Článek
Důvod, proč jsem se rozhodl pro trojkovou Octavii, byl velice pragmatický. V rámci rodiny jsme potřebovali větší auto pro dva dospělé a dvě děti a rozpočet nebyl kdovíjaký – skromný čtvrtmilion. Na seznamu tak byla tehdejší Fabia Combi třetí generace, vynikající auto, které má ale úzký interiér. Na žádné jiné nové auto podobné velikosti by 250 tisíc nestačilo, takže bylo nutné porozhlédnout se po vozech z druhé ruky.
Favorizoval jsem Ford Mondeo, možná dvojkový Superb Combi, na Volvo XC70 jsem byl málo odvážný, respektive nebylo v nabídce moc aut, která by stála za bližší pohled. Navíc jsem chtěl vozidlo, které umí opravit každý vesnický servis, a to kterákoliv generace „oktávky“ splňuje bezezbytku. A kombi bylo jasnou volbou, jednak se mi líbí více než liftback a za druhé je praktičtější, což při hledání rodinného auta jednoznačně oceníte.
Problém je, že v bazarech se povalují tisíce Octavií s naftovými motory a v absolutně nezajímavých, základních výbavách. Na povedené benzinové RS jsem měl malý rozpočet, druhou nejlepší volbou tak byla benzinová dvanáctistovka, fantastický motor, který i když jedete s cihlou na plynovém pedálu, bere do šesti litrů benzinu. Navíc je snad ve všech modelech, kam jej koncern montuje, tichý a skvěle zpřevodovaný.
Jenže, odpovídající auto nebylo nikde po bazarech k nalezení, a tak bylo jasné, že pod kapotou bude diesel. Což by asi v mém případě nemělo úplně vadit, kromě městského taxikaření s auty najezdím každý měsíc jeden až dva tisíce dálničních kilometrů. Pokud ale jezdíte spíše krátké trasy a měsíčně s autem najedete třeba jenom 500 kilometrů, určitě si diesel nekupujte.
Čtvrt milionu kilometrů jakýkoliv automobil prověří velice důkladně
Tisíce obyčejných verzí
Ztrápené verze z bazarů nebo inzerátů, které jsem během dvou měsíců shánění prohlížel, byly riskantní volbou, ať už kvůli nejasné servisní historii, nebo třeba únikům oleje či i výfuku černému jak obličej právě vyfárajícího havíře. A popravdě, po třech měsících jsem už neměl chuť dále hledat, takže když jsem jednoho pátečního večera objevil u autorizovaného dealera Škodovky pěkně vybavené stříbrné kombi s nejsilnější 1.6 TDI (81 kW, po faceliftu vznikla i 85 kW verze) za 245 tisíc, hned v sobotu dopoledne jsem tam utíkal.
Nájezd 182 tisíc za tři roky působí na první pohled hrozivě, těch průměrných 60 tisíc kilometrů ročně ale znamená, že auto s největší pravděpodobností jezdilo dlouhé štreky. Což je ideální, nejenom pro motory TDI, ale tak nějak všeobecně. Zvláštností byly některé prvky výbavy, které by člověk u pouhé 1.6 TDI nečekal – třeba zadní vyhřívání sedadel nebo lepší verze infotainmentu. Rozhodně doporučuji hledat auto s bi-xenonovými světlomety, základní halogeny svítí špatně.
Těžký život auta tři roky vlastněného leasingovou společností ukazovala orvaná nákladová hrana na zadním nárazníku, pár viditelných škrábanců nebo totálně prosezené „boky“ na sedačce řidiče. Z kompletního výpisu ELSA vyplynulo, že koupená Octavia moc problémů za svých 180 tisíc kilometrů neprodělala. Byla sice třikrát bouraná, ale nešlo o nic vážného. Ve dvou případech se měnil přední nárazník i blatník - 57 256 km (únor 2017) a 86 069 (srpen 2017). Těsně před prodejem (181 470) se opravoval zadní blatník a levé zadní dveře – Octavia bourala potřetí.
A ani z dalších „neplánovaných“ závad tohle auto nic moc netrápilo – v říjnu 2017 (96 969 km) se řešilo samovolné přehřívání motoru a v březnu následujícího roku unikal olej z pravého předního tlumiče (měnil se za nový). Jinak nic. Dle mého mechanika, jenž se po celou dobu o auto stará a který mi rovněž asistoval při koupi, nemají Octavie III větší systémové problémy, TDI motory pak mají běžný nájezd přes půl milionu kilometrů.
