Saab 900 Turbo Red Arrow a Commander – Švédská dvojka

Ve skutečnosti to tak abstraktní nebylo. Saab se totiž v tehdejším Československu objevoval nejen v časopisech, ale i ve filmu. S modelem 96 závodil Theodor Pištěk a v jednom biografickém dokumentu si jej nesmírně pochvaloval. To bylo v dobách, než oskarový kostymér propadl kouzlu vozů Porsche. Ani se nedivím! Zelený Saab 96 V4, který bylo možné v 70. letech pořídit přes Tuzex, si zahrál hezkou roli v komedii „Hodíme se k sobě, miláčku…?“. Vladimír Menšík, úspěšný a bohatý instalatér vydávající se za hudebního skladatele, na něj láká Janu Brejchovou na rande. "Darek" Vrána ve filmu "Vrchní prchni" zase na otázku, zda přijel vozem odpovídá své obdivovatelce zkušeně: „Mám saaba, ale v servisu!“

Proč ten kostrbatý úvod? Já se domnívám, že generace dnešních šedesátníků má saaba dodnes někde v hlavě jako ten nesplněný sen. Ta auta se občas objevovala i na ulicích, tu a tam si zahrála ve filmu a vlastnilo je hned několik známých osobností. A také byla úspěšná v tehdejších československých rallye. Jenže pro běžnou populaci byla naprosto nedostupná. Nakonec to je snad i důvod, proč dnes tohle zvláštní švédské auto táta renovuje doma v garáži. Časem určitě vyjede bílý dvoutaktní Saab 96 z 60. let a jeho sen se stane skutečností. Náš saab je totiž praotec těch dvojčat, která stojí přede mnou nyní. Daleko modernější a rychlejší Saaby 900 Turbo jsou zase mým zatím nesplněným snem. Opravdu moc jsem se těšil a rád se nasoukal za jejich volant při jednom hodně pozdním odpoledni.

Před objektivem fotoaparátu nemám jen tak ledasjaké Saaby 900. Oba pocházejí z malých sérií tehdejších dealerů značky. Ale než vám vysvětlím, co je Commander a Red Arrow zač, uvedu vás do tajů kuchařky Sixtena Sasona. On byl hlavní hybnou postavou při zrození legendy, která na rozdíl od ostatních „Svenska Aeroplan“ zůstane přišpendlena k ranveji letiště. První saaby měly díky tomuto skvělému průmyslovému designérovi velmi nízký koeficient odporu vzduchu 0,30. To se prosím psal rok 1949 a ten automobil – Saab 92 byl konstrukčně spřízněný s německým DKW. Švédové koupili od Němců dvoutaktní dvouválec a inspirovali se v dalších dílčích konstrukčních prvcích. Jenže Sixten původní karoserii dotáhl do osobité dokonalosti.

Saab 900 na sklonku 70. let navrhoval již Sixtenův žák Björn Envall. Tvary nejsou striktně kapkovité, nicméně spousta zajímavostí z leteckého vývoje autu zůstala. Jen pohled ze silně zakulaceného čelního skla na technicistní oválnou přístrojovou desku nechává vzbudit dojem, že sedíte ve čtyřmístném sportovním letadle. Když můžu, rád se vyvaruji různých klišé, ale zde se tak opravdu cítíte.

A co jsou tedy naše konkrétní auta zač? Obě jsou modely Turbo z druhé poloviny 80. let. V roce 1986 a 1987 (v případě červeného hatchbacku Red Arrow) se již dalo pořídit šestnáctiventilové provedení turbomotoru a naše limitované edice s osmiventilem tak nějak získaly svou jedinečnost tím, že se jednalo o doprodejové kusy. Ve Švýcarsku se agilitou místního dovozce prodával dvoudvéřový sedan ve světle zelené, téměř šedé metalíze s efektními koly zvanými „Super Inca“. Tomáš ho koupil už v ČR, byl dovezený někdy v devadesátých letech právě ze Švýcarska. Nikdo na něm dosud neudělal žádné úpravy. Je světle čalouněný a jeho motor měl v této edici dokonce i jiné turbo. A je pravda, že pohledem pod kapoty obou vozů se pohonné jednotky v detailech příslušenství vážně liší.

O rok mladší červený klasický dvoudvéřový hatchback s velkým „velrybím“ křídlem a okenní žaluzií čtenáře Libora má intercooler a jeho přední maska a nárazník již prošly faceliftem. Hatchback a červená barva podtrhují sportovní šmrnc saabu a přiznám se, pokud bych mohl odjet z jedním z nich domů do garáže, bude to právě rudý kousek. Nicméně jsem se dočetl, že švýcarský Commander měl mít dokonce větší výkon. Edice Red Arrow vznikla v Holandsku. Místní importér se již připravoval na novinku – 900 Turbo 16S a bál se, že nasmlouvané osmiventily nezvládne zavčas prodat. Čili naše limitka je čistě marketingovým trikem. Postavilo se jich jen 150 kousků! Liborův má pořadové číslo 32 a pochází z té části aut, která zdobí ono velké křídlo. Některá ho neměla. Kola měla být stejný „Super Inca“ design, na Liborově exempláři už jsou jiná dobová. Jinak vše perfektně sedí, i ty tři barevně kontrastní pruhy na sportovním kůží obšitém volantu od známého švédského úpravce, firmy Carlsson.

