Retro Classics Stuttgart: festival značek Porsche i Mercedes

V deseti halách velkého moderního výstaviště se ukrývají historické poklady, burza se starými díly, původní palubní literaturou i stohy časopisů s oslími rohy na zažloutlých stránkách. A mezitím vším jste se mohli kochat pohledem na nablýskané veterány, z nichž většina měla za oknem cedulku „na prodej“.

Stojím na ochozu obrovské výstavní haly číslo jedna a dívám se dolů na tu spoustu nablýskaných hrdinů minulosti v roztodivných barvách. Jsme v cílové destinaci. V onen čtvrteční podvečer už nikam dál naše redakční auto řídit nebudu. Objednávám si půllitr místního pšeničného piva, protože do penzionu nás doveze kamarád. Než stihne spadnout pěna, uvědomuji si, že patřím vážně k té šťastné generaci. Nemám to úplně z vlastní hlavy. Pamatujete na Briana Johnsona a na článek o jeho životě s auty? Tenhle týpek z Dunstonu v severní Anglii, který je mimochodem frontmanem AC/DC, té snad nejslavnější rockové kapely na světě, to říká ve své knížce – v mé oblíbené knížce.

„Patříme ke šťastné generaci, která měla tu možnost proletět se Concordem, užívala si burácení americké véosmičky i jekot motoru Ferrari za našimi zády. Na naše auťáky jsme dokázali sbalit hezké holky a za vysokou rychlost jsme dostali jen pokutu. Někdo, kdo tohle bude číst v roce 2050, se asi bude přepravovat v nějakém hybridu, co žere jen zelenou travičku kolem cest. Byli jsme tou šťastnou generací. A tak každé nové auto, do kterého sednu a otočím v něm normálním klíčkem ve spínačce, je moje nové děcko. Je dílem toho, co člověk z přírody dokázal vytvořit, je to rock’n’roll. No, nemám rád auta?“

Do Stuttgartu už jezdím několik let a Honza Červenka už tu byl dokonce snad osmkrát. Už poprvé, když jsem to zde navštívil, mě překvapilo množství youngtimerů. Tehdy výstavní haly plnilo množství sportovních automobilů převážně z 80. let. Soukromě jsem tehdy jezdil zachovalým BMW 523i E39, které jsem dílem náhody dokázal jako tehdy už dvanáctiletý exemplář sehnat od prvního majitele s šedesáti tisíci kilometry na tachometru. Uvnitř pak ještě dlouho vonělo novotou a první zimu jsem ani neměl to srdce ho tahat do soli a marastu. Když jsem si na letošní výstavě prohlížel podobně vzácně zachovalé exempláře předchozí „pětky“ řady E34, už jsem se nedivil, co tu vlastně dělají. Bavoráky a další auta z počátku 90. let tu byly k vidění běžně. Před nedávnem ještě zcela obyčejná ojetá „trojka“ 320i modelové řady E36 nyní již přilákala velký hlouček příznivců. Měla najeto pouhých třicet tisíc kilometrů a stav motorového prostoru napovídal, že strávila takřka celý život v garáži.

Vedle mě stojí Honza Červenka a přikyvuje: „To je tady novinka. Ještě nikdy nebyla auta s malým nájezdem a jasnou historií tak v kurzu, a tak jasně označená. Samozřejmě, že to souvisí s přemírou nabídky a že většina lidí, kteří si chtěli a mohli nějaké starší auto dovolit, tak už učinila, a teď je to takové vyzobávání těch zajímavých aut lidmi, co peníze úplně neřeší a uvědomují si, že investicí není jakýkoliv veterán, ale že z dlouhodobého hlediska jde i o jasnou historii a co nejlepší stav. A víš co? všiml jsi si, jak jdou vůbec do kurzu relativní youngtimery? Souvisí to s tím, jak lidé okolo třiceti začínají mít peníze.“

Ono to dává logiku i z jiného pohledu. Tahle auta lákají dobrými jízdními vlastnostmi i vysokými výkony, díky kterým vůbec nemají problém udržet tempo s běžnou silniční dopravou. Zřejmý byl i trend hledání výjimečně zachovalých, téměř nejetých vozů v původním stavu, případně z limitovaných sérií. Některá Porsche ve výročních edicích, zejména například moderní vodou chlazená 911 Carrera (996) z roku 2004, ve výroční edici 40 let Porsche 911, mi svou cenovou nabídkou skoro vyrazila dech. A protože Honza je na historická i současná Porsche větší odborník, bere si slovo.

