Miroslav Zikmund – Recept na dlouhověkost a bohatý život

Výčet toho, co ti dva dokázali, by mohl být nebezpečně dlouhý. Společně navštívili 83 zemí světa, napsali více než dvacet knih, natočili bezpočet rozhlasových reportáží, natočili 150 krátkých filmů a čtyři celovečerní snímky. V Československu snad nebyla domácnost, která by neměla v knihovně alespoň jednu jejich knihu. A moje babička nebyla výjimkou.

Pravda je taková, že jsem jako kluk ty knížky nikdy neučetl. Příliš mnoho vzletných slov, květnatých obratů a příběhů, které mi zněly až příliš neuvěřitelně. Za okny bylo šedivo, do sametové revoluce zbývalo ještě pár let.

Zikmunda jsem osobně poznal až před pár lety, to už jsem ty jejich cestopisy měl dávno přelouskané. Bylo to na přednášce ve Slaném a za ty dvě hodiny jsem slyšel tolik chytrých slov a poutavých historek, až mě to překvapilo. Ale jedno mi v hlavě utkvělo přece jen nejvíc: „Na cestování a na objevování světa je nejlepší to, jak člověk pozná sám sebe. Jak objevuje bílá místa ve své hlavě, jak si uvědomuje, co má, co nemá a co je důležité. A taky, že Československo není pupek světa.“

Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni a sám říkal, že za jeho první větší výlet nejen po vlastech československých lze považovat jeho cestu na Podkarpatskou Rus. Tu podnikl ve svých šestnácti letech a společnost mu nedělal Jiří Hanzelka, ale jeho starší bratr.

S Hanzelkou se setkal až o dva roky později, na schodech Vysoké školy obchodní v Praze, když tam oba dva stáli ve frontě při zápisu. Upřímně nevím, co si ti dva tehdy vyprávěli a jestli už se bavili o tom, kam by spolu mohli vyrazit, ale vím, jak Miroslav Zikmund zapůsobil na mě, když jsme se spolu pak setkali na autogramiádě po té přednášce. Navzdory už tehdy pokročilému věku měl pevný stisk ruky, podíval se mi do očí a říká: „Chlapče, ty se hodně ptáš, ty bys mohl dělat novináře.“ Když jsem mu řekl, že ho dělám a že dělám automobilového novináře, usmál se a řekl, že kdyby to věděl, tak by tolik o té Tatrovce nemluvil, protože jsem ho určitě načapal na švestkách s nějakou chybou. Nikoliv, pane Zikmunde, žádná tam nebyla. Snad škoda, že jste o ní nepovídal víc, ale to byste mohl o všem.

A že ti dva měli opravdu o čem vyprávět. Plány na cestu kolem světa začali spřádat již v roce 1938, jenže válka jim prodloužila studia a samozřejmě, že zastavila i jejich výletní choutky. „Nebylo to o tom, že by nám bylo Československo malé, bylo to o tom, že jsme chtěli vidět svět. Dřív bylo běžné, že mladí učni vyrazili do světa na zkušenou, aby se naučili novým věcem a poznali, jak se kde co dělá, a tohle se nám líbilo.“

„Mohl bych říkat, že v tom vězela už odmalička moje touha cestovat. Vůbec ne. V přání dojet co nejdál byla spíš zvídavost a snaha vidět víc, vědět to, co ostatní nevědí. Touha vědět, jak se věci doopravdy mají, mne provází celý život,“ vzpomíná Zikmund v knize Století Miroslava Zikmunda.

Ještě během školy začali ti dva shánět peníze a partnery na cestu. Jejich elán a obchodní duch působí i teď po letech snad až neuvěřitelně. „Bylo po válce, všichni měli chuť a všichni chtěli něco dokázat, byla to příležitost.“ Do světa nakonec vyrazili jako obchodní zástupci automobilky Tatra. „Chtěli jsme v zahraničí ukázat, jak dobrá auta umíme v Československu vyrobit, chtěli jsme Československo takzvaně prodat.“

Jestli vás teď napadlo, že v té Tatrovce musel pracovat někdo, kdo jim takzvaně otevřel dveře, tak se mýlíte. „Když jsme šli v roce 1946 jako dva čerství komerční inženýři se svým plánem cesty kolem světa poprvé do pražského sídla Tatry v Kartouzské ulici, zastavil nás vrátný a ptal se, za kým jdeme. Říkáme mu, že za panem generálním ředitelem, ale že nejsme ohlášeni, vlastně že ani nevíme, jak se jmenuje. Vrátný na nás chvíli koukal, zavrtěl hlavou a pak nám povídá, ať hledáme dveře se jmenovkou Jaroslav Růžička.“

Tatrovka byla jejich zaměstnavatelem a na cestu jim půjčila dnes už legendární Tatru 87, další potřebné peníze měly přinést rozhlasové i filmové reportáže z cesty. Zikmund s Hanzelkou na svou první cestu vyrazili 22. dubna 1947 z pražské Opletalovy ulice od sídla Autoklubu, a i když přesně věděli, kam chtějí jet, záhy poznali, že jich přesné plány a podrobné přípravy jsou sice výtečné, ale nutno je brát spíš jako doporučení.

