Mimozemšťan Sébastien Loeb nepřestává vítězit

Loebovi se říká „Mimozemšťan“ nebo taky „Šéf“. Je to jeden z nejlepších a nejuniverzálnějších řidičů na celé zeměkouli a valná část jeho řidičské kariéry je spjatá s rally, ale také koketoval s cestovními vozy, Formulí 1 a jel Le Mans. Už když to píšu, tak se musím hlídat, abych neměl otevřenou pusu.

Začněme tím, co dokázal teď o víkendu. Vyhrál úvodní závod Mistrovství světa WRC. Ve věku 47 let a 311 dní se stal nejstarším vítězem soutěže mistrovství světa. Samo o sobě obdivuhodné. Jenže je to taky jeho osmdesátá vyhraná světová soutěž. Jen pro srovnání, Sébastien Ogier, druhý muž tabulek, má těch vítězství čtyřiapadesát. A ano, Loeb má devět titulů mistra světa, Ogier osm. „Jsem šťastný, nečekal jsem takový výsledek. Byl to skvělý boj a v sobotu, kdy jsme špatně vybrali pneumatiky, se zdálo být vše ztraceno. Ale pak si Ogier vybral v neděli svou část smůly a my můžeme slavit.“ Loeb nakonec vyhrál o 10,5 vteřiny poté, co Ogier dostal deset vteřin penalizaci za ulitý start. Na 296 soutěžních kilometrech. Jak kdybyste jeli z Prahy do Zlína po okreskách a v cíli vás dělila půlvteřina…

A zde se ještě sluší zmínit, že se jelo s auty úplně nové konstrukce, že nikdo nevěděl, co od nich pořádně čekat, a že hybridní pohon a návrat k manuálnímu (sekvenčnímu) řazení si vyžádal spoustu změněných řidičských návyků. „Za svůj život už jsem si zvykl, podobné změny mi nedělají problém,“ pousmál se v průběhu závodu.

Loeb skoro vždy mluví v množném čísle, ale tím „my“ teď na Monte nemyslel Daniela Elenu, navigátora, se kterým strávil v autě dlouhých třiadvacet let a vybojoval s ním všech devět titulů, ale jednapadesátiletou učitelku matematiky Isabelle Galmiche. Tahle šarmantní dáma, která na Monte Carlu navigovala poprvé a v mistrovství světa si doposud střihla jen šest startů, vedle něj působí pro neznalé jako zjevení, ale zasvěcení vědí, že Loeba a ji pojí roky spolupráce. Zaskakovala totiž za Elenu, když nemohl, pomáhala s rozpisy a najížděním. Poprvé seděla vedle Loeba už před jedenácti lety, hodně mu pomáhala u Citroënu a pak i u Hyundaie. S Patrickem Maguadem dělala Loebovi a Elenovi špiony.

„Rally miluju od dětství a být navigátorem je mou vášní. Vždy jsem to dělala spíš ve svém volném čase a vlastně to nikdo moc nevěděl, ale myslím, že teď už to před studenty neutajím,“ smála se tahle šarmantní a svědomitá dáma, do které byste podobného koníčka jistě neřekli. Studenti by taky měli vědět, že žena naposledy vyhrála v mistrovství světa v rally také na Monte a že to bylo před dlouhými pětadvaceti lety. Tehdy přivezlo posádku Piero Liatti a Fabrizia Pons na prvním místě do cíle kultovní Subaru Impreza S5 WRC.

A co o ní řekl v cíli Loeb? „Isabelle si vedla výborně. Možná jen jednou dvakrát četla trochu pomaleji, ale jen o kousek. Tahle auta nejsou pro spolujezdce snadná, po zkouškách doslova letíme a ona musí stihnout přečíst hodně údajů z rozpisu. Držela dobrý rytmus čtení a dobře rozuměla tomu, jak mi informace podávat. Taktéž bylo potřeba hlídat hromadu věcí a i to se jí dařilo. Odvedla fantastickou práci.“

Ale zpět k Loebovi… Respektive k tomu jeho „my“. Tenhle chlápek je totiž všechno, jen ne sebestředný egomaniak, který by si přivlastňoval veškerou slávu. Vlastně vypadá, že to má všechno tak trochu na háku. A aby to takhle opravdu mohl mít, potřebuje kolem sebe spoustu lidí, kteří mu pomáhají. Jedním z nich je třeba Marie- Pierre Rossi, jeho dlouholetá asistentka a tisková mluvčí. „On je přesně takový, jak na vás působí. Přirozený. Nikdy jsme nemuseli nějak řešit jeho image. Že jsem součástí něčeho opravdu zázračného, jsem si uvědomila, až když jsme v roce 2003 vyhráli Monte Carlo – Seb, Colin a Carlos získali první tři místa. Vzpomínám si, jak jsem kráčela k servisnímu prostoru a viděla ho, jak je obklopený lidmi… Cítila jsem se, jako bych pracovala pro Rolling Stones. A taky jsem si uvědomila, že ho musíme chránit. Je to normální kluk jako váš syn nebo bratr. Nepřetvařuje se. Rád spí a vždy chodí pozdě. A ano, nedodržuje životosprávu.“

