Článek
Rovnou vám říkám, že k pochopení dalších vět a odstavců si budete muset pustit onboard z rekordní jízdy Porsche 911 GT2 RS s Manthey Performance kitem ze Zeleného pekla minimálně dvakrát. Napřed vstřebejte ten zážitek jako takový a všímejte si těch rychlostí, pak se soustřeďte vpravo dole na to, jak Lars Kern řídí. „Cílem není urvat co nejrychlejší čas za všech okolností a jet na hranici možností, ale stanovit čas, ke kterému se může přiblížit zkušenější jezdec, který bude mít na Nürburgringu odjeto dostatečné množství kol,“ tvrdí Porsche opakovaně. „Znalost trati je totiž při jízdě na čas na Nordschleife to nejdůležitější vůbec,“ dodává Kern.
Vydýchali jste to? A už jste přestali mluvit sprostě? Působivé, že? Pokaždé, když učím lidi řídit, říkám jim, že základní věcí je nejen správné držení volantu a správný posez, ale musí také řídit klidně. Rychlost pak přijde sama. A každá jízda Larse Kerna je toho důkazem, je jedno, jestli řídí 911 nebo Cayenne, vždy jede čistě. Když totiž řídíte závodní auto, musíte se s ním občas prát. Silniční vůz naopak vedete jemně a některé věci nesmíte uspěchat. Je velmi důležité si totiž uvědomit, že rozdíl mezi obyčejným autem, byť třeba upraveným od Manthey, a závodním speciálem je propastný. Já sám to většinou popisuji takhle: Je to stejné jako s jízdou na sjezdovkách a na běžkách. Obojí se jezdí na sněhu a na oboje potřebujete lyže, ale ve skutečnosti je to úplně jiný sport.
„Při zajíždění rekordních časů řídím hlavně tak, abych auto nerozbil,“ říká Kern. A pak dodává: „Samozřejmě, že se vám auto občas zavrtí nebo že se někdy úplně přesně netrefíte. Ta trať je tak dlouhá, že nikdy neprojedete každou zatáčku stoprocentně a sami víte, že jste mohli jet lépe a tedy rychleji. Každý, kdo má s Ringem zkušenosti, to ví, a proto s rekordy na kolo musíte vědět, kdy přestat. Vždycky se dá ještě někde najít nějaký čas, ale jinde ho prostě ztratíš.“
Nordschleife s délkou 20,8 km patří k těm nejnáročnějším závodním tratím světa a její kouzlo pro všechny fanoušky rychlosti je mimo jiné i v tom, že je to vlastně zpoplatněná okreska, na kterou se v rámci takzvaných Touristenfahrten, tedy jízd pro veřejnost, můžete vypravit i vy. Je to relativně úzký vyasfaltovaný pruh silnici v pohoří Eifel a celá trať vede z kopce do kopce, se slepými horizonty a minimem únikových zón. Památné je video se zesnulou Sabine Schmitz, když učí řídit Jeremyho Clarksona. Říká v něm: „Když jedete na Ringu pod osm minut, už je to rychlost.“ No to tedy…
Sám mám na Ringu hodně před dva tisíce kol a nebál bych se tvrdit, že kdo se při svém prvním výletu tam dostane pod hranici deseti minut, ten může být nadmíru spokojen. Dostat se ale pod osm minut už je docela těžké, a když se chcete přiblížit časům, jaké zajíždí Kern a jemu podobní jezdci, pak už musíte mít na Ringu něco naježděno. Nikde jinde neplatí tak moc, že za každou chybu se platí.
