Roadstery v Alpách a nalezení řidičského ráje

Celou věc jsem způsobil já a přímo zde na Garáži. Nedávno jsem vydal článek o tom, jak pěkné silnice můžeme objevit jen pár desítek kilometrů za našimi jižními hranicemi. A kamarádi mi to pěkně vyčetli. Jak to, že jsi nás nevzal s sebou, my si to s tebou chlapče vyřídíme, tvrdili dost nekompromisně. Musel jsem to tedy napravit. Celou akci vymyslel Ondra, nadšený závodník a blázen do Caterhamů. Okamžitě se přidal Aleš, který bezmezně miluje svůj nový červený roadster od Mazdy. Ano, přesně ten, který vám doporučuje ke koupi deset z deseti automobilových novinářů. Všechna auta jsme si postupně vystřídali, ale nečekejte běžný spotřebitelský test, jaký motoristická média vydávají. Tahle auta jsou hlavně o emocích a vyplavených endorfinech.

Všechny tři roadstery mají manuální převodovku a platí za to nejpurističtější, co si můžete na trhu koupit. Když se dlouze zamyslím, moc podobných aut si vážně v dnešním elektronikou zhýčkaném světě pořídit nejde. U všech našich aut jsou poctivě tři pedály, řadicí páky s krátkými drahami a tělo obepínající sportovní sedadla. Co je nejdůležitější, spojuje je stejná myšlenka a konstruktérská škola. Přišel na ni nějaký Colin Chapman z Velké Británie už dávno. Jako malý kluk tehdy s tátou závodil v trialu. To jsou terénní závody se stroji striktně vyvinutými z jednoduchého předválečného vozu – Austinu Seven. A Chapman věděl, že když nemůžou vyměnit motor za větší, musí z auta odebrat přebytečnou hmotnost. Jeho motto „Add lightness“ prostupuje právě našimi stroji. Všechny tři jsou totiž ve své duchovní podstatě Chapmanovým Lotusem, nejen to žluté. Přesto jsou tato auta v pocitu z jízdy a vnímání pohodlí v interiéru dramaticky odlišná.

Zkratka „SV“ neznamená italskou zkratku „Superveloce“, ale rozšířenou karoserii. Excentricky vyhlížející oranžový vůz z karbonovými blatníky má pod kapotou ukrytou až překvapivě konvenční techniku – motor Ford Sigma 1.6 o výkonu pouhých sto třiceti koní. Jenže to není celé. Zadívejte se na automobil pořádně a odhadněte kolik dílů navíc, které by se z něj daly odebrat, najdete. Ano, žádný – uhodli jste správně. Caterham váží pouhých 540 kg plně natankován a bez řidiče. Dokonce pokud chcete, můžete si ho objednat v Anglii ve formě kitu a smontovat doma jako extra komplikovanou stavebnici Lego Technic. Realitou však bývá, že to netrvá pár hodin, jak ukazovali kdysi v Top Gearu, ale daleko déle. A musí se občas i vrtat, ohýbat a řezat. Ondra si svůj oranžový vůz koupil radši už hotový.

Parta nadšenců s caterhamy především závodí na okruzích. Pokud náhodou nevíte, patří mezi ně i náš šéfeditor Honza Červenka a celá ta banda pekelně rychlých chlápků má už na Nordschleife přezdívku – Caterham Mafia. Na závodní dráze se vůz cítí jako doma. Jeho výkonová hmotnost okolo 250 koní na tunu a bleskurychlé reakce znamenají, že musíte mít už sakra rychlý supersport, abyste se pokusili Ondru v Roadsportu 125 předjet. Auto má ale normální značky, příjemnou spotřebu paliva asi jako váš benzínový Ford Focus a dá se s ním vypravit i na dobrodružný výlet.