Její slova pro časopis Top Gear pak podtrhuje Xavier Mestelan-Pinon, který působil jako šéfinženýr továrního týmu Citroën. „Někteří jezdci, když mají problém, řeknou: ‚To auto za nic nestojí.‘ Sébastien to nikdy neudělal. On řekne: ‚Jak vám mohu pomoci?‘ Nikdo v týmu se ho nebál, kamarádil vždy se všemi bez ohledu na výsledky, mechaniky oslovoval křestními jmény a úspěch s nimi umí oslavit. Jenže to je jen jedna stránka věci. Seb si taky umí říct, jaké auto potřebuje. Nečeká, co mu dáme, ale aktivně se zajímá a mluví do nastavení, i když na rozdíl od jiných jezdců nikdy netrávil celé týdny u vývoje a testování.“ Divíte se? Není čemu. Když Loeb s rally začínal, tak měl málo peněz a naučil se, jak si na svém autě opravit téměř všechno i jak ho nastavit.

Takže kouzelné slovíčko „my“ a pak mimořádné nadání od Boha. Jenže Loeb má v rukávu ještě jeden triumf. A zmínil ho i teď v Monte Carlu.

Poslední roky se totiž hodně mluví o tom, že soutěže se vyhrávají nejen podle rozpisu navigátora, ale že ti nejlepší jezdí zkoušky po paměti. „Vidím to na všech soutěžích, jezdci neustále koukají na onboardy, mají druhého spolujezdce, který jim to čte,“ říkal mi už vloni Martin Prokop, který má s mistrovstvím světa dlouholeté zkušenosti. „Oni jedí, cvičí, jsou na masáži a pořád na to koukají. Jedou vizuálně.“ A tohle používá Loeb už celé roky, má skvělou paměť.

„Tuhle zkoušku jsem si úplně nepamatoval,“ řekl teď o víkendu bezprostředně po dojetí jedné erzety do televizní kamery. Jenže on se je za ty roky už biflovat nepotřebuje, zná je. Většina zkoušek mistrovství světa se totiž jezdí pořád dokola, stejně jako soutěže tady v Česku.

Na druhou stranu, třeba na Dakaru je vám vizuální paměť úplně k ničemu. A tam nastupuje další Loebova zbraň – pohled. Přestože už ve svém věku musí nosit brýle, tak když si všimnete, jak Loeb řídí, uvědomíte si, jak moc je pořád očima před autem. Věci pak vnímá v souvislostech, uvědomuje si, kde je sluníčko, jak jdou stíny, kde může držet plyn a kde nikoliv. Tady mu prý pomáhá jeho bývalá gymnastická kariéra. „On neustále vnímá svoje tělo, svoje auto a rovinu,“ zmínil se Daniel Elena hned po prvním absolvovaném Dakaru.

A když už jsme nakousli tu gymnastiku, hodí se bradla, kruhy a žíněnky použít jako oslí můstek k tomu, jak Loeb začínal. Protože na rozdíl od většiny ostatních šampionů motosportu to nebyly motokáry a ani ambiciózní tatínek. I když…

Tatínek ambiciózní byl, ostatně je to bývalý šampion v gymnastice a teprve tříletý Sebík se vydal v jeho šlépějích. V patnácti letech byl pátý na mistrovství Francie a čtyřnásobný šampion Alsaska. Jenže o prázdninách ze všeho nejvíc miloval závodění na tříkolce, na kole nebo minibiku. A vždy vyhrával.

Nevíme, jak se rodiče tvářili, když Seb opustil střední školu a vyučil se elektrikářem, ale pověstná jsou slova šéfa firmy, kde byl mladý Loeb na praxi. „Ten kluk jezdí jako blázen, je šikovný,“ říkal tehdy. Majitel vozu Ferrari Testarossa a automobilový nadšenec byl také jedním z jeho prvních sponzorů, když se ve dvaceti letech Loeb přihlásil do francouzské organizace Rallye Jeune', jejímž cílem je odhalit mladé talenty. Přispěl mu i na jeho první start v lokální rally, a i když Loeb dojel opakovaně druhý, sám věděl, že rychlost a schopnosti mu nechybí.

Když se Loeb později dostal do týmu Ambition Sport Auto, vyhrál všech šest závodů, kterých se zúčastnil. V další sezoně už sedí v Citroënu Saxo Kit Car Trophy. Vyhrává všechny závody, které dokončí, ale daní za to jsou dvě zničená auta a chybějící peníze. Jenže pak si ho konečně všiml francouzský autoklub a pod jeho záštitou dvojice Loeb–Elena bere pět vítězství v pěti soutěžích Super 1600 v národním mistrovství a také se stává juniorským mistrem světa.