Možná to nebude vůbec patrné z fotek, ale na obou saabech ještě zůstává trocha té poctivé řemeslné práce, než bude jejich stav vážně perfektní. To je ale úplně jedno, jak říkají oba majítelé. Saaby sehnali před několika lety ještě poměrně levně. Dnes už se hledají na trhu špatně, nehledě na stav. Koupě Red Arrow byla navíc vyloženě náhoda. Objevil se v Holandsku před lety za více než lákavou cenu. A vše je na něm původní!

Když jsem se uvelebil v konejšivém interiéru, pak usedl na zadní sedačky a fotil, Libor povídá z okénka: „Cítíš ten saabí kostelíček?“ „No jasně!" povídám já a usmál jsem se. Tohle je přesně ten druh vůně, jaký býval v tátově 96 V4, než jí prodal, protože se rozhodl dotáhnout svůj velký projekt – dvoutaktní Saab 96. U nás doma jsou saaby víc než v oblibě. Táta si dokonce nechal kdysi dávno do firemní jedničkové octavie namontovat látkové sedačky ze Saabu 9000, které se povedlo sehnat. Ve škodovce se totiž nedalo moc sedět!

Abych vysvětlil ty vůně, ve starých saabech cítíte vážně takovou zvláštní směsici pachů velurové látky a něčeho jako kadidlo. On to je nesmysl, ale dojem je prostě podobný, jako když vstoupíte do starého kostela, lépe řečeno přímo do sakristie. Saab je zkrátka svůj a je to unikátní auto, které nabídne vše, jen ne obyčejné zážitky. I spínací skříňka se nachází vzadu u ruční brzdy za řadicí pákou. Chytře totiž slouží jako její integrovaný zámek. Spousta ovladačů je jinde než obvykle, autorádio je vždy umístěné na vrchu přístrojové desky a modernější devítistovky mívají i vychytávku zvanou „nightpanel“. Asi vám o těch novějších modelech 900/9-3 něco časem taky napíšu, protože jeden takový ve vínové barvě před časem „krášlil“ i moji soukromou garáž. Saab je zkrátka svůj.

Máme dofoceno a já se jdu projet. Klíčky mi hází do ruky Libor a červený Red Arrow bude na chvíli a jedné pěkné okresní silnici jen můj. U Commanderu totiž nefunguje dobře systém APC, což znamená „automatic performance control“. To je zkrátka elektronická regulace plnícího tlaku turbodmychadla. Jestli je saab divnoauto, pochopitelně nemůže mít ani obyčejný motor. Nejzajímavější je právě uspořádání pohonu. Čtyřválec je pod dopředu se otvírající kapotou skloněn v 45° úhlu a hlavně opačně, než by bylo běžné. Zkrátka rozdělovač trčí dopředu spolu s turbodmychadlem, zato vzadu blízko kabinové přepážky jsou hnací řemeny alternátoru a vodního čerpadla. Převodovka je umístěná pod motorem, ale před přední nápravou. Kliková hřídel totiž pohání ozubená kola primárního převodu směrem dopředu a výstupní hřídel z převodovky zase dozadu k diferenciálu a předním poloosám. Zní to sice složitě, nicméně funguje to. Trochu podobně má pohon vyřešené i Mini. Jenže tam je ještě specialitka v podobě společné olejové lázně pro motor i převodovku zároveň.

Saab díky tomu a vůbec díky severské pečlivosti nepřenáší moc točivého momentu do řízení na výjezdech ze zatáček. Jezdím svůj oblíbený úsek a jsem vážně potěšený. Saab zatáčí a když hladce běžící motor dosáhne asi tří a půl tisíc otáček, turbo to tam foukne, chvíli čekám a pak cítím tu sílu, ten zátah turbomotoru. Tohle má koule! Tak moc se inženýři snažili během uplynulých dekád potlačit nežádoucí turboefekt, pak si člověk sedne do třicet let starého saabu, počká si na otáčky, bouchnou saze a motor jede jako smyslů zbavený. Ať si má klidně slabší střed, když ale předvede výše takovéhle divadlo, je to vážně moc hezké.

Je to smutné, protože Saab už s námi není. Dlouho jsem nechápal, jak se to mohlo stát. Na trhu existuje tolik automobilových značek, které vyrábějí auta, jaká ničím nevyčnívají. Ortodoxní fanoušci budou tvrdit, že Saab zemřel už na počátku 90 let ukončením výroby původní 900. Myslím, že poslední auta z linek v Trollhätanu a dalších několika místech ve Švédsku a Finsku sjela v roce 1994. Ta nová „devítistovka“, kterou jsem měl já, již byla podle zlých jazyků jen převlečená Vectra. A model 9000 překabátěný Fiat Croma. A poslední, moc zajímavá 9-5 vlastně jen svébytná variace na Opel Insignia. Já si to nemyslím, současně je asi jasné, že dlouholetý sňatek Švédů s Američankou z Detroitu značce neprospěl.

Všechno hezké jednou končí, těch značek, které zmizely z povrchu je nakonec celá řada. Stačí se podívat do Velké Británie i Německa. Po některých bych snad ani nesmutnil, Saab tu ale měl zůstat. Možná ho někdo ještě vzkřísí. V poslední době se daří Volvu, stálo by za to, aby mělo zase znovu domácího konkurenta.