Křehká dívka za volantem kamionu: Auto si opravím sama

Na první pohled by jí tohle povolání netipl snad nikdo. Tuhle křehkou dívku byste zařadili spíš někam do kanceláře, kadeřnictví nebo obchodu. Místo toho ale většinu času sedí za volantem dlouhého kolosu. Radky Balousové alias Amazonky jsme se ptali na její nejhorší zážitky na cestách, ale také zdali cítí nějaké nevýhody při této práci oproti svým mužským kolegům. Svěřila se nám se svými plány do budoucna a prozradila, kteří kamioňáci jsou podle ní nejhůře vychovaní. Popsala nám také, v jakých zemích je radost jezdit a kde je to naopak opravdové peklo. To vše se dozvíte na řádcích níže!

Jak jste se k řízení kamionu vůbec dostala?

Byl to vždycky můj sen. Vyučila jsem se automechaničkou a chtěla jsem jezdit. Ale tehdy, když mi bylo osmnáct, tak vůbec nechtěli zaměstnávat v tomhle oboru holky. Já jsem ale potřebovala peníze, tak jsem vzala práci alespoň na dodávce po Česku. Později jsem začala jezdit i zahraničí, Německo, Švédsko a podobně a pak už to šlo samo. Dispečeři mě ale nutili jezdit bez vyspání, peníze za to byly malé a domů jsem se vracela třeba jen jednou za měsíc. Na to nikdy nezapomenu. V jednu chvíli mi došla trpělivost, práskla jsem do stolu, dodělala jsem si papíry na návěs a začala jsem jezdit s kamionem.

Máte představu, kolik vás žen je v Česku za volantem kamionu?

Já myslím, že docela dost. Troufám si říct, že třeba dvě nebo tři denně potkám.

Cítíte nějakou nevýhodu oproti mužům za volantem kamionu?

Ani ne. Spíš ve chvíli, kdy mi vrazí do ruky manuální paleťák a chtějí, abych tahala třeba tunu. Já jim vždycky říkám, že se zbláznili. I kdybych byla chlap, tak bych se s tím netahala, protože když si nechávají posílat takové zboží, tak na to mají mít techniku. Ale jsou to ty chvíle, kdy se v tom necítím dobře, skoro až poníženě.

Nakládky a vykládky jsou tedy také neodmyslitelnou částí práce řidiče kamionu?

Tady v Česku často ano, ale v zahraničí na to podle zákoníku práce nemáme vůbec sahat. Nemáme na to ani pojištění, takže kdybych udělala chybu a z toho paleťáku mi to spadlo, tak si to zaplatím sama.

Jak reaguje okolí na mladou atraktivní ženu-kamioňačku? Slýcháte jen lichotky, nebo i nějaké nejapné narážky?

Spíše ty lichotky. Třeba minulý týden jsem tankovala na benzince a nějaká babička se mě ptala, jestli to řídím já, a když jsem řekla, že ano, tak byla nadšená a říkala mi, že je to super. Narážky od chlapů ani moc často neslýchám, lidé už si zvykli, že jezdí i ženy. Když už má někdo nějaké poznámky, tak je to na internetu a na sociálních sítích, tam je hodně nenávistných komentářů.

Co se vám na této práci nejvíce líbí?

Ta svoboda, že se můžu podívat někam po světě. A taky se mi líbí, že můžu ovládat obrovský stroj. Ale člověka to nadšení časem přejde. Po několika letech je z toho už rutina a spíš začnou převažovat ty negativa. Člověka bolí záda, nemůže být moc s rodinou, musí pracovat i v dešti nebo ve sněhu, občas někde zapadne a podobně.

Je nějaká země, kam jezdit nechcete?

Já mám strašnou zkušenost s Rumunskem, i když je to už delší dobu, co jsem tam byla. Tehdy tam vůbec nebyly dálnice, bylo to hrozné, člověk tam jezdil po hliněných cestách, všude byly prostitutky a na krajnici tam spali toulaví psi, které jste musel objíždět. Nikde žádné toalety nebo sprchy, fakt bych se tam už nevrátila, bylo to tam hrozné.

A dobře se vám naopak jezdí kde?

