Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Paul Leonard Newman se narodil 26. ledna 1925, odkroutil si svoje v druhé světové válce (chtěl být pilot, ale skončil jako střelec na torpédových bombardérech), po válce vystudoval herectví, chvíli se protloukal světem a piloval svůj talent, aby se v padesátých letech konečně prosadil na prknech Broadwaye a pak na stříbrném plátně, odkud jeho hvězda vystřelila až do hollywoodského nebe a blablabla. To nás dnes nezajímá. Nás zajímá, když se narodil podruhé…
A to bylo v roce 1966, kdy si vyhlédl scénář o závodním jezdci, pro kterého je vítězství vším, a rozhodl se ho zfilmovat (Vítězství, Winning, 1969). Měl totiž vždycky rád rychlá auta a tohle hrálo přesně na jeho strunu. Aby jízdní záběry působily autenticky, vyrazil se svým hereckým kolegou, ale filmovým protivníkem Robertem Wagnerem vyrazit na zkušenou do závodnické školy Boba Bonduranta na okruh Watkins Glen. A tam od závodníka Roba Sharpa nasával vědomosti a triky, pečlivě piloval jízdní stopu, balanc a další finesy vysokého řidičského umění. A zatímco Robert Wagner z auta po pár hodinách s chutí vystoupil, Paul Newman hobloval trať pořád dokola a dokola, do řízení se naprosto zamiloval.
Paul Newman proháněl všechno, co mělo čtyři kola. Svůj talent naplno rozvinul až v závodní škole. Tehdy mu bylo už přes čtyřicet.
A tak začal závodit. Samozřejmě mu to ze začátku moc nešlo. Ale protože ho závodění pohltilo, a protože v sobě měl spoustu pokory a pracovitosti, která ho vynesla mezi filmovou smetánku, začal se rychle zlepšovat. Neskočil rovnou do žádného nablýskaného ferrari, jak byste možná od hollywoodské hvězdy čekali, své první závodnické zkušenosti sbíral s obyčejným Datsunem 510, hodnou hranatou krabičkou jako stvořenou pro začínající závodníky.
Datsun 510 nebyl vyloženě rychlý, ale jako cvičební nástroj pro začínajícího závodníka byl ideální.
Tehdy o sobě ještě tvrdil, že je „herec hrající roli závodníka“, jenže když v roce 1972 vstoupil mezi profíky, začalo být rychle jasné, že na trati nebude jen do počtu. Dělal chyby, ale dokázal se z nich poučit. Hledal limity a neváhal je pokořovat. Někdy byl příliš agresivní a havaroval, jenže také byl stále rychlejší a rychlejší. Jedno bylo naprosto nezpochybnitelné – toužil vítězit. „Vítězství není všechno… je to to jediné,“ říkával prý s oblibou. Brzy přesedl do výkonnějšího kupé Datsun 280ZX a začalo se mu dařit i mezi zkušenými borci, v roce 1976 pak vyhrál svou třídu v americkém šampionátu sportovních aut za volantem Triumphu TR6.
Rychle se ale propracoval k mnohem výkonnějším strojům, jako byl tenhle přeplňovaný Datsun 280ZX. A i v něm válel!
V roce 1979 vyhrál tento šampionát podruhé, tentokrát s Datsunem 280ZX, což byl pro značku historický úspěch. Newman se s tím ale rozhodně nespokojil. Stejně jako Steve McQueen, i on žil sen jménem Le Mans. Ostatně kdo z nás by se nechtěl zúčastnit nejslavnějšího vytrvalostního závodu na světě! Jenže na rozdíl od nás – a na rozdíl od McQueena – se ho Paul Newman skutečně zúčastnil. A šlo o křest ohněm.
Newman, Stommelen a Barbour na Le Mans 1979.
Spolu s Dickem Barbourem a závodníkem F1 a továrním jezdcem Porsche Rolfem Stommelenem osedlal Porsche 935/77A, dvakrát přeplňované monstrum s výkonem 800 koní v kvalifikačním režimu a skoro 700 koní v závodě, které na rovince Mulsanne dosahovalo rychlosti 350 km/h. Newmanův stint přišel na řadu, když se trať topila v dešti a mlze a on… byl za volantem fenomenální! Vlastně ještě pár kol před cílem drželi první pozici. O celkové vítězství je připravila zaseklá matka kola (kterou mechanici museli uříznout) a porucha vstřikování. Ale druhé místo na první pokus není vůbec špatné, co říkáte?
Krotit brutální dvakrát přeplňované monstrum na vodě, to byla velmi těžká zkouška hned na začátek. A Newman v ní obstál na výbornou.
