Před 61 lety zemřel Vlasta Burian: Miloval život, humor, sport a auta. Jedno je s ním navěky spjaté

Píše se rok 1934 a výroba „zet čtyřky“ je v plném proudu. První československý automobil s pohonem předních kol stojí jen 22 tisíc korun a stojí se na něj doslova fronty. Zbrojovka Brno jich jen v tomto roce vyrobí více než devět set kusů a stává se čtvrtou nejproduktivnější automobilkou za Škodovkou, Pragovkou a Tatrou. Vzniká taky pět speciálních provedení s hliníkovou aerodynamickou karoserií pro závod 1000 mil československých a tenhle populární závod vyhrává tovární tým Zbrojovky s průměrnou rychlostí 92 km/h (veřejné silnice, kostky, beton, šotolina, jede se přes města i vesnice). No a Vlasta Burian přemlouvá jistého Jaroslava Marvana, aby si zet čtyřku taky koupil.

Zatímco o závodě 1000 mil československých a i o tomto konkrétním ročníku najdete spoustu svědectví a zmínek, ze kterých se například dozvíte, že ani jeden z pěti vyrobených speciálů se nedochoval a že auto, co jste možná někde viděli na živo, je kopie postavená podle původní dokumentace, tak těžko říct, jak vypadalo to Burianovo přemlouvání. Jaroslav Marvan, v té době zaměstnanec Divadla Vlasty Buriana, byl totiž nejen velmi konzervativní, střízlivý v uvažování i projevu, ale taky opatrný na korunu. A Vlasta Burian byl jeho pravý opak. Spontánní, rychle se rozhodující, bohémský a rozhazující. Aby taky ne, mohl si to dovolit. V té době totiž bral jen za každý film honorář ve výši sto tisíc korun a točil jich několik ročně. Jen pro srovnání, taková Lída Baarová, nepochybně další filmová hvězda, inkasovala tehdy za roli deset tisíc…

Vlasta Burian nakonec Jaroslava Marvana přesvědčil, aby si zetku taky koupil. A zatímco Marvan s ní jezdil s citem a v rukavičkách, tak Burian si ji vysloveně užíval. Byl jedním ze zakládajících členů klubu majitelů, neváhal s vozem jezdit po štacích po republice, a podle všeho mu Z 4 rukama prošlo hned několik – s jedním modelem nakonec jezdila i jeho paní Nina, zatímco on sám řídil také krásný moderní roadster Z 5. A protože se nikde nedozvíme, jestli ty vozy skutečně vlastnil, je otázkou, jestli náhodou nefungoval už tehdy jako ambasador značky. Protože to Burianovi šlo taky – v reklamách se to jím jen hemžilo, pojmenovali po něm bonbóny i nově vyšlechtěnou růži, takže spekulace o spolupráci s automobilkou se přímo nabízí.

Podle některých dochovaných pramenů prý měl i pár postřehů k vývoji, ve fabrice byl vídán vcelku pravidelně, ale kdo ví, jak to bylo. Jisté však je, že Zbrojovka mezi dvěma světovými válkami vyrobila za dvanáct let víc než osm tisíc aut, více či méně zdařilých. A Z 4 patřila mezi ty nejlepší. Všechno začalo zkraje dvacátých let, kdy šéfové Zbrojovky hledali alternativu k puškám a kulometům. A protože v té době chyběl na trhu konstrukčně jednoduchý, a tedy i levný vůz, bylo rozhodnuto.

Dlužno podotknout, že první návrh Břetislava Novotného byl jednoduchý snad až příliš. Vůz Omega neměl spojku, převodovku a ani brzdy, vše mělo obstarávat soukolí a brzdový špalík. Záhy se ukázalo, že tohle řešení je nedostatečné a příliš nebezpečné, a to i přes to, že dvoutaktní čtyřválcový motor o objemu 600 cm3 měl jen deset koní a auto nejelo víc než 55 km/h. První prototypy už měly naštěstí bubnové brzdy, ale výroba se v roce 1924 sotva rozběhla a byla záhy ukončena. Auta, přejmenovaná na Disk, byla nespolehlivá a celý projekt byl nakonec silně ztrátový, vyrobilo se jen 75 kusů.

Další šanci už Novotný nedostal a na jeho místo nastoupil teprve pětadvacetiletý absolvent brněnské techniky František Mackerle, který navrhl vůz s pozdějším označením Z18. A hned jeho první dílo se povedlo, na podzim roku 1926 najel zkušební jezdec Karl Stohanzel 16 500 kilometrů, mimo jiné i v Alpách. V zápisu pak stojí: „Proti Tatře je Zetka ve výkonu stejná. Proti vozům např. Citroën, Austin, Peugeot je vůz daleko lepší.“

Další automobil s označením Z 9 už byl drahý, a tak se ve Zbrojovce vrátili k myšlence lehkého automobilu, právě k Z 4. Za ní stál šéf výroby Antonín Voženílek a šéfkonstruktér Bořivoj Odstrčil a už při jízdě prvního prototypu bylo jasné, že se první československá předokolka velmi povedla.