Lars Kern se na Nordschleife nenarodil a ani tady nezávodil takzvaně od malička. Začal pro Porsche pracovat naplno jako testovací jezdec před deseti lety, kdy v závěrečných fázích vývoje silničních vozů prováděl řadu relativně nenáročných úkolů. „Mým úkolem bylo dělat hlavně testy zrychlení z 0–100 nebo 200 km/h s vývojovými vozy, abychom zjistili, zda plníme naše cíle,“ říká. „A pak jsme dělali ještě takové ty věci jako jízdní dynamika, tedy slalomy či vyhýbací manévry, tedy to, co později dělají novináři. Porsche potřebovalo někoho, kdo umí řídit na slušné úrovni, ale ne nutně závodního jezdce. Taky jsem se podílel na testech kvality a s některými auty jen najížděl kilometry. Prostě všechno to, co předchází tomu, než se novinka pustí do finální výroby. A takhle jsem vlastně začal.“
V té době už se běžně testovalo i na Nordschleife, a tak se tam jednoho dne objevil i Kern. „Když jsem tam přijel poprvé, řekl jsem si jen: ‚Tuhle trať se nikdy nenaučím!‘. Ale měl jsem příležitost odjet tolik kol, že jsem v určité chvíli dosáhl dobré úrovně a Porsche si toho všimlo. A pak mě, téměř náhodou, začali využívat pro rekordní jízdy.“ Mezitím se ale Kern několik let věnoval novinářům, které Porsche na ježdění na Ring pozvalo, a tak jsme se spolu potkali i my dva. A v průběhu let začal na Nordschleife i sám závodit, i když by spíš bylo divné, kdyby se tak nestalo.
Víte, pokud znáte Severní smyčku Nürburgringu jen z her a z onboardů, neumíte si představit, jaká ta trať je ve skutečnosti. Jak velké jsou ty kopce tady. Jak úzké jsou některé pasáže. A jak rychle jedete v místech, kde byste za normálních okolností už dávno brzdili. Pokaždé, když tady někoho trénuji, vzpomínám právě na Sabine Schmitz, která říkala, že po prvních třiceti kolech máte falešný pocit, že to začínáte znát, ale ve skutečnosti jich potřebujete alespoň sto až sto dvacet, abyste měli alespoň základní znalost trati. Osobně si myslím, že tak po třech stech ujetých kolech tady můžete začít jezdit opravdu rychle, ale ani sám o sobě bych nikdy neřekl, že tu trať opravdu znám, protože se mění nejen v závislosti na ročním období a na tom, jestli je sucho, nebo prší, ale ona umí být jiná i v průběhu jediného dne, to podle toho, jak kde svítí sluníčko, jaká je vlhkost vzduchu a jak fouká.
Někdy kolem roku 2010 se čas na kolo na Nordschleife stal definitivně všeobecně uznávaným měřítkem pro rychlost nových aut a Kern tehdy zajel čas s první generací Panamery. „To poslední rychlé kolo na Ringu pak bylo s Cayennem Turbo GT, což byl samozřejmě tak trochu extrém, ale ve skutečnosti, byť to auto dobře znám, jsem byl až překvapen, jak rychle se tam dá jet.“
Kern se při jízdě na Nordschleife spoléhá na cit a instinkt než na nějaké počítačové simulace a sáhodlouhé přípravy. Nejlépe to ilustruje jeho oblíbená část trati mezi zatáčkami Hohe Acht a Döttinger Höhe. „Je to dlouhý úsek bez rovinek a nemáte čas tady moc přemýšlet,“ vysvětluje zaníceně. „Musíte jen stát na plynu a tlačit, jak jen můžete. Myslím, že je to jediný způsob, jak tady vytěžíte z auta maximum. Nesmíte o tom přemýšlet, musíte jen řídit a držet plyn. Jakmile na rovinkách začnete řešit svou aktuální rychlost nebo jak rychle najedete do další zatáčky, tak si uvědomíte, že to, co děláte, není ani trochu rozumné a sundáte nohu z plynu. Zpomalíte. A tak ten čas nikdy nezajedete. V této sekci jste prostě jen v rauši, zatáčku za zatáčkou a je to všechno jen o tom, jak najedete do zatáčky a jak moc budete odhodlaní. Je to instinktivní a to se mi opravdu líbí.“
Jako každá práce, tak i ta Kernova má svoje stinné stránky a v případě Nürburgringu je to hlavně zdejší nepředvídatelné počasí. „Pokud se objeví jen náznak deště, tak okamžitě zastavujeme veškeré aktivity a snažení. Neexistuje riskovat auto nebo zdraví. Někdy se tedy prostě jen celé dny poflakujeme a čekáme, že příští den bude lepší počasí. Znám snad všechny místní hotelové pokoje a jsem rád za Netflix a všechny jeho seriály!“ směje se.