„Krabe, mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Ty špatné dokonce dvě… Tou dobrou je, že ceny starších 911 s až nesmyslně vyšroubovanou hodnotou se nejen zastavily, ale dokonce i couvly. Už vloni jsem si toho všiml a letos je to vidět ještě o trochu víc. Pěknou 964 s manuální převodovkou koupíš okolo šedesáti tisíc euro a s trochou hledání bude mít i řádně vedenou servisní knížku. Jen český Engine tady má dvě taková auta a Radek Pokorný si právem myslí, že by se mohly obě dvě prodat. Ale stabilizovaly se ceny všech starších Porsche 911, zvlášť patrné je to u modelů GT3, s výjimkou její první generace 996, která se zaslouženě dostává do kurzu. Lidem už asi přestala vadit ta volská oka, co má místo světel. A dokonce i ceny modelů 356 jsou teď zpátky na přijatelné úrovni, samozřejmě s výjimkou Speedsteru.

No, a teď ty špatné zprávy o Porsche… Auta z limitovaných sérií a s mimořádně nízkým nájezdem jsou pořád v laufu, většina z nich jde do sbírek a zavřených garáží. To jsi si všiml správně. Ale zaregistroval jsi všechny ty 914 tady? Nikdy jsem jich tady tolik neviděl a trh o ně jeví čím dál větší zájem. Vyrobili jich sice sto tisíc, ale začíná se o nich mluvit a lidem dochází, že vlastně docela dobře jezdí. Ještě horší je to s modely 944 a 928. Ty totiž nejsou, jejich majitelé se jich neuváženě zbavili a spousta z nich skončila na šrotišti. Tohle bude zajímavé sledovat…“

Vždycky si obejdu stánky firem, k jakým patří například Mechatronic. Tihle borci vám umí postavit kompletně nové Mercedesy. Můžete mít „300 SL Gullwing“, „230 SL Pagodu“ nebo dokonale restaurovanou repliku sportovního homologačního kousku pro někdejší okruhové závody DTM – Mercedes 190 E 2.5-16 EVO II. Stačí sehnat původní automobil a o ostatní se postarají. Tahle auta jezdí lépe, než když byla nová, vypadají až příliš dokonale a stojí opravdu tučné peníze. Pro mě to není to pravé ořechové, mám rád příběh, který historické auto vypráví. A taky se mi líbí jistá míra patiny. I taková auta se zakonzervovanou patinou jsme ve Stuttgartu mohli obdivovat do sytosti. Ale převládaly spíše dokonalé renovace.

Letos jsem si poprvé všiml také stánku německé firmy Kaege-Retro. Světovou premiéru si zde totiž odbylo Kaege Turbo. Jedná se o zakázkovou stavbu klasického Porsche 911 na bázi posledního vzduchem chlazeného 911 Turbo, modelu 993. Interiér a spoustu dalšího si může zákazník vybrat přesně na míru a kvalita zpracování se zdá být úžasná. Přitom Kaege-Retro stojí na stupínku exkluzivity i ceny podstatně níž než legendární kalifornský Singer Roba Dickinsona.

„Je zajímavé, že podobné záležitosti se děly vždycky, ale vždy spíš pokoutně v malých dílnách a majitelé se s tím moc nechlubili, že v podstatě bastlí veterána. Jenže pak přišel Singer, Brabus i Ruf a lidem se otevřely oči. Tato auta perfektně jezdí, dají se používat denně a přitom jsou pořád krásná a působí mechanicky. V Česku jezdí několik aut, co mají pod starým kabátem nová střeva, a hrozně se řeší, jestli mohou mít doklady veterána nebo bílé značky, ale ve skutečnosti bychom měli být za každé zachráněné auto rádi. Mluvil jsem o tom s několika sběrateli a vzácně se shodují, že když jde o relativně masové auto, které chce jeho majitel opravdu používat, takže se rozumné míře úprav nebrání. A ono stačí opravdu málo, těch mechanických změn nemusí být moc. Většinou se dává elektronické zapalování, silnější brzdy a lepší řízení, vše kvůli lepšímu ovládání auta. Udělá se nová kabeláž, přečalouní se interiér a namontuje se třeba skrytá klimatizace.

