Článek
Dříve byly armádní složky složené pouze z mužů. Dnes je však díky emancipaci všechno jinak a ženy jsou stabilní součástí české armády. Proto není výjimkou, když někde potkáte družstvo v plné polní, které je složené ze zástupců obou pohlaví. Zkrátka nic neobvyklého.
Vznětový šestiválec BVP-2 vyprodukuje točivý moment skoro 1000 Nm.
Jenže teď si představte, že před vámi stojí takřka 14tunové bojové vozidlo pěchoty (BVP-2), které vypadá jako tank, a na pozici šoféra nenajdete vojáka, nýbrž vojandu. Pakliže je vaší reakcí poklesnutá brada, nejste jediní. I my při čtení stručného bia Sandry Marekové nevěřícně a s respektem zírali.
Představujeme vám příslušnici naší armády, která jako jedna z mála žen našla odvahu a splnila profesní kvalifikaci na pozici řidiče bojového vozidla. Ovšem koukneme-li na Sandřiny zájmy, vlastně se volbě BVP-2 nedivíme.
Sandra má navíc ráda zbraně, motorky, auta, přírodu i sport.
Desátnice sloužící u 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích se narodila v roce 1991 a před nástupem k vojsku byla členkou aktivní zálohy. Její původní vzdělání je vysokoškolské v oboru ekonomika-management, nicméně koníčky odpovídají spíše náklonosti k technice, neb protagonistka našeho článku má kromě přírody a sportu ráda zbraně, motorky, auta a závody.
Ovšem ne jako divák, nýbrž jako pilot, a to na amatérské rallye, demoličním derby a při vytrvalostních závodech. Tady už možná mnozí chápou, proč bylo pro Sandru Marekovou „bévépéčko“ jasná volba.
Skutečně ne každá žena má v oblibě řízení vozů typu BVP.
A protože jde o takto unikátní kombinaci ženy a zároveň řidičky něčeho, co má víc pancíře než trezory bank, nezbývalo nám nic jiného než odvážnou desátnici vyzpovídat.
Sandro, zmíněné koníčky, ne zcela tradiční pro ženy, ty se vás drží už od dětství, anebo jste k nim postupem času dozrála?
Ano, mé největší koníčky, jakými jsou auta, motorky a závody s nimi spjaté, mě baví už od dětství. A závody, tedy ty amatérské, jsem začala jezdit až poslední roky. Už mě prostě přestalo bavit se na závody jen dívat v televizi.
Sandře už závody na obrazovce nestačily, vrhla se do nich naplno jako řidička.
Kočírujete BVP-2, tedy mocný pancéřovaný stroj. Jak reaguje okolí na to, když se dozví, čím v práci jezdíte?
No, dost lidí je z toho překvapeno. Ale ti, kteří mě znají více, zas až tolik překvapení nejsou, protože vědí, jaká jsem, co mám ráda a že BVP jsem už dlouho obdivovala a přála si ho umět řídit. V armádě jsem právě proto chtěla sloužit jako řidič bojového vozidla pěchoty.
BVP máte, předpokládám, přidělené, tedy říkáte mu nějak nebo máte nějaký řidičský rituál před výjezdem?
Ano, mám k sobě přidělená dvě vozidla, protože řidičů je v armádě nedostatek. Ale mně to nevadí, spíše naopak. Vozidla jsou označována VPZ (vojenskou poznávací značkou) a věžovým číslem, takže svým vozidlům říkám podle koncového dvojčíslí VPZ a nijak jinak.
Žádné přezdívky ani rituály, prostě nasednout, provést potřebné úkony a jet.
Řidičský rituál také nemám, protože když se má někam vyjíždět, tak je potřeba provést celou řadu úkonů, na které se zatím potřebuji stále soustředit, abych na něco nezapomněla. Na žádný rituál jako takový tedy nemám prostor.
Jste mimo řidičky i tak trochu mechanik? Nebo tuto činnost necháváte druhým?
Samozřejmě na opravy máme na útvaru kluky, pro které je servis těchto vozidel každodenní náplní práce a skvěle těmto vozidlům rozumí. Já vždy měla vztah k technickým věcem, vždy jsem se tomu chtěla i věnovat. Přála jsem si studovat na automechanika na střední škole, ale rodiče měli obavu, že bych se v takovém oboru jen těžko uplatnila, a nasměrovali mě na ekonomický obor.
Drobné opravy a údržbu zvládá Sandra sama.
Takže ano, drobné opravy a údržbu dělám jako řidič sama, ale velmi ráda pomáhám i klukům na dílně, protože mě to baví. Také ve svém volném čase si doma opravuji a vylepšuji svá vlastní auta.
Láká vás kromě BVP-2 ještě něco jiného? Například tanky, obrněné transportéry, samohybné houfnice…?