Ale zpět k Burianovi. Ten Zetku proháněl rád a často, ale nebylo to jeho jediné auto. Burian v té době bydlel v luxusní vile s bazénem a tenisovým kurtem v Dejvicích, a přestože se nedochoval seznam jeho aut, tak se o něm moc dobře ví, že svoje peníze uměl utrácet a nestyděl se za to. Chvíli tak jezdil i s americkým vozem Cord L810, který se krátce mihnul ve filmu Tři vejce do skla. Tento nádherný vůz, kterému se taky říká Baby Duesenberg, měl také pohon předních kol, ale poháněl ho vidlicový osmiválec Lycoming 4,7 l s výkonem 125 koní, který byl spojený s čtyřstupňovou převodovkou s elektrickou předvolbou a samočinným řazením po vyšlápnutí spojky. Auto zdobila aerodynamická karoserie Gordona Buehriga, charakterizovaná výklopnými světlomety z blatníků, a asi vás nepřekvapí, že to byla nejen hvězda autosalonu v New Yorku v roce 1935, ale taky mimořádně oblíbené auto hollywoodské smetánky.

Podle dobových pramenů šlo o první automobil Cord na českých silnicích, ale opět se neví jistě, jestli ho Burian skutečně vlastnil, nebo ho jen užíval. Podobně to měl ale i jiný filmový velikán, Jan Werich, o kterém se traduje, že za svůj život vystřídal víc než třicet aut a část z nich hrála i v jeho filmech. Nejslavnější je asi krémová Tatra 52.

Každopádně při psaní těchto řádek nelze nevzpomenout na Vlastu Buriana jako takového. Původně rodák z Liberce se společně s rodiči odstěhoval do Prahy, když mu bylo deset let. S tatínkem chodil pravidelně do Národního divadla na opery, sám rád zpíval. Ale taky jezdil na kole, kopal do míče a hrál tenis, ve všem byl překvapivě dobrý. Do toho závodil, v letech 1914 až 1920 dokonce chytal v prvoligové Spartě. Časem však všechno začalo ustupovat jeho největší lásce, divadlu. Napřed jen bavil přátele, pak hrál po hospodách a v kabaretech, bral vedlejší role v divadlech. Teď už úsměvně zní, jak se stal za první světové války zběhem, aby pak, když ho chytili, hrál ve vojenské kapele.

Po válce se jeho kariéra začala víc než rozjíždět a v roce 1925 si založil vlastní divadlo – režiséři ho nechtěli obsazovat, protože byl permanentně nedochvilný a nestíhal přejíždět z jednoho představení na druhé. Odtud snad i ta záliba v rychlých autech. Rozjela se mu naplno i filmová dráha, vydělával peníze a bylo ho všude plno, lidé ho ale milovali. A Burian nikdy nezapomínal, z jakého prostředí vzešel. Byl mecenášem několika sportovních klubů, finančně pomáhal dětským domovům i nemocnicím.

Jako herec byl jen těžko zvladatelný a jeho představení ve filmu i na divadelních prknech byla často jedna velká improvizace. Byl vynikající komik, lidový svou uměleckou i lidskou mentalitou, svým bezprostředním, spontánně nekomplikovaným humorem i mimořádným darem okamžitě parodovat všechno patetické, vznešené a snobské. Není se čemu divit, že ho obyčejní lidé milovali.

Ale jak už to často bývá, v soukromí byl zamlklý, náladový a trpěl depresemi. A to všechno se ještě prohloubilo na sklonku války, když mu napřed Němci divadlo zavřeli a komunisté poté znárodnili a na základě vykonstruovaných obvinění herce nařkli z kolaborace a zavřeli mezi esesáky a kriminálníky.

Odsouzen byl k žaláři, půlmilionové pokutě, propadnutí veškerého majetku a navrch dostal pětiletý zákaz hraní. Pracoval v dolech na severu Čech, dělal poslíčka na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH, a v kuchyni škrábal brambory.

Když se pak objevil na veřejnosti, spousta lidí ho nepoznala. Z bývalého sportovce a živého člověka se stal jeho vlastní stín. Na divadelních prknech se pořád snažil, ale měl podlomené zdraví a jeho humor přišel o podstatnou část výbušnosti. Poslední představení odehrál se zápalem plic, zemřel o pár dní později v náručí své ženy Niny Burianové. Ta zemřela jen o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě…

Chtěli jste veselejší konec? Zklamu vás. Ostatně ani ta výroba aut ve Zbrojovce nedopadla dobře – po osmi tisících vyrobených vozech zase dostaly přednost pušky a kulomety. Ale pusťte si nějaký Burianův film a hned vám bude lépe. A kdybyste si náhodou vybrali Tři vejce do skla, pak se soustřeďte na scénu, kdy mahárádža přijíždí do hotelu. Je tam totiž vidět ten okouzlující Cord!