Den s řidičem sanitky: Není to pilot na rally, ale záchranář, mechanik i umývač v jedné osobě

Práce řidiče sanitky je skutečně rozmanitá, ačkoli si kdekdo může myslet, že většina výjezdů je jen o převozech hypochondrů, kteří si na internetu našli novou chorobu. Kdepak, záchranáři v reflexních uniformách řeší hlavně život ohrožující stavy, způsobené třeba i vážnou dopravní nehodou.

Jenže na co musí řidič za volantem sanitního vozu dávat pozor? Jak ovládá majáky? A kdo mu poví, kudy k zásahu jet? Zastavili jsme za zkušeným zdravotníkem Václavem Vrbenským do Trutnova, který nás do tajů práce saniťáků zasvětil.

Ve všední den odpoledne doprovází trutnovskou záchranářskou stanici ruch provozu od nedalekého kruhového objezdu. Vzhledem k lokalitě areálu a umístění výjezdu do úzké (dříve jednosměrné) ulice si říkáme, že vyrazit odtud střelhbitě do akce musí být kolikrát dobrodružství už od začátku.

Václav Vrbenský nečeká a rovnou nás seznamuje s podmínkami přijetí do pracovního poměru na pozici řidič sanitního vozu: „Tak prvně vám musí být více než 21 let, dále musíte vlastnit řidičák skupiny B, ale někde chtějí i C. V neposlední řadě potřebujete každý rok projít školením na modré majáky.“

To ale není vše. „V rámci minimálního vzdělání je nutné absolvovat certifikovaný kurz řidiče vozidel ZZS, nicméně většina středisek stejně požaduje nejméně vyšší odborné vzdělání ve zdravotnické oblasti,“ dodal Vrbenský.

Jdeme chodbou přes pracoviště a dozvídáme se, že délka směn řidičů-záchranářů trvá obvykle 12 hodin, přičemž se samozřejmě pracuje i o víkendech či svátcích. Jak se tedy dá plánovat osobní život? V Trutnově prý znají své směny rok dopředu, takže celkem bez obtíží.

Stojíme v prvních garážích, kde mají své místo dva nazvedané mercedesy s pohonem 4×4, a to kvůli tomu, že Trutnovští operují rovněž v horských oblastech. Málokoho asi překvapí, že při střídání směn si nastupující šofér přebírá také vozidlo, u něhož má za povinnost zkontrolovat jeho připravenost k výjezdu, funkčnost sirény i majáku a stav zdravotnické výbavy.

Řidič taktéž provádí základní údržbu, tedy úkony od kontroly oleje přes nahrazení prasklé žárovky až po výměnu kola. Větší zásahy pak pochopitelně řeší odborné servisy. Součástí práce je i sebevzdělávání se ve zdravotnické péči a jednou za pět let návštěva dopravního polygonu.

Dodáme, že nácvik zvládání krizových situací po teoretické i praktické stránce v rozsahu jednou za pětiletku je prý více než nedostatečný. Správné návyky musí mít řidič pod kůží a pravidelně je pilovat, jinak v potřebné chvíli zkrátka „nenaskočí“.

Jistě vás zajímá, co se tedy děje, když nastane hodina H a s ní ostrý výjezd. Z pohledu řidiče to Václav Vrbenský popisuje následovně: „Běžím k autu a vypojím ho ze sítě, která živí předehřev motoru a nabíjí vestavěné akumulátory. Uvnitř potvrdím výzvu na tabletu, kde mi rovnou naskočí navigace. Pak zapnu majáky, sirénu a jedu k případu.“

Pro lepší představivost nám zkušený šofér Sprinter 4×4 vyveze ven, což v nás okamžitě vyvolá otázku týkající se vyššího těžiště. „Je to tak, specifikem řízení sanitek všeobecně je vyšší těžiště vozu, proto se musí zejména do zatáček opatrně. S naloženým pacientem pak musíte ještě opatrněji, protože tam vás nesvazují jen limity samotného automobilu,“ vysvětluje Vrbenský.

My ještě upřesníme, že mezi další faktory patří nutnost přemýšlet za ostatní řidiče, předvídat (zejména v obci), mít nastudované aktuální uzavírky/objížďky (bývají ale avizovány předem) a kalkulovat s rozměry mohutnější sanity, což se nejvíce projeví v úzkých ulicích nebo v terénu, kde navíc řidič musí zohlednit dlouhý rozvor náprav či obutí.

Skáčeme do kabiny a ukazujeme na kontrolní modul hned vedle volantu, což nám náš mentor ihned osvětlí: „Tímhle tlačítkem se ovládají majáky, siréna a přídavné osvětlení. Tady tím spínačem zase měním tóninu, například při dojetí kolony aut nebo při příjezdu na křižovatku.“

Pokud jde o tankování, tak se v sanitách nikdy nenechá klesnout stav paliva pod půl nádrže. Řidiči poté tankují na veřejných stanicích, kde mohou využít přednostního práva pro čerpání pohonných hmot (totéž platí i u nabíjecích stanic elektromobilů).

A co mytí karoserie? Obvykle znovu starost šoféra, někdy řešená klasickou myčkou, jindy wapkou a šikovnýma rukama.

Během zkoumání zdravotnické výbavy a detailů vně Mercedesu jsme se Václava ještě zeptali, na jaký sanitní vůz on za svoji více než 20letou kariéru rád vzpomíná. „Nejraději asi na Volkswagen T4 s 2,5litrovým dieselem, a to zejména kvůli jeho svižnosti a spolehlivosti,“ odvětil.

No a na řadu přišly i naše obligátní dotazy na pro a proti práce saniťáka, nicméně to už jsme zase postávali před garážemi a sledovali okolní provoz.

„Rád pomáhám lidem, do toho mě odjakživa baví auta, řízení mě samo o sobě naplňuje a rovněž při jízdě pod majáky se vyplavuje nějaký ten adrenalin,“ hovoří o kladech práce Vrbenský, který je mimochodem zapáleným Subaristou a vlastníkem modelu XV.

„A co mě štve? Asi když někdo předjíždí před rychle (pod majáky) jedoucí sanitou. Potom řidiči, kteří nepoužívají zpětná zrcátka, a pak ti dobráci, co zastaví třeba před zatáčkou či horizontem, kam prostě není vidět. Oni to tihle kolikrát i profíci či kamioňáci možná myslí dobře, ale pro nás je to nebezpečná a zbytečně zdržující situace,“ popisuje negativa svýma očima zkušený záchranář.

Všechny naše Dny s řidičem naleznete zde.

Konečné rozuzlení práce řidiče sanitky je možná překvapující, jelikož takový člověk ručí nejen za automobil samotný, ale také za jeho výbavu a v rámci akce i za transport pacienta. Je to obrovská zodpovědnost, která není o tom se vrhnout na cestu s majáky a houkačkou ve stylu Barum Rally, ale dorazit všude bezpečně, a to za všech světelných, sezonních, povětrnostních i klimatických podmínek.