Láká a moc. Baví mě řídit snad všechno, co má motor. A čím větší stroj to je, tak tím lepší. Ale je pravda, že mě hodně baví řídit pásová vozidla. Jejich řízení má specifické odlišnosti a samotný pohyb vozidla na pásech je jiný než u kol.
Takže mě kromě BVP láká řídit tank. To bych si chtěla někdy alespoň zkusit! Zatím po něm jen pokukuji přes plot do parku techniky k tankistům, kteří rovněž sídlí v Přáslavicích stejně jako moje jednotka.
Řízení pásáku má odlišnosti oproti řízení kolových vozidel.
Pojďme od armády k autům, povězte nám, jaké auto řídíte v civilním životě a jaké na rallye?
Vlastním už přes rok Škodu Octavia RS třetí generace, se kterou jsem moc spokojená. Je to auto, co mě baví. Je pohodlné a zároveň rychlé. Na rallye řídím svoje starší autíčko, které už nepoužívám na denní ježdění. Jde o malé, mrštné a šikovné VW Polo z roku 1995, které jsem mimochodem dostala kdysi od babičky, takže je to pro mě i srdeční záležitost.
Kdybyste si měla vybrat tři sériově vyráběná auta, která byste chtěla vlastnit. Jaká by to byla a proč?
Už jedno z toho vlastním a to je moje vysněné auto z dětství – BMW E30. Mám jej v ceněném provedení Coupé s motorem 1.8is. No, těch vozidel, co bych chtěla vlastnit, je několik.
V garáži desátnice Marekové stojí raritní E30 Coupé 1.8is, přezdívaná malá M3.
Upřednostnila bych však Lancii Delta HF Integrale 16V Evoluzione II (druhé generace) a Audi Quattro S1. Obě vozidla si jsou dost podobná a tím to asi bude. Automobily z 80. let oplývají charakteristickými rysy, jsou fantasticky krásné a mají svého ducha. Také je za nimi bohatá sportovní historie, a to hlavně ve světě rallye. Tyto automobily by se mi líbily jako ozdoba mé garáže.
Jestliže zvládáte BVP-2, troufla byste si v civilním životě třeba na náklaďák či kamion?
Troufám si říci, že ano. Jak jsem už zmínila, tak mě baví řídit všechno. A musím se přiznat, že jednu dobu jsem i vážně uvažovala o řízení kamionu. Ale nakonec jsem upřednostnila kariéru u armády a svého rozhodnutí nelituji.
Jaký je váš názor na elektromobilitu?
Nikdy jsem nebyla zastánce této technologie. Je pravda, že to naše planeta asi potřebuje. Já se v těchto věcech ovšem nevyznám, vždy jsem milovala spalovací motory. I když je to technologie zastaralá a asi ta příroda potřebuje, abychom šli trochu jinou cestou a ona dostala „vzpruhu“, stejně je to ještě otázka hromady let, kdy něco takového budeme běžně potkávat na silnicích a bude to normálně vše fungovat.
Sandra fandí velkým autům se spalovacími motory. Čím jsou větší, tím pro ni lepší.
Třeba tato doba nastane, ale já jen doufám, že to bude stylem, že to lidem nebudou nutit a já si budu moci stále jezdit ve svém veteránovi se spalovacím motorem.
Chtěla byste něco vzkázat ženám, ať už ve vojsku, či v civilním sektoru, které mají vztah k řízení, ale bojí se větších výzev?
Patřím k lidem, kteří se výzev v životě nebojí. Jsem cílevědomá a vytrvalá v tom, co dělám. A to je, myslím, skvělé spojení. Proto mohu v životě dělat to, co mě baví. Když se na mě podíváte, jsem živým důkazem toho, že nic není nemožné.
Sloužím v armádě téměř dva roky, celou dobu u bojového útvaru 72. mechanizovaný prapor v Přáslavicích. Nemám žádnou negativní osobní zkušenost s tím, že by mi kolegové či nadřízení dávali najevo despekt nebo nedůvěru v mé řidičské a odborné schopnosti z důvodu, že jsem žena.
Podle Marekové mají u armády stejné šance jak muži, tak ženy.
Skutečně nikdy jsem se nesetkala s předsudky ani diskriminací. Šance mají všichni stejné. Když si tedy ženy věří a jdou si za svým, není překážka, kterou by nezdolaly.
Skromné, cílevědomé Sandře tedy smekáme poklonu a respekt za to, co v rámci profese dokázala. Přece jen usedat za „volant“ bojové pásové mašiny není jen tak, to chce velkou dávku odvahy i odhodlání. Příběh této aktivní desátnice rovněž ukazuje, že kde je cílená vytrvalost, tam jsou obvykle vidět i výsledky, případně splněná životní přání…