Když se spolu bavíme o dešti, shodujeme se, že zrovna tohle je něco, co vás žádná počítačová hra či onboard nenaučí. Na Nordschleife je spousta míst, kde se dělají hluboké kaluže, kde tečou řeky z lesů a kde voda vyvěrá přímo u trati. „Vzhledem k dvacetikilometrové délce trati a členitosti okruhu se často stane, že někde prší hodně a jinde málo nebo vůbec. Při závodění je to jeden z dalších faktorů, ale k tomu, abyste zajeli rychlé kolo, potřebujete mít stoprocentní jistotu a tedy stoprocentně suchou trať,“ vysvětluje Kern. „Často si ji projedu třeba dvakrát po sobě a ve třetím kole to zase vzdám, protože třeba jen v jedné zatáčce či pasáži se pořád drží vlhko.“
Jedním z momentů na Ringu, na které Kern vzpomíná, je rekordní jízda s GT2 RS z roku 2017. „Do vývoje toho auta jsem se kvůli jiné práci tehdy zapojil jen trochu, a tak Porsche Motorsport poslalo společně se mnou na okruh i Nicka Tandyho, aby to zkusil i on, protože chtěli mít jistotu, že to bude opravdu rychlé kolo. Každý jsme měli tři nebo čtyři pokusy a já byl nakonec o sekundu rychlejší. Nick je přitom jedním z nejlepších jezdců GT na světě, takže jsem ani sám nemohl uvěřit tomu, že jsem ho dal. A samozřejmě byl celkový čas na kolo nakonec o deset nebo dvanáct vteřin rychlejší, než jsme původně počítali, takže večer bylo opravdu co slavit.“
Jak už jsem zmínil, když pojedete na Ring prvně, smiřte se s tím, že nebudete rychlí. Budou vás předjíždět řidiči s mnohem pomalejšími auty, kteří tady ale najezdili výrazně víc kol než vy. A vy se, pokud máte rozum, nebudete snažit jet zbytečně rychle. Sám svoje klienty nabádám, aby si neměřili čas a klidně celé dny, týdny i měsíce jezdili jen na pocit a pro radost. Ta rychlost přijde. Zbytečně na sebe budete vytvářet tlak a budete se cítit mizerně, když zajedete kolo třeba za dvanáct minut. Hlavně ať vás nenapadne se snažit hned zkraje atakovat rekordní kola…
Kromě toho, že mají automobilky okruh pronajatý vždy jen pro sebe, tak taky mají armádu inženýrů a mechaniků, kteří se jim o auto starají. A hlavně o pneumatiky. „Při rekordních jízdách jedeme na jedné sadě třeba jen čtyři až šest kol,“ říkal mi Kern, když jsme se později potkali při jednom ze závodů VLN. My v našem týmu Hello Titty Racing měli sadu závodních slicků na dva stinty, tedy na dvě střídání, což jsou čtyři hodiny jízdy, profesionální závodní týmy byly schopny vyměnit pneumatiky třeba čtyřikrát.
Aktuálně je Lars Kern nejrychlejším člověkem na Ringu v autě, co má značky a může na silnici. Jako první pokořil hranici sedmi minut a stanovil nový rekord silničních vozů na sotva uvěřitelných 6:47,3. „Samozřejmě, že je to skvělý pocit a moc si toho privilegia zajíždět nejrychlejší kola s těmi nejrychlejšími auty vážím,“ říká.
Ale pak zvážní a dodává: „Zvenku to jistě vypadá skvěle a jako jedna velká zábava, ale často taky cítím tlak a ambice ze strany projektových týmů, takže nemůžu jen tak jet s čistou hlavou a užívat si kolo. Celý automobilový svět se na nás dívá, dívá se na naše časy na kolo a to je samozřejmě stresující. Takže nejlepší na tom všem vždycky je, když je hotovo, všichni jsou šťastní a já i auto jsme pořád v jednom kuse!“