Už jsem vám o něm psal víckrát. Jako jediný z našich vozů nese na přední kapotě znak a iniciály Colina Chapmana, jelikož práva pro výrobu tradičního Lotusu Seven převzal v sedmdesátých letech právě Caterham. Lotus Elise je oproti sedmičce kompletně nové auto, ctí stejnou filosofii, ale je konstruován v moderním hávu. Jeho podvozek a kokpit je vyroben z hliníku lepeného unikátní technologií a obléknut do sklolaminátové karoserie. Je to taková zmenšenina italských supersportů a všichni tři kluci jsme se během výletu shodli na tom, že design Lotusu Elise snad nikdy nezestárne. Pod kapotou tluče japonské srdce, motor Toyota VVTi 1.8 o výkonu 192 koní. Lotus je líbivý, nabízí daleko více pohodlí pro posádku než legendární sedmička, avšak pár luxusních prvků by se z něj ještě dalo pravděpodobně vyhodit. Váží už 850 kg a jeho výkonová hmotnost a celková hbitost se tomu malému oranžovému caterhamu nemůže zdaleka vyrovnat.

Ve srovnání s ostatními našimi auty přijel Aleš na výlet nesmírně luxusním sportovním vozem. Má posilovač řízení, tempomat, kožené čalounění pohodlných sedadel, tablet na přístrojové desce a váží minimálně jednu tunu. Je legrace testovat auta v různých kontextech. Běžně by se takto dal charakterizovat nějaký Bentley Continental. Jenže přesednutí právě z lotusu do Mazdy MX-5 vážně působí, že vůz vás objímá hodnotnými materiály, je velmi uhlazený, výborně odhlučněný a komfortně odpružený. A to má Aleš lehčí sportovnější kola, tužší pružiny Eibach a z výfuku hraje kapela Remus.

Ondra je trochu bačkora, když už od překročení řeky Dunaj v nádherném městečku Niederanna fňuká, že je mu v catu příliš vedro, má upečené nohy a nemůže dál. Aleš se tváří, že potřebuje někam ještě po cestě zavolat a musí mít vůz vybavený handsfree sadou, tak jsem na řadě já. Ondra si v Lotusu Elise příjemně odpočine a já beztak nesmírně rád řídím jeho oranžový caterham. Mám k němu i osobní vztah. Je to první a jediné auto, ve kterém jsem zatím jako řidič pokořil legendární Severní smyčku Nürburgringu.

Silničky cestou k jezeru Traunsee jsou úžasné. Caterham zatáčí jako blesk. Stačí se jen podívat, kam chci jet, a tam přesně jede. Horší je to okolo jezera. Všichni se kochají scenériemi, jedeme v koloně aut až do Hallstattu asi čtyřicítkou, převodovka skučí, občas jedu na dvojku, občas na trojku. Upečené lýtko má tréninku se spojkou také plné zuby. Ondro, vrať mi můj lotus!

Po příjemné koupeli v jezeře v džínových kraťasech, prostě tak jak jsme byli oblečeni, jsem si zase sedl do svého Lotusu Elise a příjemně se chladil cestou do městečka Hallein, odkud začne stoupat jedna z nejfantastičtějších silnic Evropy. Aleš se cítil taky v pohodě, jelikož si mohl klidně v mazdě pustit i klimatizaci. A Ondra se po ochlazení znovu odvážil do úzkého kokpitu svého catu.

Jediná moderní vymoženost v caterhamu byla navigace mobilu připnutá v držáku na přístrojové desce. Ondra vedl naši bandu se svým hbitým autem. V jedné vesničce prudce odbočí nahoru do kopce, zajíždíme mezi domy a vlastně až konec asfaltky se závorou prozradí, že v čistě mechanickém sporťáku nefunguje ani ta jediná moderní vymoženost. Zatracené navigace! Nějak jsme se nakonec všichni dokázali otočit, auta máme maličká, a vrátili se zpět k bráně k řidičské nirváně jménem Rossfeldstrasse.

