Rozvoz novin v Norsku je naprostá kovbojka

Hrdinkou našeho příběhu je 28letá Ing. Svatava Hueberová, která má v krvi dobrodružství, cestování, ale i umění. Život ji postupně zavál na zkušenou až do Norska, kde po dobu sedmi let pracovala vždy několik měsíců na místní jahodové farmě. Když měla tohoto ovoce po krk, objevila se spásná příležitost začít rozvážet noviny. Jenže to odvážná slečna netušila, jaká legrace na ni teprve čeká.

Norsko je skandinávská země, takže na severu to vypadá asi tak, že je šest měsíců v kuse takřka tma a po zbytek roku permanentní světlo. Svatava byla předloni po několika měsících dřiny na jahodové farmě značně unavená. Šéf jí občas dopřával pouze čtyři hodiny spánku denně a zadával netradiční úkoly, například výměnu kola na traktoru za pomocí cihel nebo noční deštivou jízdu v autě bez světel či stěračů. Ano, chápete správně, bezpečnost především.

Příležitost k rozvozu novin, balíků a časopisů naplnila Sváťu optimismem. Bude přece jen jezdit v autě a rozvážet denní tisk do schránek – na tom není nic těžkého. Zkušená šoférka zvládá řídit dodávku s celkovou hmotností nad 3,5 tuny, které z nádrže pravidelně uniká nafta, projíždět pod fjordy tunelem za volantem automobilu s mrtvým turbodmychadlem nebo manipulovat s naloženým vozíkem na prostoru dvou metrů čtverečních. Nic horšího se už stát nemůže, že?

První absolvovaný rozvoz donutil Svatavu si zapsat pár spontánních postřehů. Níže vám přepisujeme jejich znění v lehce upravené redakční formě:

U některých adres však bylo nutné zastavit, zatáhnout parkovací brzdu, s ladností gazely v nejlepší formě vyskočit a čtivo doručit do schránky, ke které nešlo zajet autem. V tomhle byznysu jde o sekundy, čím rychleji trasu zvládnete, tím delší budete mít spánek. Práce je tedy vhodná pro sportovce trpící nespavostí.

Zásilky se distribuují pomocí navigačního systému pro rozvoz, který ovšem nefunguje logicky. Občas přeskakuje položky nebo vynechává zastávky. Potíže nastanou také se špatně zadanými adresami. Svatava však tvrdí, že v Norsku neexistuje logika, proto je to v pořádku.

Další zkušenosti získala naše hrdinka na poli jmen. Dle poznatků má zhruba 25 % obyvatel Norska příjmení Johansen, dalších 25 % Christiansen, následujících 25 % Olsen a posledních 25 % Larsen. Jiní lidé tam nejspíš nežijí. Mezi úsměvné fakty patří to, že občas všichni bydlí v jedné ulici a často nemají jména na schránkách.

Náhle tu máme problém, jaký že Larsen má dostat předmětný balíček? Je to ten, který bydlí tady, nebo onen, co žije o dům vedle? Situaci vyřeší jen dětské rozpočítávadlo ententýky. A co teprve schránky? Jeden dům, pět boxů a na všech napsáno Johansen. Proč si tam dávat křestní jméno, když přece každý doručovatel ví, jaké zboží komu patří. Řešení? Osvědčila se křišťálová koule z Aliexpressu.

Další poznámky, tentokrát o vybraných doručovacích vozech:

Motorizovaná distribuce novin není žádná pohoda, především když se náhle rozbije ruční brzda. V Norsku prakticky neexistuje rovná plocha, téměř všechny domy stojí v kopcích a značka 12% stoupání či klesání by byla zbytečná. V téhle zemi mají jen 60% stoupání. Trable s ručkou nejvýstižněji popíše tento autentický přepis vyprávění od Svatavy:

„To, že nefunguje ruční brzda, jsem zjistila velmi originálním způsobem. Zhruba ve dvě hodiny ráno u domu jednoho odběratele novin přišla na řadu klasická choreografie za deset bodů – brzda, vyřadit, ručka, dveře, výskok, salto, sprint ke schránce, vhození denního tisku, otočka a …?“

