Rolls-Royce Ghost a krátká lekce profesionálního šoférování

Je výsadou značky Rolls-Royce, že všechny inovace přichází pozvolna a nikdy nejsou přehnaně výrazné. To, že nový Ghost, který přichází po jedenácti letech od příchodu první generace, vypadá pořád dost podobně, tedy není leností jeho designérů, ale nadčasovostí jednoduchého a britsky elegantního designu.

Jak mi bylo vysvětleno, je to i ochrana investice zákazníka. Protože když kamkoliv přijedete deset let starým Rolls-Roycem, všichni uznale pokývají nad tím, že je to Rolls-Royce. Málokoho v první chvíli napadne, že je to starý model – ten nový totiž není na hony vzdálený a nevypadá úplně jinak.

Na druhou stranu se však pod vnější slupkou odehrála ohromná spousta změn. Jen jsou zakomponovány tak, aby majitel o jejich existenci vlastně vůbec nepotřeboval vědět. Sofistikované vzduchové zavěšení Planar (výraz pro geometricky dokonalou rovinu) používá kameru snímající silnici před vozem. Naprosto unikátní je pak dodatečné horní rameno předního zavěšení, tlumící kmity karoserie. To je zde proto, aby mohl být vůz nekompromisně pohodlný, přesto však jeho řidič neztrácel pojem o tom, co se děje pod autem.

A v duchu hesla „neztratit pojem“ se neslo i ladění odhlučnění. Tlumicích hmot přibylo v autě 130 kilogramů a v průběhu vývoje se došlo až k tomu, že v interiéru může být až přílišné ticho. Takové, které může způsobovat nepříjemnou dezorientaci. Akustiku v autě tedy bylo potřeba vychytat tak, aby byly odfiltrovány jen některé zvukové frekvence.

Je pravda, že sotva za mnou zaklapnou elektricky zavírané dveře, svět jako by se najednou uklidnil a zpomalil. Ruchy pražské ulice doléhají do luxusního interiéru skrz vrstvená skla pouze vzdáleně a podobně vzdálené je i nastartování sametově hladce běžícího dvanáctiválce o objemu 6,75 litru, který díky dvěma turbodmychadlům podává výkon 571 koní a točivý moment 850 Nm.

Rozepisovat se o tom, jak nový Ghost jezdí, by v zásadě nepřineslo nic nového, neboť, jak již bylo naznačeno v titulku, tady není žádné překvapení. Jezdí dokonale. I přes tu seberozbitější silnici se nese s dokonalým pohodlím, na každý impulz do řízení reaguje jemně a citlivě. Přece však nevytrhává řidiče z děje a hlavně mu jde neuvěřitelným způsobem na ruku.

Vtip je v tom, že žádné jízdní módy nemusíte hledat – nejsou tu. Stejně jako se klimatizace neovládá ve stupních, ale pouze pocitově, není potřeba autu dopodrobna vysvětlovat ani to, jak má jezdit. Ono se prostě ladí samo, v reálném čase a v průběhu jízdy. Na voliči převodovky můžete stisknout tlačítko Low, které přikáže převodovce volit nižší kvalty a víc vytáčet motor, ale to je asi tak všechno. Jinak prostě stačí, abyste řídili, a auto se naprosto dokonale přizpůsobí tomu, jak řídíte a jak chcete jet.

Elektronické mozky auta úzkostlivě monitorují každý můj pokyn. Sametově řadící převodovka je připravena kdykoliv hbitě podřadit a silně – přesto však sametově jemně – vyslat luxusní sedan kupředu. Podvozek umí na přání okamžitě přitvrdit, aby při prudkém manévru nepustil auto do přílišného náklonu, a řízení zadních kol spojené s pohonem obou náprav dodává autu navzdory velikosti naprosto pozoruhodnou agilitu. Ani v nejmenším však nečekejte, že by se z Rollsu stál na požádání sporťák. Dokonce i sebesvižnější jízda má pořád ten punc dokonalé jistoty, komfortu a nesmírné plynulosti. V tomhle prostě umí Rolls-Royce to, co žádné jiné auto.

Má slova o tom, jak umí nový Ghost maskovat rychlost a celkově vytvořit vlastní mikrokosmos v luxusním interiéru, potvrzuje v rozhovoru po testovací jízdě i Andi McCann, který navíc dává k dobru historku o tom, jak se zcela sériovým Ghostem jel na testovací trati v Goodwoodu před jedním z aktuálních McLarenů. Jeho řidič se jej byl schopen držet, ale nedojížděl jej. Přitom na palubě Ghostu nepanovala nijak závodní atmosféra.

Mně však daleko víc zajímá jiná věc – coby hlavní instruktor akademie profesionálních šoférů pod značkou Rolls-Royce mi totiž může Andi vtisknout pár pouček o tom, jak používat Ghost tím nejvhodnějším způsobem – tedy k co nejplynulejší a profesionálně působící jízdě.