Silnice zasekaná do kolmého úbočí horského masivu nad někdejším Hitlerovým sídlem Berghof je monumentální stavbou. Stavitelé ji dokázali postavit za války během let 1937-1940 a stejně jako na o trochu starší Glocknerské horské silnici se i tady závodilo. Ale až po válce, po rekonstrukci celé nechvalně proslulé oblasti kolem někdejší nacistické bašty. Výhledy na skalní stěny a druhou nejvyšší horu Německa Watzmann jsou úchvatné. Odtud pochází i valná část našich fotografických snímků z cesty. Pokud sem přijedete k večeru, nebo naopak brzo ráno, silnice bývá téměř prázdná. Zatáčky jsou velmi přehledné, takže se v rámci zdravého rozumu vážně skvěle svezete jak v autě, tak na motorce i na kole.

Když jsme zjistili, že po ní nedávno testoval zbrusu nový Aston Martin DBS náš oblíbený britský novinář Henry Catchpole, nahoře jsme si auta prostřídali a ty serpentiny nahoru a dolů si dali znovu. Já tentokrát v Mazdě MX-5. Víte, ona je hbitá, lehká, mrštná. Jenže to nesmíte předtím vystoupit z Lotusu Elise. Aleš velice chytře doladil nedostatek příliš měkkého odpružení pružinami od Eibachu a motor získal díky výfuku od Remusu jadrnější zvuk. Za chvíli jsem se na MX-5 adaptoval. Kromě příliš lehkého řízení s elektrickým posilovačem jsem si užíval její velmi čitelný podvozek. Motor má lineární zátah a ani do kopce za lotusem tolik nezaostává. Do zatáčky se ale musí trochu jemněji. Přední kola jsou daleko více zatížena motorem vpředu a MX-5 se přeci jen docela nakloní na vnější kolo. Ale na výjezdu mě krásně odměňuje lehkým akceleračním smykem, ke kterému není potřeba ani hledat nijak zvlášť kontra. Je to klidné, čitelné a zábavné.

Večer jsme si vyprávěli zážitky u piva v malebném městečku Maria Alm, kde jsme se ubytovali. Probíhala zrovna místní hudební krojová slavnost. Tím pádem se dalo dívat i na něco jiného než na tři blázny do aut sedící u stolu a rozhazující rukama, jako by drželi v dlaních volant. Myslím tím místní dívky v krojích, které naši pozornost od kontinuálního povídání o sportovních autech trochu rozředily.

Mohli jsme si během víkendu vyzkoušet auta svých kolegů. Padaly různé argumenty, každý z nás si tvrdě stál za svým. Nejzajímavější auto v tempu je přeci to moje! Tak to přesně každý z nás o tom svém tvrdí. Nabízí největší vzrušení z jízdy, chlupy se ježí na předloktí ihned po nastartování. Ani jeden z nás by neměnil. Já jsem s lotusem letos najezdil už vážně dost kilometrů a v Alpách s ním byl už podruhé. Aleš přímo miluje svojí novou Mazdu MX-5, kterou předloni objednal u dealera dokonce bez vyzkoušení a předváděcí jízdy. A Ondra? Ten svůj volant od Caterhamu Roadsport dává málokdy z ruky pryč. Bere si ho s sebou do hotelového pokoje a snad jen, když už v něm sedí více než pět hodin v kuse, tento skvělý zážitek z řízení nejčistšího řidičského auta světa přenechá nám ostatním.

Test nemá ani vítěze, ani poražené. Vsadím se, že většině lidem bude caterham připadat naprosto nesnesitelný pro běžnou jízdu. Jenomže s kterým jiným autem můžete vyhrát okruhový pohárový závod a vézt si ho pak odpoledne po ose domů? S žádným. Ale kompromisy tu nehledejte. Nakonec i Aleš vystoupil z lotusu a tvrdil cosi o tom, že je pro něj příliš puristickým autem. S mazdou naopak můžete v klidu jezdit celoročně a mít ji jen jako své jediné auto, pokud nemáte ještě rodinu, nebo rodina jezdí ještě v nějakém běžném osobáku.

*Test proběhl na silnici s regulovaným provozem

A rozhřešení je tedy na vás... Jaké klíčky byste si vzali vy?