Co je teď hodně trendy, to jsou renovace samotným výrobcem a i tam se přesně tyto věci dějí. Na to ale musíte být opravdu hodně bohatí… A víte co? Hned tři lidé, kteří mají doma plné garáže zajímavých aut, se už přiznali ke kacířské myšlence, že by se nebránili ani veteránovi přestavěnému na elektřinu. To mě až vyděsilo.“ 

Anglických aut bylo bohužel ve Stuttgartu poskrovnu, hala s těmi italskými si to u mě vyžehlila. Když přijde řeč na díla italských designových studií, ať už Pininfarina, Bertone, Italdesign Giugiaro či ikonické Zagato, obrazový materiál vydá za tisíc slov. Mně utkvělo v mysli jedno jediné auto – popravdě jedno z těch, o kterých lze stále ještě snít a věřit, že se sen může někdy stát skutečností. V záplavě z mého pohledu předražených vozů vyčnívalo jedno Ferrari. Vlastně není to tak úplně Ferrari, jedná se o Dino. Dino 308 GT4 je dílem Marcela Gandiniho ze studia Bertone, je čtyřmístné, i když jen podle názvu. Jenže je to první Ferarri s osmiválcovým motorem uprostřed umístěným napříč v karoserii od Bertoneho, nikoli od Pininfariny. Exemplář na italských espézetkách v klasické červené se dalo koupit těsně pod padesát tisíc eur. Neřešme, kolik stálo před deseti lety, tedy v době, kdy si žlutý exemplář zahrál vtipnou roli v Top Gearu s Richardem Hammondem za volantem. Přijde mi, že v té záplavě předražených Porsche je stále cenově zajímavým tipem na nevšední a vážně dobré svezení.

Italská auta jsou boží. Stejně jako ta anglická. A sám v nich vidím největší potenciál! Ceny starých alfiček metají kotrmelce a to před pár lety stály v kopřivách za barákem na italském venkově. A Lancie jsou samostatnou kapitolou, jak automobilka krachuje, tak je lidé začínají chtít. Jay Leno sice říká, že italská auta jsou vždy jen červená a příliš drahá, ale to se mýlí. Takový Fiat 130 Coupe, Lancia Beta Monte Carlo, hranatá Giulia… Bože, to jsou přece skvostná a dobře jezdící auta! A víte co? Trh to začíná vnímat. A protože se jich moc nedožilo…

„Nechme Kraba ať si dá ještě jeden Weizen a společně to zhodnoťme. Retro Classics je výstavou, kterou byste si neměli nechat ujít, a to i navzdory tomu, že polovinu všech aut tady tvoří Porsche a Mercedesy. Pořád se totiž bavíme o 3500 vystavených kouscích… A přestože jsem byl stejně jako Krab smutný z nedostatku anglických aut (v Holandsku se ve stejném termínu konala výstava zaměřená výlučně na ostrovní produkci), tak výletu rozhodně nelituji.

Radost mi totiž udělalo hned několik věcí… Letos slaví dvacet let BMW Z8, kterých bylo k vidění víc než dvacet. Dvě nové Alfy 8C mi spolehlivě zvedly tep. Pořád se zlepšuje úroveň klubových výstav. Nadchla mě nabídka soukromých aut k prodeji. A za dvacet euro vstupného je to pořád ten nejlepší způsob, jak vidět pohromadě tolik zajímavých aut na jednom místě. A teď dovolte, abych si dal jeden Weizen taky, nachodili jsme asi šestnáct kilometrů a dost mě bolí nohy.“