Jízda profesionálního šoféra samozřejmě není jen o tom, jak zacházet s volantem a pedály tím nejvybranějším způsobem. Je to komplexní soubor pravidel, zahrnujících kromě řízení i etiketu a další náležitosti. Rituálem je už i samotné otevření dveří a usazení pasažéra, ale ve světě profesionálních šoférů je důležité třeba i to, přenastavit si vnitřní zpětné zrcátko tak, aby si řidič s pasažérem nekoukali z očí do očí. Zejména pro dámy může být trapné „chytání pohledů“ v zrcátku nepříjemné a ubírá to na soukromí.

Sedačku by si měl profesionální řidič nastavit v zásadě podle obecných pravidel, přičemž důležité je myslet na to, aby byly ruce i nohy na ovládacích prvcích uvolněné. Pokud při držení volantu a jemných korekcích směru nemusíme zatínat svaly paží, ale pouze předloktí a zápěstí a pokud při brždění nemusíme pohybovat celou nohou už od stehna, ale pouze kotníkem, využíváme mnohem menší svalové skupiny. To znamená daleko lepší cit v ovládání auta, a zároveň i menší únavu v průběhu dlouhé jízdy.

Při manévrování a odjezdu z místa se u Rolls-Royce (a obecně u jakéhokoliv auta s klasickým automatem a pořádným krouťákem) vůbec nepoužívá plynový pedál. Stačí jen citlivě pustit brzdu a hydrodynamický měnič převodovky se postará o to, že se vůz naprosto plynule rozjede. Teprve poté se něžně přidává plyn, na druhou stranu plynulá jízda neznamená jízdu pomalou, takže svižnější plynulé zrychlení není vůbec nijak zapovězeno – pasažérům to naopak dodá na pocitu, že se při své cestě zbytečně neloudají.

Naopak zpomalování je ideální minimalizovat a cílem je samozřejmě udržet vozidlo v maximální možné míře v pohybu. Jedním ze základních pravidel je proto „nehonit světla“. Myslí se tím jednak zelené na semaforu, neboť dohánět svítící zelenou často končí prudkým bržděním v momentě, kdy před autem začne padat červená. A zároveň se tím myslí červená světla – ať už semaforu, nebo brzdová světla ostatních aut. Jakmile se vůz blíží na semafor nebo dojíždí kolonu, putuje noha z plynu a přichází nejjemnější možné brždění – jenom lehounce našlápnout brzdový pedál, začít budovat teplotu brzd a plynule zbrzdit za kolonu.

Samotné zastavení se pak v akademii šoférů hodnotí podle toho, jaký nápoj si mohou pasažéři na zadních sedadlech užívat bez toho, aby se jim vylil ze sklenic. Nejlepší je takzvaně „šampaňské dobrždění“, tedy zastavení tak jemné, že se nevylije ani šampaňské z vrchovatě nalité tradiční sklenice. O něco slabším výsledkem je „gin a tonik“ a prudké zastavení se hodnotí jako „whiskey“, která se nalévá v malém množství do velké široké sklenice.

A samozřejmě se musí myslet i na pohyb a situování samotného vozu vůči dopravě. Jak zmiňuje Andi: „Prostor znamená možnost volby.“ V koloně se ideálně zastavuje tak, aby řidič viděl zadní pneumatiky vozu před sebou, i kus silnice za ním. Kdyby se auto před ním rozjelo a pak prudce zastavilo, šofér má stále dost prostoru zareagovat zcela plynule. Stejně tak se na semaforu s více pruhy nikdy nezastavuje přímo vedle vozu vedle, ale zhruba v jeho polovině. Kdyby řidič vedle zazmatkoval a začal přejíždět z pruhu do pruhu (třeba kvůli odbočení na poslední chvíli), má víc prostoru a opět nemusí dojít na prudké zabrždění, zhoršující komfort pasažérů.

Řídit s citem a plynulostí profesionálního šoféra Rolls-Royce tedy vyžaduje ohromný cit pro řízení, dobrý přehled o silnici a dění na ní i kolem ní, předvídání a disciplínu. A jsou to právě auta jako nový Ghost, která umí posunout komfort celé posádky na zcela novou úroveň. Je to o způsobu, jakým reaguje na povely řidiče, jak zachovává klidnou tvář za jakékoliv situace, jak luxusně a mírně uvnitř působí… Nebudu nic zastírat, jsem docela přesvědčen, že je Ghost aktuálně nejlepší auto na světě. Je menší a méně opulentní než větší Phantom či Cullinan, přitom technicky vyspělejší a neméně luxusní.

A cena? Ta je prostě adekvátní. Značka ji běžně neuvádí, není k tomu ani důvod. Filozofie je taková, že musíte chtít dokonalé auto. A takový požadavek prostě nejde v ruce s dotazem o ceně.