Říkám jí Bella. A je to dávno zapomenutá Lancie Montecarlo!

Ano, toto je velmi netradiční úvod. Ale vzhledem k tomu, o jak netradičním autě je dnes řeč, si to snad mohu dovolit. Hádám, že většina z vás na první pohled poznala, že jde o Lancii. Ty dva páry světel, chromová maska, rovná hrana přední kapoty, svalnaté blatníky a její přirozené prostředí, tohle všechno je jasná nápověda. Jenže vy už nejspíš víte, že to není Lancia Delta Integrale. A že to není ani závodní a ikonický model 037. Ale co to tedy do háje je?

Zkrátím to. Je to Lancia Montecarlo. Malé kupé s pohonem zadních kol a s motorem uprostřed. Zapomenuté auto, které bylo předobrazem právě pro závodní 037. Vyrábělo se v letech 1975–78 a pak v druhé sérii v krátkém období 1980–1981. Vzniklo jen 3 203 verzí kupé a 4 375 modelů v provedení targa. Kolik se jich dochovalo se pořádně neví – určitě víc než polovinu z nich sežral zub času a stromy u silnice. Spoustu aut si jejich majitelé upravili tak, že vypadají jako ta moje – originál s hranatějšími světly totiž působí o poznání nudněji.

Budiž vám všem útěchou, že já to auto před třemi lety taky neznal. Věděl jsem sice, že existovaly Lancie Beta, ke kterým Montecarlo patří, ale ty měly pohon předních kol a motor vpředu. A pak jsem ji uviděl na výstavě Retroclassic ve Stuttgartu a okamžitě jsem se zamiloval.

Po roce a půl hledání, několika zbytečných výletech a jedné velmi složité komunikaci skrz italsky mluvícího prostředníka jsem si pro vysněné Monte zajel někam k Pise do Itálie. A bylo to jak z trapného inzerátu – táta, který Lancii vlastnil dlouhých pětadvacet let, a dva synové, kterým auto neříkalo vůbec nic, ale moc dobře věděli, za kolik se dá prodat…

Když jsme ji odváželi, tak ten pán plakal. K autu byla i původní sada ráfků, světla, maska a krabice náhradních dílů. Měl jsem strašnou radost a zároveň jsem byl smutný, ten chlap měl malířskou firmu, a to auto byl kus jeho života. Říkal jí Bella a stejně tak jí říkám i já.

Nebojte, nechci vás nudit nějakým sáhodlouhým pojetím, byť to k tomu vysloveně svádí. Už jen proto, že Lancie zařadila Montecarlo do rodiny modelů Beta, které se vyráběly hned v několika karosářských provedeních. Všechny však měly pohon předních kol a motor vpředu.

Montecarlo bylo od začátku vyvíjeno pod kódovým označením X1/8 jako dospělejší sourozenec pro Fiat X1/9. Původní zadání pro Pininfarinu, který byl pod celým projektem podepsán, byl sportovní vůz s třílitrovým šestiválcem. Jenže pak přišla ropná krize a Fiat rozhodl, že si Lancie bude muset vystačit s dvoulitrovým dvouvačkovým čtyřválcem. Na druhou stranu, všechny moderní věci, jako jsou zavěšení MacPherson, pětistupňová převodovka a kotoučové brzdy na všech kolech, v autě zůstaly, a tak mohlo být Montecarlo v březnu 1975 slavnostně představeno na autosalonu v Ženevě.

Vůz se okamžitě stal miláčkem publika – jeho tvary připomínaly malý supersport a moderní konstrukce slibovala skvělé svezení. Původní označení auta bylo Lancie Beta Montecarlo (psáno dohromady, aby nedošlo k mýlce s městem Monte Carlo) a hned od začátku byl vůz vyráběn s karoserií kupé i spider. Motor Lampredi dává 120 koní v 6 000 otáčkách, Lancia se chlubila nejvyšší rychlostí přes 190 km/h a zrychlením na stovku za 9,3 s.

První série vydržela ve výrobě tři roky, z toho dva roky se Montecarlo prodávalo i v Americe. Kvůli shodě jmen s Chevroletem však muselo dostat označení Scorpion, a co bylo dokonce ještě horší, přísnější americké emisní limity si vynutily použití menšího motoru 1,8 l. S menšími karburátory, méně agresivními vačkami a sníženým kompresním motorem to znamenalo výkon pouhých 81 koní, což nikoho zrovna neoslnilo, navíc vyklápěcí světla a pár designových změn znamenaly další kila navíc.