Jednou z nemnoha nástrah jsou problémy s vodní pumpou. Klasikou je pak povrzávající přední náprava při přejezdu nerovností - zažil jsem to snad ve všech moderních škodovkách. I tady ale není řešení složité - v servisu vám problém odstraní pomocí speciální vazelíny, a když to nepomůže, tak výměnou silentbloků.
Baterie vydržela 260 000 km
Hned po koupi auta se měnily všechny provozní náplně, včetně „doživotního“ oleje v převodovce. Z proměnlivé výměny oleje (Longlife III 5W-30) jsem přešel na pevnou po 15 000 km. Na 205 tisících jsem nechal udělat nové rozvody (včetně výměny vodní pumpy), pár měsíců poté se měnilo hučící ložisko u pravého předního kola. Na 240 tisících se měnily přední i zadní tlumiče společně s dorazy.
Motory řady EA 288 jsou spolehlivé bez větších systémových přešlapů.
Zajímavostí je, že původní baterie (AGM) vydržela 260 tisíc kilometrů, pravděpodobně nejenom díky delším trasám, ale i mechanicky odpojenému stop-start systému. Vyměněna byla za Exide 70Ah, které se dávají i do prvovýroby. A když už jsme byli v servisu, výměny se dočkaly i přední kotoučové brzdy, zadní to čeká na podzim.
Největší devízou trojkové (i čtyřkové, tam už možnosti pro přifouknutí prostoru nebyly) Octavie je samozřejmě vnitřní prostor. Místa máte i vzadu obrovské množství a není mnoho aut nižší střední třídy, kam Octavia formálně spadá, která odvezou čtyři dvoumetrové lidi.
Zavazadelník asi nemá smysl komentovat, jeho 610 litrů, výtečné využití prostoru a nízká nákladová hrana patří k tomu nejlepšímu, co nižší střední třída nabízí. Infotainment s tlačítky po stranách je z hlediska intuitivnosti tím nejlepším, co kdy Octavie nabízely, a proti problematickému řešení z poslední generace je to doslova balzám na duši řidičů, kteří už mají digitalizace v autech plné zuby.
Na 17palcových kolech je komfort odpružení naprosto bez připomínek.
Motor 1.6 TDI se vyráběl ve verzích 66, 77 kW (Euro 5) a 81 kW (Euro 6), nejslabší provedení bych vám nedoporučil, naopak provedení s 81 kW a 250 Nm jede pěkně, respektive mezi dvěma a třemi tisíci umí solidně zatáhnout a na německé dálnici se neztratí ani při rychlostech kolem 160 km/h. Víc už nemá smysl, už tak otravný hluk je ještě nepříjemnější. Tato verze se ještě obešla bez AdBlue (všechny diesely ho mají od roku 2018), i po 270 tisících kilometrech je DPF zaplněno jen ze 70 procent, a když se podíváte do výfuku, je naprosto čistý, bez jediné černé saze.
Trojky už nerezaví
Octavia třetí generace obecně nerezaví a proti „dvojce“ je zde obrovský kvalitativní skok vpřed. My ale měli smůlu a popisovaná stříbrná Octavia mírně rezivěla hned na dvou místech. Jednak u lampiček u pátých dveří, kde původní halogenové vystřídaly bezproblémové ledky. A dále mezi zadními dveřmi a nárazníkem, kde byla špatně provedená oprava po nehodě. Reklamováno najednou v autorizovaném servisu, kde automobilka uznala reklamaci a bezplatně ji opravila. Od té doby je pokoj s výjimkou malých rezavých „ďubek“ poblíž zadních svítilen (pod plastovým krytem, který předchozí majitelé nečistili). Vyřešeno provizorně lehkým obroušením a nanesením barvy.
Pro spoustu motoristů je Octavia samozřejmě ponejvíce nudné auto. Jezdí obstojně, ale není to nic, co by vás chytlo za srdce. U těžších naftových motorů je řízení i řazení pocitově těžší a třebaže se „oktávky“ dovedou zatáčkami protáhnout solidní rychlostí, zábavnost s čestnou výjimkou benzinových verzí RS od nich opravdu nikdo čekat nemůže.