V roce 2002 už startuje s WRC a nebýt nepovolené výměny pneumatik, vyhrál by i na Monte. Takhle si na to musí počkat ještě rok, kdy jede první celé mistrovství. Týmovými kolegy jsou Carlos Sainz a Colin McRae. „A víte co? Je pořád stejný, jako když jsem ho poznal,“ nechal se slyšet Sainz. „Myslím, že jeho největší zbraní je jeho soustředěnost. A pořád má stejnou taktiku. Zabere na začátku, opravdu zatlačí a pak si jen udržuje náskok. Z Loebovy jízdy taky máte dojem obdivuhodné citlivosti a jemnosti. I když jede tvrdě, tak se snaží autu co nejméně ubližovat.“

Pak přichází celá šňůra vítězství a titulů, v roce 2013 devítinásobný šampion odchází neporažen. Jeho dalším domovem se stávají okruhy, koketuje s FIA GT, cestovními auty a pak přechází do rallyecrossu. Jenže tomu všemu ještě předchází námluvy s Formulí 1!

V listopadu 2008 se Loeb zúčastnil testů F1 v Barceloně se stájí Red Bull a nevedl si vůbec zle. Naopak. Překvapil osmým nejlepším časem z patnácti pilotů a za nejrychlejším zaostal o 1,8 sekundy. „Měl jsem jet poslední závod sezony v Abú Zabí, ale FIA mi nedala superlicenci. A právem,“ krčil o několik let později Loeb rameny, když jsem se ho na to ptal na Setkání mistrů. „Neměl jsem za sebou starty v žádných jiných formulových šampionátech, vlastně jsem to trochu čekal. Ale mrzelo mě to, samozřejmě, byla by to vzrušující zkušenost a řízení Formule 1 jsem si užil a cítil jsem, že bych se mohl ještě zlepšit. Vlastně jsem si uměl představit i to, že bych ve Formuli 1 příležitostně startoval.“

Smějete se? V roce 2006 dojel na druhém místě v Le Mans. Francouzský tým a francouzské auto se vklínilo mezi dominující Audi.

No a pak následuje pro mě jeden z dalších vrcholů jeho kariéry… Píše se rok 2013 a Peugeot Loebovi staví speciální raketu 208 T16 pro Pikes Peak, nejslavnější závod do vrchu na světě. Francouzský pilot prolétnul trať v absolutním rekordu, který vylepšil o minutu a půl. Čas 8:13.878 byl dokonce o tři vteřiny rychlejší, než předpokládaly nejoptimističtější počítačové simulace. Do výšky přes 4 200 m nad mořem vyjel, či spíše vylétl, průměrnou rychlostí 145,27 km/h. Tehdy devětatřicetiletý pilot uvedl, že při jízdě zažíval „nezvyklé pocity“.

„Je to opravdu jiné, než co můžete zažít při rally nebo na okruhu. Je to totiž kombinace neskutečné výkonnosti stroje, která se blíží speciálům v Le Mans, ale s ještě větším zrychlením než u Formule 1, a úzké horské silnice typu rally nad hlubokými roklemi. Nesmíte udělat jedinou chybu. Je to obrovské napětí, ale také neuvěřitelný pocit,“ popsal Loeb. Jen připomínáme, že jeho auto s váhou 875 kg mělo přeplňovaný šestiválec s výkonem 875 koní a dosahovalo rychlosti až 260 km/h.

V roce 2018 Loeb opět souhlasil s příležitostnými starty v Mistrovství světa WRC a vyhrává Rally Catalunya. „Tehdy jsem si myslel, že je to opravdu už můj poslední závod, ale pak přišla nabídka na start s úplně novým autem a víte, jak to je, prostě mi to přišlo jako docela dobrý nápad. Bylo tam sice časové pnutí, protože po návratu z Dakaru jsem neměl vlastně žádný čas se adaptovat, ale strašně jsem si to celé užil,“ hodnotil Loeb v cíli svoji osmdesátou vyhranou soutěž. „Před startem jsem netušil co čekat. Ale od první zkoušky jsem měl dobrý pocit a to mi dodalo jistotu. Ale pořád byla otázka, jak si na tom budu stát v porovnání s ostatníma. To jsem nevěděl. A nakonec to bylo mnohem víc, než jsem čekal já a asi i tým. Jenže všechno úžasně fungovalo – tým, Isabelle, prostě vše.“

Víte, při psaní tohoto článku jsem si přečetl spoustu textů a viděl spoustu videí. Kdybych chtěl napsat všechno, bylo by to na pokračování, a k přezdívkám „Mimozemšťan“ a „Šéf“ by rychle přibylo i Bůh. Jenže já si myslím, že příležitost ještě bude. „Teď jsem ve vedení mistrovství světa. Ale žádné další plány nemáme,“ řekl Loeb na tiskovce po závodě. Ano, nemá podepsanou žádnou další soutěž. Neví, co bude za týden. Ale není pochyb o tom, že tenhle chlápek ještě neskočil svoje poslední salto.