Chtěli objet celý svět a svou cestu začali cestou do marocké Casablancy, kde po válce žilo hodně Čechů. Pokračovali do Egypta, pak jako správní dobrodruzi cestovali proti proudu Nilu, aby se dostali pouští do Súdánu a dojeli až do Etiopie. Jako první na světě dokázali projet automobilem napříč Núbijskou pouští, jako první Češi stanuli na vrcholu Kilimandžára, nejvyšší hoře Afriky.

„Často se lidé ptají na největší zážitek z Afriky, a i když jich jsou spousty, tak ten největší určitě je, že jsme přespali na vrcholu Cheopsovy pyramidy. Tehdy to ještě šlo, hlídači za nějaký drobný bakšiš přimhouřili oko nebo rovnou dvě, a tak jsme se vyšplhali úplně nahoru. Špička tam už dávno nebyla, tu někdo shodil, ale bylo tam takové místo, které prý ve válce okupovali Angličani, protože jak to bylo hodně vysoko, tak oni tam měli radiostanici. A na tom místě, což byl plácek asi tak dvakrát dva metry, jsme spali.“ Když jsem se Zikmunda zeptal, proč, jestli mu byla egyptologie tak blízká, chvíli se zamyslel a říká: „Byla to spíš touha má i Jurky tam přespat, spíš takové dobrodružství. Když jste ale byli nahoře, na vrcholu té stavby, která tady stojí už tisíce let, cítili jste ale najednou úctu, ne nějaké uličnictví.“

Když Československo zažívalo v únoru 1948 komunistický puč, byli zrovna v Kongu. 5. června 1948 přišel z Kapského města telegram, že cestu mají úspěšně za sebou. Dalším cílem se stala Jižní Amerika, společně s Tatrou 87 se přeplavili přes Atlantik.

„Domorodci v Africe byli přátelští, v jižní Americe jsme se báli častěji a víc,“ vzpomínal Zikmund. „V Africe se z přítomnosti bílých spíš těšili, tam byla ale situace úplně jiná. Neznalost místních nepsaných zákonů nám mnohdy připravila nejednu krušnou chvilku, byly dny a noci, kdy jsme si opravdu říkali, že nejlepší by bylo ujet.“

Neujeli. V konžském pralese se setkali s Pygmeji, v Ekvádoru přespali u lovců lebek, stanuli pod majestátními vrcholky And. Jejich první cesta skončila předčasně na podzim roku 1950 v Mexiku. Hanzelka měl zlomenou levou ruku, což by nebyl zas až takový problém, v pokračování jim ale zabránila politika. Nedostali totiž víza do Spojených států.

„Věděli jsme, že se Československo mění, ale nevěděli jsme, jak moc,“ vzpomínal Zikmund. „Vrátili jsme se do jiné země, kde se budovalo, stavělo a vyrábělo.“ Jejich sláva mezitím v tuzemsku obrovsky narostla. Díky více než sedmi stům odvysílaných rozhlasových reportáží o jejich dobrodružné cestě všichni věděli a o jejich zážitcích ze 44 procestovaných zemích vzniklo několik knih, reportáží i besed. Urazili 111 tisíc kilometrů, z toho 61 700 v Tatře 87, která se víc než osvědčila. Pořídili deset tisíc fotografií a natočili jedenáct kilometrů filmu.

„Na začátku své cesty jsme hodně spěchali, chtěli jsme toho stihnout co nejvíce, čas nás tlačil. Ale pak jsme si uvědomili, že lepší je vždy někde na chvíli zůstat, porozhlédnout se, zažít to místo a získat důvěru místních. Zjistili jsme, že nemá cenu jít proti něčemu na sílu, ale že život je přesný součet náhod.“

Hanzelka se Zikmundem nikdy nepřipouštěli, že by trpěli nějakou ponorkovou nemocí. Respektovali jeden druhého, navzájem o sobě mluvili s úctou. Jen pár měsíců po návratu zpět do vlasti začali připravovat novou cestu, chtěli do Asie.

„Stali se z nás spisovatelé a reportéři, ale spíš tak nějak z donucení, než že bychom to chtěli. Vystudovali jsme obchod a do světa jsme vyjeli uzavírat obchodní smlouvy nejen jménem Tatry, ale i dalších československých podniků, jenže pak se věci začaly měnit. Nově dosazení ředitelé firem v modrých svazáckých košilích často nerozuměli oboru, který měli řídit, a tak vypovídali naše už uzavřené smlouvy anebo jednoduše nebyli schopni dostát dojednaným závazkům. Jen na Tatru 87 jsme v Libyi podepsali kontrakt na dodávku šesti a půl tisíce kusů! Nic z toho ale nakonec nebylo. Tak nám nezbylo než se zaměřit na to, co jsme měli – reportážní materiály, deníkové záznamy z cest, fotografie a filmové záběry,“ vzpomínal Zikmund v rozhovoru s režisérem a cestovatelem Petrem Horkým.