Po dvouleté přestávce se ale Montecarlo vrátilo do hry! Druhou sérii spolehlivě poznáte podle vzdušných zadních sloupků (podoba s Maserati Merak je čistě náhodná), jiné masky chladiče a dlouhé chromové lišty na zádi auta. V kabině byl nový tříramenný volant Momo a jiné sedačky, motor měl pak vyšší kompresní poměr, elektronické zapalování Marelli a nové karburátory, to vše pro zvýšení točivého momentu.

A přesně tohle auto mám v garáži, přesně na to auto koukáte na fotkách!

Vidět Montecarlo naživo je malý svátek. Za celou tu dobu, co dělám tuhle práci, jsem ho viděl opravdu poprvé až ve Stuttgartu, a když jsem se ptal českého guru přes Lancie Toma Dřešíka, řekl mi, že neví víc než o pěti dalších tady v Česku.

Vždycky, když přijdu do garáže, tak si říkám, že je to malé umělecké dílo. Baví mě ta čtyřoká maska, která odkazuje na závodní Lancie a jejich veleúspěšné působení v rallye. Líbí se mi její nízký svalnatý profil a rozkročený postoj. Tříčtvrteční pohled zezadu, kdy si uvědomíte ten trik s plochým víkem motoru a protaženými sloupky, vám zaručeně roztáhne koutky. A úplně zbožňuju všechny ty detaily a úpravy od původního majitele, které jsem tam schválně nechal.

Chilli papričku houpající se na kabelovém svazku u benzinové pumpy, zlatou sošku Madony v kabině, červenou kšiltovku Ducati i evidenční číslo z italského veteránského klubu. Ten rám v kabině je jen naoko, ale vzpěra v motorovém prostoru je funkční. Někteří mi vyčítají, že autu nevrátím původní světla, masku a kola, ale nemám to v plánu. Všechno to mám zabalené v krabici na půdě, ale líbí se mi tak, jak je, i s těmi rychloupínáky na kapotě.

S výškou 1 190 mm má Montecarlo zatraceně nízký profil, a když si k tomu přidáte délku 3 813 mm a šířku 1 696 mm, představíte si, jak moc kompaktní je to auto. Tomu odpovídá i váha – v techničáku je napsáno 960 kg. Mám rád malá auta, líbí se mi ta jejich obratnost a živost, to se s dnešními přerostlými obludami nedá srovnávat.

Pravda ale je, že se svými 185 centimetry to mám za volantem tak akorát a vzdálenost mezi pedály mi diktuje, v jakých botách mám řídit. Ale upřímně, kdo by si bral do Lancie jiné boty než Sparco s úzkou podrážkou, že?

Ano, tohle auto je o stylu. Je to dokonalé ztělesnění své doby, kdy italské karosárny diktovaly styl a Pininfarina byl na vrcholu své slávy. Holky nosily krátké sukně a dlouhé vlasy, chlapi si zakládali na drahých hodinkách. Když auto řídím, tak se k tomu patřičně obléknu, a nikdy bych ho nezaparkoval do garáže neumyté. Viděli jste snad někdy správného Itala, co by měl špinavé boty nebo mizerně vyžehlené kalhoty?!

Jak už jsem řekl, mám 185 centimetrů, 82 kg a boty velikost 45. Myslím, že by to mělo zaznít, protože když byste si chtěli Montecarlo pořídit a budete o kus větší, pak byste mohli mít problém. Většina tehdejších sportovních aut zrovna neoplývala nadbytkem prostoru a tohle není výjimkou. Překvapivě se ale nesedí mimo osu volantu a pedálů, tak jak bývalo zvykem, a přestože se řízení obejde bez posilovače, nemusíte se bát, že byste se při zatáčení dotýkali kolen.

Kabina je jednoduše úžasná! Analogové přehledné budíky mají jasné kontury a styl podkreslují otočné mechanické ukazatele teploty vody, tlaku oleje a množství paliva v nádrži. Sedadla musela být ve své době navýsost moderní a jednoduše střižená palubní deska, která přechází až do dveří, vás doslova obklopuje. Originální autorádio, volant Momo… S výjimkou upravovaného a kdysi prasklého sloupku řízení je vše v původním stavu. A jak už to ve starých autech bývá, nadchne vás, jak dobře je z kabiny vidět ven.