Já miluji Itálii. Občas je to tam na silnicích sice trochu divoké, ale ta země je nádherná, zejména hory. Stejně tak Švédsko a Finsko, tam jezdím a kochám se tou nádhernou krajinou.

Trávíte mnoho času mimo domov a sama. Nestýská se vám někdy, nebo si od lidí naopak ráda odpočinete?

Občas na mě padá samota, to je pravda. Většinou odjíždím do zahraničí v pondělí a vracím se v pátek. Pak se mi nechce o víkendu ani do krámu pro rohlíky, protože je všude spousta lidí, a já jsem zvyklá po tom týdnu být sama. Po rodině se mi samozřejmě na cestách stýská hodně a nejhorší je, že se člověk vrátí na víkend strašně unavený, a to hlavně psychicky. A pak se člověku nechce o tom víkendu ani nic dělat, jen být doma a spát.

Jaký nejhorší zážitek jste s kamionem měla?

Takových situací bylo hned několik. Úplně nejhorší asi bylo, když jsem zapadla v Maďarsku do bahna. Tam jsem ponořila kamion až po osu kol. Brodila jsem se tam doslova po kolena v bahně, to bylo strašný. Tehdy jsem špatně odbočila na příjezdovou silnici k firmě a dostala jsem se na rozbahněnou cestu. Přes noc to zmrzlo, a jelikož tam všude stály zaparkované kamiony, tak jsem si říkala, že když se tam dostaly ty, tak to musím zvládnout taky.

To byla ale chyba a ve chvíli, kdy jsem se tam chtěla otočit, tak mi zadní kola zapadla do vyježděné koleje, propadl se pode mnou led a zůstala jsem tam viset. Začalo svítat, led se pomalu rozpouštěl a kamion začal klesat. Jak jsem se z toho snažila dostat, tak jsem hrabala a dostávala jsem se s tím autem čím dál hlouběji. Nakonec jsem tam čekala celá od bláta sedm hodin v mrazu na odtahovku, která když přijela, tak mě popotáhla o tři metry. Stálo mě to 22 tisíc.

A pomáhají si navzájem řidiči kamionů v případě potřeby? Jaká je kamioňácká komunita?

Musím říct, že kamioňáci si mezi sebou hodně pomáhají. Třeba teď jsem stála nedávno na parkovišti a přišel za mnou nějaký Ital, stáhla jsem okénko, a on když mě viděl, tak říká: „Jo ty jsi ženská, tak to nic. Já potřebuju pomoct s těžkýma bednama, s tím tě nebudu otravovat.“ Sledovala jsem ho a on měl úplně převrácené zboží v návěsu. Sám od sebe ale do minuty přišel jiný řidič, zeptal se ho, jestli nepotřebuje pomoct, a tak to tam hodinu spolu přerovnávali. Takže si kamioňáci určitě pomáhají, a to nehledě na národnost.

A jsou kamioňáci nějaké národnosti třeba lepší nebo horší než jiné?

No jéje, jasně že jo! Trochu se to bojím říct, ale třeba Poláci jsou hrozně nevychovaní na cestách. Nedávají blinkry, neděkují, když je člověk pustí. Nebo přidávají, když je předjíždíte a tak podobně. To ale asi není pro nikoho novinka.

Když jsme u toho předjíždění – co říkáte na možnost zákazu předjíždění kamionů na českých dálnicích? Myslíte, že by to byl dobrý nápad?

Určitě ne, to by byla blbost. Z toho mám úplně panickou hrůzu, že se něco takového někdy schválí. To by pak znamenalo se táhnout za někým, kdo jede 75 nebo 80 kilometrů za hodinu a ono se to nezdá, ale třeba na 200 kilometrech to je obrovská ztráta času. A jsou to pak nervy, že člověk nestíhá.

Co když se vám na cestě něco porouchá? Zvládnete si třeba sama vyměnit kolo?

Kolo od kamionu váží víc než já, takže to určitě nezvládnu. Pokaždé, když mi kolo bouchlo, tak jsem se dostala jen k povolení šroubů, zvednutí kamionu na heveru a do té doby už u mě byl vždycky servis nebo někdo, kdo mi pomohl. Navíc vždy, když mi bouchlo kolo, tak to bylo na servis, protože se mi třeba drát z pneumatiky omotal kolem ráfku nebo se mi zadřela brzdová destička.

