Scighera: Zajímavý koncept Alfy, který upadl v zapomnění

Koncept to byl rozhodně poutavý, používal na svou dobu velmi moderní materiály a postupy a svým způsobem byl i v některých oblastech výstřední, jak to ostatně Italové mívají ve zvyku. Celé to zamrzí o to víc, že jeden jediný vyrobený kus Alfy Romeo Scighera byl na rozdíl od většiny konceptů plně funkční. A vznikla dokonce i závodní verze…

Pokud si právě říkáte „Přísahal/a bych, že to auto nevidím poprvé“, tak to bude pravděpodobně proto, že jste s ním dost možná závodili v počítačové hře Need For Speed III: Hot Pursuit. Ovšem tady vůz nesl název Italdesign Scighera, a to z jednoho dobrého důvodu – design Scighery totiž navrhl Fabrizio Giugiaro, syn známého designéra Giorgetta Giugiara a zakladatele společnosti Italdesign Giugiaro S. p. A.

Scighera – toto velmi neobvyklé, avšak zároveň zcela nezaměnitelné jméno se v milánském dialektu překládá jako závoj, ovšem podle některých pramenů se dá přeložit také jako mlha. Výslovnost je potom „Šigéra“.

Scighera měla být poctou závodní historii značky a ve skutečnosti byla od prvopočátku zamýšlena jako závodní auto, zahalené do elegantního „závoje“, aby mohlo na silnici.

Design sám o sobě kombinuje spoustu tehdy současných, ale i klasických prvků. Čumák jasně odkazuje na vozy Formule 1 – tři hlavní elementy přední kapotáže, kde prostřední je klasicky tvarován do V, jsou spojeny dvěma silnými vzpěrami, odkazujícími na závodní monoposty. Zajímavé pak je, že tento zvláštní prvek tu nebyl jen z rozmaru designéra – vzpěry údajně opravdu uměly generovat přítlak. Vzhledem k tomuto nevšednímu integrovanému křídlu nezbylo příliš místa pro přední svítilny, a tak dostaly tvar, kterým se občas nehezky přezdívalo „klaunské oči“.

Směrem dál dozadu pak rozhodně zaujme zajímavé řešení čelního okna – tady vidíme jasný odkaz na Alfy z 50. a 60. let, ovšem okno se rozšiřuje až do boků auta, což řidiči zlepšovalo výhled. Dveře měly konvenční otevírání, ovšem okna se (elektronicky) vyklápěla ve stylu racčích křídel. Ta mohla být však dokonce kompletně demontována, čímž potom vznikl zvláštní typ targy, tedy kabrioletu s pevným ochranným obloukem za hlavami posádky, zde ještě spojeným s rámem čelního okna pomocí centrální vzpěry.

Kryt motoru byl z jednoho souvislého kusu karbonu, překvapivě z praktických důvodů. Kryt se totiž otevíral ve dvou fázích – v první fázi se jen pootevřel, a dalo se tedy pohodlně natankovat. Druhá fáze dovolila kryt úplně odejmout, což umožňovalo skvělý přístup k mechanickým komponentům auta.

Scighera je z velké části založena na Alfě 164 a má karoserii kompletně z hliníku, šasi je potom z kompozitu kombinujícího karbon a hliník. Uprostřed byl uložen 3,0l motor V6 přímo od Alfy, zde ještě doplněný o dvě turbodmychadla.

To stačilo na výkon velmi slušných 400 koní a 450 Nm, tuto sílu pak šestistupňová sekvenční převodovka posílala k pohonu všech kol, vypůjčenému z Alfy 155. V kombinaci s nevadnoucí výkonovou křivkou legendárního motoru Busso to hravě stačilo ke zrychlení na stovku za 3,7 vteřiny a maximálce přes 300 km/h – v devadesátých letech takové výkony patřily ke špičce, když tedy pomineme jednu světlou výjimku…

Alfa Romeo Scighera je – podobně jako Pagani Zonda – jedno z těch mála aut, kde nevíte, zda jde o auto z budoucnosti, nebo naopak z minulosti, kde předběhlo svou dobu. Dnes už je to jasné, ale design Scighery pořád působí dost nadčasově. Jde o skvělou kombinaci klasického, moderního a vlastně i retro designu. Svým způsobem to platí i o technice – karoserie kompletně z hliníku, kostra z karbonového kompozitu, a přitom mu v útrobách burácel motor, jehož kořeny byste vystopovali až někam do 70. let.

Je zvláštní, že koncept Scighera, který vznikl pouze v jediném exempláři, byl připravený do produkce a vlastně byl i plně funkční. Údajně dokonce i samotná Alfa chtěla vyrobit omezenou sérii Scighery, proč z toho však ale sešlo, se dodnes neví – takže si můžeme jen domýšlet, že pravděpodobně chyběly prostředky.

Přitom auto mělo šanci na úspěch. Nezaměnitelný design. Technika, kterou mohlo závidět i Ferrari. Výkony, před kterými by se muselo mít na pozoru i soudobé Porsche 911 Turbo – dokonce i obligátní maximálku 300 km/h Scighera splňovala, což byla v 90. letech vstupenka mezi elitu.

Dokonce vznikla i závodní verze s napevno ukotveným zadním křídlem a odstrojeným interiérem, jenže vše bylo nakonec jinak. Na opravdu plnohodnotné superauto od Alfy s motorem uprostřed tedy stále čekáme (model 4C je spíše sporťák než superauto), ale kdo ví, třeba se jednou dočkáme. Techniku na to Alfa má víc než povedenou. A snad při té příležitosti vzkřísí i nějaké ty designové prvky konceptu Scighera.