Když odcvaknete rychloupínáky a otevřete přední kapotu, která má panty vpředu, tak jak je u starých sportovních aut zvykem, uvidíte prostorný a překvapivě dobře čalouněný kufr. Z větší části ho zabírá plnohodnotné náhradní kolo, ta věc schovaná pod plexi je posilovač brzd. Ten byl u první série zdrojem mnoha problémů a v druhé sérii pro jistotu chyběl, ale tady je dodělávaný a správně nakalibrovaný.

Zadní kapota se pro změnu otevírá do boku a po jejím otevření se neubráníte pousmání - je tady zbytečně moc prostoru. Původně tady měl být třílitrový šestiválec a dávala se sem pak alespoň rezerva, ale teď je před vámi skromný dvoulitr a hluboko dole převodovka. Rozpěra mezi tlumiči je od Sparca a zvyšuje torzní tuhost karoserie, zapalování od Marelli funguje i po letech skvěle.

Když chcete studený vůz nastartovat, musíte vytáhnout páčku sytiče na sloupku dveří u řidiče, opakovaně nechat pumpu natlačit benzin do karburátoru a pak už jen otočíte subtilním klíčkem zapalování. Tohle Montecarlo má příplatkový sportovní výfuk a zní jako závodní speciál na rychlostní zkoušce.

Než se motor prohřeje, chce to opakovaně sešlápnout spojkový pedál, protože jen tak zařadíte jedničku či zpátečku lehce a bez pazvuků. Až uvidíte ten složitý mechanismus, který vede od kulisy k rychlostní skříni, nebudete se tomu divit. Pak už stačí jen překontrolovat budíky, stáhnout sytič, lehce prohrábnout plyn a jedeme!

Proporce malého supersportu, italský rodný list, vzpomínky na skupinu B a maska jak ze závodní Lancie Delta HF Integrale, to všechno svádí k tomu, abyste si o Monte mysleli, že je to kapesní střela. Jenže pak si vzpomenete, že je to sice dvouvačkový dvoulitr, ale že má jen 122 koní. Na druhou stranu, váží méně než tunu a má tu nejlepší koncepci pro sportovní auto, tedy motor uprostřed a pohon zadních kol. Takže jaká je pravda?

Po prvních pár kilometrech rychle zjistíte, jak obratně Montecarlo na silnici působí. Rychle reaguje na každé pootočení volantu, motor je uštěkaný a otáčky mu vyletí, když se na plyn jen podíváte. Sytý zvuk výfuku je součástí toho představení a každé přeřazení si musíte zasloužit, jen na kulisu řazení jsem si pár kilometrů musel zvykat.

V rychlých táhlých zatáčkách je Montecarlo spolehlivě zakleknuté a do těch pomalých se nadšeně vrhá. Umím si představit, že by hravě sneslo výkon o padesát koní vyšší. Vždyť se taky dělalo a dělá pár úprav, které zahrnují jak kompresor, tak jiné zapalování. Tento dvoulitr v pohodě snese až 170 koní. Lancia ve své době experimentovala i s přeplňováním, ale oturbené verze se nakonec sériově nevyráběly a zůstalo jen u závodních prototypů. Zrychlení na stovku za devět vteřin není nic, co by vám vyrazilo dech, stejně jako maximální rychlost, ale najděte si klikatou silnici s hladkým asfaltem, protáhněte tam Montecarlo s rychlostí, co bude vyhovovat vám i autu, a zaručeně se budete usmívat.

A nejen vy! Tohle auto vypadá na silnici naprosto skvostně a úplně stejně na sebe strhává pozornost, když ho kdekoliv zaparkujete. Všichni okamžitě vědí, že je to italský vůz, a někteří dokonce poznají i Lancii, ale málokdo to auto zná. A ti, co ho znají, ho nejspíš nikdy neviděli.

Jestli vám vadí pozornost, není Montecarlo pro vás. Stejně tak není pro ty řidiče, kteří mají zoufalou potřebu s kýmkoliv závodit. Největší kouzlo této Lancie je v její výjimečnosti a vzácnosti v jejím slavném rodokmenu. Zaparkujte ji, přivřete oči a s trochou představivosti uvidíte tu auru kolem ní.

Jak už jsem zmínil, na tu titulní fotku jsem se nechal od fotografa doslova ukecat, moc se mi do ní nechtělo. Teď jsem ale rád, že ji mám, bude to skvělá vzpomínka. Hledám totiž pro Bellu nového majitele. Důvody jsou dva – málo místa v garáži a nové auto podobné koncepce. Ale… O tom zas až někdy jindy!