„Můj notně hrdý francouzský vůz se rozhodl, že nebude jen tak stát a čekat, načež se pozvolna vydal vstříc zaparkovanému bílému BMW X6. Ve vteřině mi proběhl celý život před očima, rozloučila jsem se s příbuznými a sepsala závěť. Jenže na poslední chvíli převzal vládu nad mými činy můj mozek, který vyhodnotil, že strávit zbytek života v norském nápravném zařízení pro velmi vzdělané silniční deviantní inženýrky není zrovna zářná kariéra.“

„Hnaná oprávněným strachem jsem pospíchala mezi ohrožené BMW a rozjetý peugeot. Gazela v nejlepší formě, navíc s gepardem v patách, by vedle mě byla rychlá jako želva po obrně. Naprosto hrdinsky, se zarytýma nohama do štěrku a rukama na kapotě doručovacího vozu se mi povedlo katastrofu odvrátit, ladnými skoky posléze dohopkat na místo řidiče a prudce zadupnout brzdy. Chybělo pár centimetrů, ale zvládla jsem to. Zítra nastupuji jako profesorka přemisťování do školy čar a kouzel v Bradavicích.“

Poznatky z krizových situací:

Další série krátkých a výstižných připomínek hodnotí několikátý den rozvozu:

Zhruba po sto letech (nebo to bylo méně?) praxe se ze Svatavy stal doručovací matador, který zná všechny Olseny i Larseny nazpaměť, nepotřebuje zpětná zrcátka, elektricky ovládaná okna nebo topení. Jen ten každodenní balanc na hranici života a temnoty se dostavil. Právě v těch nejkrizovějších momentech, kdy je cílem člověka už jen podpálit auto i s denním tiskem, potřebujete malý zázrak. Jeden se dostavil, jmenoval se Tumnus.

V tu dobu už vzteklá inženýrka si na jednu šichtu přibalila ještě kolegu Tumnuse, který měl zabránit zhroucení celého vesmíru tím, že jí bude dělat společnost. Všeobecně skvělou atmosféru však pokazila zeseknutá řadicí páka – ejhle, bez ní to nejede. Celou situaci ještě okořenil telefonát s vedoucím rozvozu (ten samý člověk, co Svatavu proháněl na jahodové farmě), který dobrodruhům rozespale oznámil, že náhradní auto nemá a ať si poradí.

Užitkový Francouz byl už zřejmě na cestě do automobilového pekla (do nebe prý určitě nepatří). Nervové pochody naší cestovatelky změnily směr, protože se s ďábelským pohledem v očích vydala pro benzin a sirky. Jenže celý plán překazil pan Tumnus tím, že satana ztělesněného do ženské podoby přemluvil k hledání příčiny problému.

Představte si tu situaci – je jedna hodina ráno a nad rozbitým autem lamentují dva lidé, kteří tuší pouze to, že dieselový motor potřebuje k chodu naftu. Zbytek je pro ně neprobádaná hvězdná mlhovina. Intimní seznamka s peugeotem však odhalila mechanismus řazení a vypadlou součástku.

Předmětný díl tak stačilo už jen nasadit zpátky, jenže k tomu bylo potřeba hodně násilí, kopání do pneumatik, řevu, vynalézavých českých nadávek a jeden opětovný odchod pro sirky a benzin. Nebudeme vás napínat, chirurgická práce obou dotyčných přinesla své ovoce, rozpadlý peugeot se dal znovu do pohybu. Ta radost, to štěstí!

Stačilo však pouhých 200 ujetých metrů a páka se zasekla znovu. Nebýt tehdy pana Tumnuse, jeden starý rozvozový stroj by skončil v plamenech a česká inženýrka ve výkonu trestu. Pokud by tedy někdo z vás zatoužil vozit denní tisk do norských schránek, máme vlastně jen jednu radu – nedělejte to.