Tři udatné české posádky startovaly na Le Mans Classic. Jen dvě z nich ale viděly cíl

Závod 24 hodin Le Mans se jezdí od května 1923. A od roku 2002 startují každý druhý rok na původní trati o délce 13,626 kilometru v rámci podniku Le Mans Classic také historická vozidla. Na rozdíl od Dakar Classic závodí však jen ty modely, které startovaly v původní čtyřiadvacetihodinovce. Na startu jste letos mohli vidět jak stará předválečná auta, tak i placky, které máme ještě v živé paměti.

Soutěž, kterou v roce 2002 založil Peter Auto ve spolupráci s Automobile Club de l'Ouest, nabízí fantastickou retrospektivu bájných 24 hodin Le Mans. Skládá ze série jízd, vozy vyrobené v období 1923–1981 jsou pořadateli rozděleny do šesti základních a několika speciálních kategorií. Pro každou kategorii jsou při Le Mans Classic vyhrazeny 2 hodiny a 9 minut, rozdělené do třech jízd po 43 minutách. V polovině každé jízdy musí vozy povinně zajet do boxů, kde proběhne výměna jezdců. Samotný start poslední jízdy probíhá pro Le Mans tradičním způsobem: na pokyn startéra vyběhnou jezdci z určeného místa ke svým strojům, nastartují motor a vyrazí závodním tempem na trať.

Šachovnicová vlajka se objeví pří průjezdu nejrychlejšího vozidla cílem počínaje 43. minutou závodu. Výsledky se určují podle počtu absolvovaných kol a časového odstupu za vítězným vozem. Rozdíly v technických možnostech strojů v jedné věkové kategorii zohledňuje další klasifikace, vypsaná podle koeficientu dle objemu motoru. Nově byla vypsána také klasifikace týmů, složených z vozů se stejnými startovními čísly ze všech skupin.

České týmy přivezly na start hned tři auta. Legendární Aero Minor Sport, se kterým v roce 1949 posádka Otto Krattner a František Sutnar zvítězila ve své kategorii, a podle indexu výkonnosti dojela na celkovém druhém místě za dvanáctiválcovým Ferrari. Pak ohromující a vzácný Talbot Lago T26, který na Le Mans v roce 1951 řídil i Juan Manuel Fangio. No a třetím do party byla Škoda Tudor, identické auto, které na Le Mans startovalo v roce 1950 a na dlouhé roky se stalo posledním českým autem s tuzemskou posádkou na trati.

Jen dvě z nich však zvládla všechny tři závody. A pokud si totiž myslíte, že se jedná jen o gentlemanskou projížďku, tak opak je pravdou. Ve všech třech závodech se opravdu závodí, a i když prioritou je samozřejmě dojet, tak si rozhodně nemyslete, že by se jezdci nějak flákali nebo že by autům nějak speciálně ulevovali. Naopak.

„Po šestileté renovaci se nám letos podařilo projekt návratu vozu Škoda Sport do Le Mans dotáhnout do zdárného cíle. Vůz si při náročném víkendu vystačil s běžnou pečlivou údržbou, vyhnuly se nám větší technické potíže. Pro naše třiasedmdesát let staré auto je to úžasný výkon,“ hodnotí účast Tudoru Michal Velebný, který se za volantem střídal se Stanislavem Kafkou.

Jejich auto neslo číslo 44, to samé, se kterým nastoupilo do závodu i v roce 1950. Tehdy se na start postavila tovární posádka Václav Bobek a Jaroslav Netušil, která se během prvních třinácti hodin závodu probojovala na druhé místo v kategorii do 1 100 cm3 a pátou pozici v celkovém hodnocení podle koeficientu výkonnosti. Rodící se senzaci bohužel ukončila sice drobná, ovšem v daných podmínkách neopravitelná technická závada. Ve 121. kole závodu praskla pojistka ojničního čepu, a podle pravidel se k opravě mohly použít pouze náhradní součástky a nářadí, které měla posádka na palubě.

„Tohle auto má karoserii, kterou navrhl můj dědeček Josef Velebný,“ zmiňuje Michal, jezdec a koordinátor restaurátorské dílny. V nabité třídě 2 pro vozy z let 1949 až 1956 se mu společně se Stanislavem Kafkou povedlo podávat vyrovnané výkony, technicky čistou jízdou stírali výkonové manko vozu na silnější či mladší soupeře a v cíli jim nakonec patřilo 47. místo ze 74 posádek, vítězství bral Jaguar D‑Type z roku 1954.

To posádce Aera Minor, auta, které vznikalo tajně už za druhé světové války, se technické problémy nevyhnuly. V jejich třídě bylo víc než sedmdesát soupeřů a maličká aerovka s třičtvrtělitrovým motorem a výkonem 50 koní se pořádně zapotila. Stejně jako posádka složená z Michala Froňka, Davida Karáska, Zdeňka Kašpara a závodníka i mechanika týmu Jaroslava Práška.

„V roce 1949 tohle auto v kategorii zvítězilo i díky absenci závažnějších technických problémů. To letos jsme měli podstatně víc práce, kdy se auto opravovalo jak v boxech, tak na trati přímo během závodu,“ usmívá se Michal Froněk. „Poslední jízda byla jeden velký adrenalin, kdy Jaroslav Prášek opravoval auto i za pomoci kusů látky, jen aby ho dotáhl do cíle.“ A to se nakonec i povedlo, ve stejné kategorii, kde jel i Tudor a kde byla aerovka nejstarší a nejslabší, skončil tým na 52. pozici.

Jak už zaznělo, třetí česká posádka s Talbotem už takové štěstí neměla a jejich vůz cíl neviděl. František a Robert Kudelovi, otec a syn, už se s technickými problémy potýkali při posledním testování v Mostě ještě před odjezdem, ale v letošním Le Mans Classic zvládli jen dvě jízdy a do té třetí už nenastoupili.

A je to náramná škoda, protože jejich vůz je opravdu výjimečný. Talbot Lago T26 má pečlivě zdokumentovanou historii a jde o ceněný kus. V roce 1951 ho na Le Mans řídil Juan Manuel Fangio společně s Louisem Rosierem, který o rok dříve s Talbotem vyhrál. Šlo o jeden ze čtyř vozů, které tehdy Talbot nasadil do závodu a sir Stirling Moss s jedním z nich tehdy i zajel rekordní kolo s průměrnou rychlostí 169,3 km/h. O rok později byl překarosován a průběžně závodil, jeho předposlední majitel s ním dokonce jel v Goodwoodu nebo na Nürburgringu.

Dobrou zprávou je, že už v příštím roce by se mohly všechny tři týmy na Le Mans Classic vrátit. V rámci oslav stého výročí budou totiž historická auta závodit i v roce 2023, a to v termínu 29. června až 2. července 2023. Tak kdybyste si třeba chtěli naplánovat dovolenou…