Takže byste čekali, že se do Le Mans o rok později vrátil… ale to se nestalo. Jeho hvězda byla příliš jasná a přitáhla ten rok skoro dvojnásobek diváků. A s nimi také zástup vlezlých novinářů a paparazzi, kteří Newmana nenechali vydechnout. A on o tu popularitu prostě nestál. V jádru totiž nebyl žádná filmová hvězda, ale docela obyčejný chlap, který se chtěl plně soustředit na závodění a v mezičase rád trávil čas s přáteli od rychlých kol. Ostatně když se podíváte na dobové fotky, tak to uvidíte – buď má ten ostrý pohled koncentrujícího se závodníka, nebo široký úsměv a jiskry v očích, když se baví s ostatními jezdci.
Na okruhu za volantem nebo mezi přáteli byl ve svém živlu.
Do Le Mans se tedy už nikdy nevrátil – a to je škoda, protože vavřínového věnce pro vítěze by si cenil určitě víc než sošky Oscara, kterou (konečně!) získal za vedlejší roli ve filmu Barva peněz (The Color of Money, 1986), kdy si zahrál s mladičkým Tomem Cruisem. A protože se Paul chodil po natáčení odreagovávat na místní hliněný ovál za volantem osmiválcového závoďáku, vzal s sebou jednou i Toma. A objevil v něm přirozený talent.
Cruise a Newman: Věkově je dělily skoro čtyři dekády, ale spojovala je láska k řízení.
Zanedlouho už Cruise brousil okruhy v Datsunu 280ZX a proháněl zkušenější borce – měl rychlost v krvi stejně jako Newman, ale tehdy v sobě neměl jeho pokoru a pečlivost, takže kromě několika nadějných vítězství dělal mnohem víc chyb. Učil se závodit i na oválu, což z něj udělalo perfektní volbu pro hlavní roli ve filmu Bouřlivé dny (Days of Thunder, 1990), ale když později ošklivě havaroval v rychlosti přes 200 km/h, se závoděním seknul. Jeho filmová kariéra mu byla přednější než touha po vítězství.
Pro Newmana bylo závodění vším. Herectví se postupně stalo jen prací, kterou si na něj vydělával.
Paul Newman závodil dál, i když mu tehdy bylo už pětašedesát. Říkal, že věk je jen číslo a on skončí, ne až bude starý, ale až bude pomalý. Když mu však zavolal prodejce závodních aut Karl Haas, jestli by nechtěl společně s ním provozovat závodní tým, jehož hlavní hvězdou bude Mario Andretti, nechal se ke změně role přemluvit. Společně se vrhli do formulových závodů amerického poháru CART, později Champ Car a nechali v něm nesmazatelnou stopu zahrnující přes stovku vítězných závodů a osm mistrovských titulů – jen Sébastein Bourdais vybojoval čtyři v řadě, další slavná vítězství přidali ještě Nigel Mansell, Michael Andretti nebo Christian Fittipaldi.
S Karlem Haasem vytvořili velmi efektivní dvojici vládců jednoho z nejúspěšnějších týmů amerického formulového závodění.
Možná celou dobu čekáte na nějaké „ale“ – jenže on nelhal, nekradl ani nepodváděl, se svou druhou ženou Joanne Woodwardovou prožil krásných padesát let a spoustu peněz (které vydělala jeho vlastní značka dresinků do salátu, omáček k těstovinám, limonád, popcornu a dalších pochutin) nezištně věnoval na charitu pečující o nemocné děti. Jediným jeho neduhem bylo kouření.
Na jeho modré oči nezapomene nikdo, kdo se do nich někdy podíval. A to nebylo zdaleka to jediné, co vás na něm dokázalo uhranout.
A to se mu nakonec stalo osudným, v roce 2008 zemřel na rakovinu plic v 83 letech. Ještě rok předtím usedl do závodního auta a proháněl mnohem mladší soupeře, protože to ho naplňovalo nejvíc. A pár dní před smrtí navštívil naposledy svůj oblíbený okruh Watkins Glen, kde to všechno začalo, a nechal se kvůli celkové slabosti aspoň svézt dokola na zadním sedadle rodinného kombíku. Muselo to pro něj být velmi bolestivé loučení…
A pro jeho fanoušky také – víc si jich určitě získaly jeho filmové role, ale mnoho k němu vzhlíželo jako ke skvělému závodnímu jezdci. Odborníci dokonce říkají, že kdyby začal dřív než ve 46 letech, mohl být jedním z nejlepších. Jestli chcete vidět obě jeho stránky spojené v jednu, podívejte se znovu na animák Auta (Cars, 2006). Do své poslední role vysloužilého závodníka Doca Hudsona zaučujícího novou hvězdu Bleska McQueena totiž vložil nejen svůj hlas, ale i závodnickou duši – styl mluvení a většinu závodnických hlášek si do scénáře prosadil a tím ho posunul na ještě vyšší úroveň.
Hlavně si ho ale všichni budeme pamatovat jako pravého chlapa. Paul Newman byl prostě frajer!
