Východoněmecký předchůdce našich Avií – Mohutný Robur

Ruské stroje byly naprosto nevhodné pro zaměření na terénní nasazení a vysokou spotřebu benzinu, stejně jako rumunské Carpati a Bucegi se zážehovým osmiválcem, a tak se jedinou rozumnou variantou staly východoněmecké Robury, modernizované verze Garantů, které dostaly bezkapotovou budku. Vyráběly se ve verzi se zážehovým i vznětovým motorem chlazeným vzduchem, podobně jako to měly naše Tatry.  

Výroba automobilů Robur v saské Žitavě (město Zittau) zanikla po roce 1990, továrna VEB Robur-Werke Zittau propustila postupně více než pět tisíc zaměstnanců. Její historie je velmi dlouhá, v roce 1888 zahájil Gustav Hiller výrobu vysokých jízdních kol, v roce 1898 přidal motocykly a v roce 1907 nákladní tříkolky Phänomen, jejichž typickým znakem byl vzduchem chlazený motor, uložený nad řetězem poháněným předním kolem. Zprvu to byly dvouválce, od roku 1912 výhradně čtyřválce a tento počet válců stejně jako chlazení vzduchem se nezměnily až do konce výroby užitkových Roburů v roce 1990.

Jedinou výjimkou byly osobní vozy Phänomen z let 1912 – 1927, jejichž příď zdobil klasický vodní chladič. Přestože Gustav Hiller vyráběl také tyto osobní čtyřkolové automobily, největší proslulost mu posmrtně (zemřel roku 1913) vydobyly lehké dodávkové vozy pro rozvoz zboží. Do roku 1927 to byly tříkolky, ale pak nástupce 4RL dostal čtyři kola, zesílený podvozek pro hmotnost nákladu do 750 kg a klasicky vpředu uložený čtyřválec 1,5 litru o výkonu 16 koní (11,8 kW) pro pohon zadních kol.

Zatímco Phänomen 4RL byl malý dodávkový vůz, od počátku třicátých let změnila továrna Phänomen-Werke Gustav Ziller AG ze Žitavy výrobní program a zaměřila se na klasické nákladní vozy, u nichž nejprve vrostla užitečná hmotnost na 1,5 tuny (Granit 25, od roku 1942 silnější Granit 1500 a Granit 27 4x4), později až na 2,5 tuny (od roku 1936 nový Granit 30). Samozřejmě zůstalo u vzduchem chlazených čtyřválců, nejprve 2,5 litru a 35 koní (26 kW), později 3,1 litru a 56 koní (41 kW).

Po válce zůstala továrna v sovětské zóně, strojní zařízení bylo demontováno a odvezeno do Ruska, do roku 1950 jako součást znárodněného automobilového průmyslu IFA působila pouze jako opravna. Teprve koncem roku 1949 byl smontován první nákladní vůz Granit 27 (ale se znakem náprav 4x2 a zvýšenou užitečnou hmotností na 2 tuny), jenž se stal základem poválečné výroby v Žitavě.

Po válce pokračovalo nadšení pro vzduchem chlazené motory, tehdy se totiž ještě neřešily emise výfukových plynů, a chlazení vzduchem proti kapalinovému poskytovalo výhodu jednodušší a spolehlivější konstrukce bez rizika úniku chladicí kapaliny. Novou iniciativou byl od roku 1951 vývoj vznětového čtyřválce, jenž se od roku 1953 stal na dlouhá léta alternativou zážehového motoru, klienti měli možnost volby čtyřválců jak v Granitu, tak v nástupcích Garant a Robur.

V červenci 1956 byl Granit po modernizaci přejmenován na Garant, dostal novou kapotovou příď, nyní s typickými zapuštěnými světlomety pod šikmými překryty, od 1. ledna 1957 se název podniku změnil na VEB Robur-Werke Zittau a výroba automobilů Robur Garant pokračovala až do roku 1960. Zatímco Granity se na našich cestách objevily jako trofejní stroje v poválečném období, Garanty se začaly z Německé demokratické republiky oficiálně dovážet, ale největšího rozšíření dosáhly Robury s novou bezkapotovou budkou. Vzduchem chlazené vznětové motory vyráběl Robur jako stavebnicovou koncepci s 1,2,3 nebo 4 válci i pro průmyslové účely.

Přestože Robur LO 2500 (O = Ottomotor, tedy benzinový) a LD 2500 (D = Diesel) koncepčně vycházel z předchůdců Granit/Garant, dostal v roce 1961 především novou bezkapotovou budku moderního stylu a silnější motory s větším objemem válců, znovu to byl čtyřválec s chlazením vzduchem, podpořeným axiálním ventilátorem. Převodovka byla pětistupňová místo čtyřstupňové, zůstaly tuhé nápravy odpružené svazky podélných listových per. Nabídka zahrnovala desítky různých variant, na odděleném podvozku ze dvou ocelových podélníků a většího množství příček se objevily nejrůznější nástavby.

Vedle základního valníku s užitečnou hmotností 2,6 tuny (diesel 2,525 tuny) to byly různé skříňové verze (oddělená skříň, ale i v celku s kabinou), malý autobus pro dvacet cestujících, provedení kombi pro jedenáct osob a náklad, vůz s hasičským žebříkem a mnohé další. Zážehový motor o objemu 3 345 kubických centimetrů nabízel shodný výkon 70 koní (52 kW) jako vznětový o objemu 3 927 cm3, ale o 200 otáček dříve (2 800 proti 2 600). Výhodou druhého byla normovaná spotřeba 12,5 litru nafty proti 18 litrům benzinu na stovku kilometrů u zážehového.

Prvních sedm prototypů Roburu vzniklo v letech 1957 – 1960, na přídi ještě nesly jméno Garant. Oficiální představení Roburu LO 2500 se odehrálo na Lipském jarním veletrhu 1961, první sériové vozy odebrala armáda NDR, která si později také vyžádala verze s pohonem všech kol, ale Robury byly určeny především pro civilní sektor. Na našich silnicích sloužily od šedesátých let, postupně nahradily pragovácké ereny, ale nakonec je vystřídaly letňanské Avie, jejichž výroba se rozběhla v roce 1968 podle francouzské licence Renault-Saviem.

U vylepšených typů LO/LD 3000 (a 3001 nebo 3002) vzrostla užitečná hmotnost na tři tuny, poslední generace Roburu s jednodušší mřížkou přídě se vyráběla v letech 1973 až 1990. Pokusy o modernizaci včetně zástavby západoněmeckého motoru Deutz Diesel už nebyly úspěšné, za třicet let Robur zestárl a jeho historie se uzavřela. Vykonal však mnoho užitečné práce. Celkem vzniklo v poválečném období v Žitavě na 250 tisíc automobilů se jmény Granit, Garant a Robur.