Přípravy na druhou cestu nakonec byly delší, než se původně zdálo, ale navzdory obtížným podmínkám se zadařilo. Zikmund využil času ke studiu cizích jazyků, nakonec jich uměl osm, oba cestovatelé se mezitím stihli oženit.

„Nevěděli jsme přesně, jak dlouho budeme pryč, ani že druhá cesta bude o tolik delší a o tolik náročnější. Vyrazili jsme ve čtyřech a na cestu jsme měli dva lehké náklaďáčky Tatra 805. Jeli jsme přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ, pak do Pákistánu a odtud do Indie.“

Nakonec společně projeli horské průsmyky v Himalájích, byli na Srí Lance i Sumatře, na Nové Guinei se setkali potomky kanibalů, navštívili Japonsko… Do Prahy se na zaplněné Staroměstské náměstí vrátili v listopadu 1964, přijeli přes Rusko. A i když sám Zikmund opakovaně říkal, že obyčejní Rusové jako takoví byli nejhodnější lidé, které na svých cestách potkali, tak pravdivé reportáže o návratu zpět do Evropy přes (ne)vzkvétající Sovětský svaz jim vystavil dlouhou stopku.

Z druhé cesty stačili oficiálně vydat jen tři cestopisy, v roce 1968 navíc Zikmund s Hanzelkou veřejně vystoupili proti okupaci Československa. Režim je okamžitě zakázal. Nemohli publikovat, přednášet ani psát, jejich knihy byly staženy z veřejných knihoven.

„Nebylo to dobré období, ale měl jsem čas na svoje přátele, na svůj dům a na svůj archiv,“ hledal si Zikmund na tom všem alespoň něco pozitivního. A právě jeho archiv je pověstný, jsou v něm tisíce nepublikovatelných stran rukopisů (většinou v těsnopise), fotografie i filmové materiály, vše pečlivě setříděno.

Po revoluci v roce 1989 už ale Zikmund poznával svět sám, Hanzelka na tom nebyl zdravotně dobře. „Jel jsem za ním, že zase někam vyrazíme, ale odmítl. Sám jsem navštívil Austrálii a Nový Zéland, Japonsko, Srí Lanku a Sibiř. Řekl mi, abych pracoval, filmoval, zpovídal a psal za nás za oba.“

Teprve když si uvědomíte, co Zikmund za svých 102 let zažil, dojde vám, jak se svět strašně změnil. Když se ho ptali na recept na jeho dlouhověkost, připomínal, že každé ráno cvičí, že rád pracuje na své zahradě a nikdy neopouští rozdělanou práci. A že je důležité poznávat svět, ať už za humny nebo ten opravdu velký.

„Víte, svět může být zmapovaný sebelíp, mohou existovat dokonalé fotografie každého koutku Země z družice, ale vždy se budou rodit noví a noví lidé, kteří nic z toho ještě neviděli, vždycky se budeme mít co o sobě navzájem učit. A to vzájemné objevování se, to je asi nejdůležitější dobrodružství, jaké se týká nás všech. Možná už neexistují nepopsaná místa, která se dřív označovala „hic sunt leones – zde jsou lvi“, možná už nejsou bílá místa na mapách. Ale bílých míst v lidských hlavách bude pořád víc než dost. Ty je třeba odstraňovat pořád.“

Knihy o putování Hanzelky se Zikmundem vyšly ve 143 vydáních v celkovém nákladu 6,5 milionu výtisku, a to v jedenácti jazycích. Mezi nejznámější patří trojdílná Afrika snů a skutečností, S československou vlajkou na Kilimandžáro, Přemožení pouště, Afrika kolem Tatry, Tam za řekou je Argentina nebo Za lovci lebek. O jejich cestování a životě pak skvěle pojednává Horkého dokument Století Miroslava Zikmunda, ze kterého jsem při psaní těchto řádků čerpal.

A na závěr ta slíbená věc, kterou jsem si díky Hanzelkovi a Zikmundovi zažil: „Když jsme naše auta parkovali někde v neznámých končinách, tak jsme vždy zacouvali. Nikdy jsme nikam nezajížděli po čumáku. A měli jsme pro to moc dobrý důvod, nikdy jsme totiž nevěděli, jestli nás místní přijmou s otevřenou náručí, nebo jestli budou nepřátelské povahy. Dodnes, když někam dojíždím, tak tam vždy couvám. A mám pro to dobrý důvod – mohu rychle a bezpečně odjet, klidně i od doktora.“ Jak kdybych pana Zikmunda pořád slyšel, jak se u toho šibalsky smál…

Odpočívejte v pokoji.