Ale v první práci se mi často stalo něco s autem a vždy jsem si poradila. Vyměnila jsem si sama třeba hadici z chladiče. Zvedla jsem si kabinu, došla jsem si vedle do baráku pro desítku klíč a nebyl to vůbec žádný problém. Brala jsem to vždycky jako výzvu a bavilo mě to.

Jakým vozem vlastně jezdíte a co na něm máte ráda?

Jezdím Renaultem T Range, to je vlastně takové předělané Volvo. Vlastně je to Volvo s kastlí od Renaultu. Mám na něm ráda to pohodlí, které uvnitř kabiny je. Mám rovnou podlahu, žádný tunel uprostřed, takže je tam spousta místa. Je to strašně pohodlný a silný auto, takže i když jsem naložená, tak to frčí. Navíc to mám na měchách, takže když přejedu například vlakový přejezd, tak to ani necítím.

Nebojíte se někdy během nocování na odpočívadlech u dálnice? Zažila jste někdy například nějaké přepadení nebo jinou nebezpečnou situaci?

S přepadením jsem se naštěstí nesetkala, ale rozřízli mi už plachtu na návěsu, aby se podívali, jestli náhodou nevezu něco, co by se jim mohlo hodit. Někdy se mi nespí úplně dobře, to přiznávám. Sice jsem si už dost zvykla, ale alespoň jednou týdně, když někde usínám a parkuji třeba někde u lesa nebo u křoví, tak poslouchám všechny zvuky, které se zvenčí ozývají, a koukám přes zrcátko zpoza záclonky, jestli mi někdo nechodí kolem auta nebo nevykrádá naftu z nádrže.

Ono pro ně ale není problém ani se dostat do kabiny, zjistila jsem, že na to stačí obyčejný šroubovák. Když jsem třeba jela do Paříže v době, kdy vrcholila uprchlická krize, tak jsem si proto na noc raději zavazovala dveře kurtou, aby nešly fyzicky otevřít.

Vedle řidičky kamionu jste také úspěšná youtuberka? Jak jste se k natáčení videí dostala a cítíte se dnes víc jako kamioňačka, nebo jako youtuberka?

Natáčet videa mě napadlo už někdy před sedmi lety, ale neměla jsem tehdy tu správnou inspiraci a nevěděla jsem, co by lidi mohlo zajímat. Tak jsem to v té době dala k ledu. Pak jsem si o tom ale jednou povídala s tátou, který mi řekl, ať to zkusím, ať prostě natáčím něco z kamionu a zkusím to tam nahrát. Tak jsem to udělala a sama jsem koukala, jaký to mělo úspěch. Ale nemám na ty videa bohužel tolik času, takže se cítím z větší části stále spíš kamioňačkou.

Potěšil vás zájem lidí na internetu?

Potěšil mě moc. Jeden čas jsem chtěla ten svůj účet dokonce zrušit, protože se to dlouho nikam neposouvalo a já jsem měla stále jen asi 300 odběratelů. Ze dne na den to ale najednou začalo lítat. Najednou tam bylo 40 tisíc odběratelů a já jsem si říkala: „Páni, to je dobrý, tak si to nechám…“ Pomohlo tomu to, že jsem vložila odkaz na jedno ze svých videí do kamioňácké skupiny na Facebooku a doslova přes noc mi to přineslo tisíce nových sledujících.

A jak to vidíte se svou prací do budoucna? Chcete za volantem kamionu zestárnout, nebo řízení dříve či později pověsíte na hřebík?

To mě úplně děsí, že bych zestárla za volantem kamionu. Brzy s tím budu chtít asi skončit a věnovat se něčemu jinému. Svůj sen jsem si už splnila a už mám pomalu pocit, že tu přesluhuji. Po dvanácti letech za volantem jsem z toho už unavená a nebaví mě to tolik jako dřív. Raději bych se věnovala víc natáčení, protože si myslím, že můžu dát lidem daleko víc než jen videa zpoza volantu kamionu.