 100 koní. Automobilka tehdy s podporou letecké společnosti založila polotovární tým. Nejlepším výsledkem bylo šesté místo Alberta Smania na Sanremo 1970. Nakonec se velký sedan dostal až na 150 koní. Posledním startem byla Safari rally 1972, poté byla soutěžní auta přestavěna na rychlé asistenční automobily.
Od roku 1968 se totiž v Turíně vyráběl lehčí sedan 124 S s výkonem 80 koní. Automobilka jej párkrát nasadila a Pino Ceccato dokázal dojet na 21. pozici v Monte Carlu 1969. Následně se představil typ 124 ST, který měl stejný výkon jako starší typ 125 S, byl ale lehčí a lépe akceleroval. To už ale měla automobilka jiné plány s typem 124 Abarth postaveným na základě pohledného Spideru. S ním si totiž Fiat věřil na porážku Lancie Fulvie HF. Nový typ byl homologován v roce 1971 a hned na Monte Carlu z toho bylo sedmé místo, i když chvíli Hakan Lindberg dokonce vedl. Další roky už ale několik vítězství přišlo. Fiat tak auto několikrát upravil a zvýšil výkon, ale jediné vítězství v mistrovství světa získal Achim Warmbold v Polsku v roce 1973. Automobilka byla zase až druhá mezi týmy. S novou osmnáctistovkou vyhrál Pinto další rok v Portugalsku, ale jinak to byl rok Lancie Stratos. A tak tomu bylo i následující roky, navzdory tomu, že Fiat do rozpočtu týmu dával stále víc a víc peněz. Značka se dočkala pouze výhry Markku Alena v Portugalsku a evropského titulu, ale na Stratos prostě nestačila, chtělo to nové auto.
Mezitím se v nižší kategorii objevil Fiat 127. Jeho devítistovka byla ze sériových 45 koní posilněna dvojitým karburátorem Weber a naladěna na 90 koní, tedy dvojnásobný výkon. Tohle auto bylo velmi populární i u nás, protože výkonový handicap nahrazovaly výborné jízdní vlastnosti. Další výborné výsledky začal záhy vozit větší typ 128 s motorem napříč. Kromě standardního sedanu se v rally prosadilo i kupé SC.
Tovární tým se ale soustředil na nejvyšší kategorii, kde uvedl v roce 1976 nový sedan 131 Abarth. Jeho dvoulitrový šestnáctiventil pocházel z Lancie Beta a nabízel 230 koní. Typ 131 se trefil, Stratos pomalu vyklízel pole a perfektně vyvážený sedan jen těžko hledal konkurenci. Nejblíže mu dýchal na záda Ford Escort RS1800, ale častěji měli důvod k radosti v Itálii. Nakonec z toho byly tři tituly pro tým a jízdu v něm si vyzkoušel jak Markku Alen, tak skvělý Walter Röhrl. Když byl cíl splněn, připravovala se do boje Lancia 037 a tak jí Fiat vyklidil pole podobně, jako ona předtím jemu. Souběžně už tehdy Fiat nasazoval hatchback Ritmo Abarth, tedy předokolku, ale to je už jiný příběh, o kterém si řekneme podrobněji zase někdy příště. Tak jen stručně vyjmenuji ještě další modely, které Fiat nasazoval ve větší míře – 126, Uno, Cinquecento, Seicento, Punto, Stilo, Grande Punto, 500 Abarth a v současnosti i soutěžní verzi aktuální 124 Spider.