Navíc motor je hlučný a k nepříjemným zvukům se přidává i hluk od kol a obřího nezaplněného prostoru. I na osmnáctipalcových kolech (na fotografiích jsou o palec menší, která se používají přes zimu) je Octavia docela pohodlná. I na dlouhých terénních vlnách vůz krásně péruje a nezvedá karoserii více, než je nutné.
Jízdně je to dobré auto, která vás neohromí, ale v ničem (možná s výjimkou vnitřního hluku, ale to nemám exaktně naměřeno) není pod průměrem své třídy. Navíc jednoduchá zadní náprava s vlečenými rameny je servisní zázrak - snadno si s ní poradí jakákoliv dílna. Když Octavia III vstupovala na trh, novináři na tento jednoduchý prvek hodně nadávali, jak ukázal čas, stran Škody šlo o dobrý tah - pro dobré jízdní vlastnosti je rozhodující naladění tlumičů a pružin a tuhost karoserie. A to je disciplína, kterou ve Škoda Auto umí výtečně.
Nádrž šplouchá, víc vadí jen pětistupňová převodovka
Za čtyři roky si všimnete i detailů, které při běžném týdenním testu obvykle neřešíte. Jedním z nich je i šplouchání nádrže, když ji doplníte do plna. To třeba Golf nebo Superb nedělají (v nádrží mají přepažení). Nepříjemný zvuk uslyšíte při popojíždění (a s vypnutým rádiem), ale jak to jednou vaše uši zaznamenají, šplouchavý zvuk vás bude vyrušovat pokaždé, když k tomu bude mít příležitost.
Také mi vadí vyhřívání čelního okna pomocí viditelných drátků, dražší Superb už má speciální vlepenou vrstvu. Ale to jsou všechno jen detaily, které vám na neúnavnému dělníkovi, který vás odveze na chatu, k moři a celý rok dělá taxík pro děti, vadit nebudou.
Ergonomie vynikající, stejně jako výdrž všech materiálů. Krom ošoupaného chromování kolem řadičky vše vypadá jako u nového auta.
Zcela zásadní nepříjemností je samozřejmě pouze pětistupňová manuální převodovka. Šestistupňovou měly jen vzácné verze Greenline a 4 × 4 (to byla doba, kdy i šestnáctistovka mohla mít pohon všech kol a přímo řazenou převodovku!). Drtivá většina verzí tak má pouhý pětikvalt (vždy bez dvouhmotového setrvačníku). Zpřevodování ve městě vás ze začátku připraví o dost nervů. Při 50 km/h na trojku už už chcete zařadit čtyřku, jenže to pak příliš klesnou otáčky a motor vibruje. Na trojku je auto hlučné, čtyřka je málo. Pětka pak pobere cokoliv v rozmezí 70 – 199 km/h, s tím problém není, ale to už jedete mimo město.
Dálniční 130 km/h pak na nejvyšší stupeň znamená 2 450 otáček, což je relativně hodně. Jeden stupeň navíc tam pořád chybí. Jde o pouhou schválnost koncernu, který chtěl donutit zákazníky koupit si dražší dvoulitrové TDI. My spořivější nebo sociálně slabší tak trpíme.
Design zraje jako víno - tato verze je hezčí než „mercedovský“ facelift.
Verze 1.6 TDI je velmi úsporná. Spotřeba při jízdě ustálenou rychlostí 90-110 km/h padá k pěti litrům, náš dlouhodobý průměr má hodnotu stále skvělých 5,6 l. Při rychlé dálniční jízdě není problém jezdit za 6,5 a k sedmi litrům se blíží i spotřeba ve městě. Za pět sice jezdit můžete, v běžném provozním mixu ale počítejte s o něco vyšší spotřebou.
Ale jak již bylo řečeno - pokud narazíte na Octavii s benzinovou dvanáctistovkou (a nemáte roční nájezdy přes 30 tisíc), je to bezpochyby lepší volba. Ideálně s manuální převodovkou, DQ200 se suchými spojkami byla - na rozdíl od robustnější DQ250 - problematická s vysokými servisními náklady.
Ale i s TDI se dá žít dobře. Jen musíte jezdit trochu více. Trojková Octavia je mechanicky robustní auto s vynikající prostorností a nenápadností. Na silnici budete neviditelní a beztřídní image se u nás stále docela hodí…