Historie crash testů: Dříve bourali lidé i zvířata, teď fungují figuríny

Vůbec první zaznamenanou obětí dopravní nehody se stala Mary Ward 31. srpna v roce 1869. Cestovala v parním automobilu společně s dalšími třemi lidmi a v ostré zatáčce na Cumberland Street poblíž Parsonstownu z vozu jednoduše vypadla. Lékařská pomoc byla zbytečná, paní Ward byla totiž na místě mrtvá, auto ji přejelo.

Co se dělo potom, není úplně známo, ale víme, že už ve třicátých letech minulého století proběhly první pokusy s potahováním palubních desek kůží a pod ni se dávaly vycpávky ze sena či koňských žíní, aby se v případě nehody zmírnila zranění cestujících. První řízený crash test pak proběhl v roce 1934, když inženýři z GM poslali vůz proti betonové překážce. Udělali to jednoduše – auto pustili z kopce a řidič vyskočil za jízdy. Noviny o této události informovaly barvitě a podrobně, už tehdy bylo cílem stavět auta robustnější a odolnější. A o deset let později se objevily i první figuríny.

Po válce už se crash testy staly rutinní součástí vývoje, ale protože většina automobilek tehdy neměla svá vlastní soukromá testovací místa, kde by jejich prototypy havarovaly, probíhaly podobné zkoušky většinou na veřejných silnicích a je nasnadě, že to nebylo úplně bezpečné. Každopádně první výzkumy následků dopravních nehod se začaly realizovat už v roce 1939, kdy výzkumníci z univerzity Wayne State v Detroitu provedli první testy poškození lidské lebky při automobilové nehodě. Odtud se pak testování rozšířilo, ale nikoliv v rámci automobilek, ale lékařských univerzit.

Na tohle téma začaly vznikat první odborné práce, a jestli vás zajímalo, jak to tehdy probíhalo, pak vězte, že jeden z prvních crash testů byl nasimulovaný tak, že hodili mrtvé tělo do výtahové šachty. Ale samozřejmě, že základem všeho bylo ohledání těl obětí dopravních nehod a zdokumentování všech okolností nehody.

Oficiální historie crash testů se začala psát až v šedesátých letech a dnes dělají automobilky více než patnáct tisíc simulací nárazových testů na počítačích a pak desítky až stovky v reálu. Výsledky oficiální organizace Euro NCAP jsou důležité jak pro automobilky, tak pro zákazníky, ale ne vždycky to bylo takhle. Vždyť bezpečnostní pásy se staly povinností až v roce 1968 a zdaleka ne všude, navíc spousta aut měla výjimku. Předtím byla auta považována za sice skvělou, ale tak trochu nebezpečnou věc, a lidé k tomu tak i přistupovali.

Když se po válce začalo s řízeným testováním aut, objevil se rychle problém, který působí snad až komicky. Nebyl dostatek mrtvol, na kterých by se mohly nárazové zkoušky realizovat. Univerzity a automobilky začaly spolupracovat, ale vzhledem k tomu, že jen v USA se realizovalo několik crash testů za měsíc, těla rychle docházela. Většina ctihodných občanů totiž chtěla řádný pohřeb, takže na podobné experimenty se používaly jen mrtvoly zločinců. A ti s tím předtím ještě museli souhlasit.

V padesátých letech se už našli jedinci, kteří si do aut na testování sedli dobrovolně, respektive za peníze, ale vzhledem k bezpečnosti tehdejších aut je vám asi jasné, že to bylo velmi riskantní povolání. Na druhou stranu, děly se podstatně brutálnější věci, jen si vzpomeňte na plukovníka Johna Stappa sloužícího u amerického letectva, který se dobrovolně nechal připoutat do raketových saní a vyzkoušel, jaké to je atakovat rychlost 1 000 km/h.

Ano, tisíc kilometrů za hodinu! A na tuhle rychlost vystřelily za pouhých pět sekund a pak se úplně zastavily, a teď zadržte dech, za pouhých 1,4 s. Stapp to udělal dobrovolně a následky testu byly destruktivní – brutální zpomalení si vyžádalo svoje. Zlomená žebra, na několik desítek minut oslepl a měl zlomená obě dvě zápěstí. To vše v rámci vědy.

Ale zpět ke crash testům… Nedostatek mrtvol i dobrovolníků nutil výzkumníky improvizovat, a tak se za volanty aut objevila prasata.

Pokud jste dávali na základní škole v hodinách přírodopisu pozor, jistě si vzpomínáte, že prase má podobnou strukturu vnitřních orgánů s těmi lidskými. A to znamená, že pro podobné účely se takové prase hodí skvěle. Aby ale mohl test proběhnout, tak zvířata musela být pod narkózou a jejich umístění do aut nebylo taky zrovna humánní.

Je nasnadě, že podobné testy vám mohou dnešníma očima připadat poněkud kruté, ale vžijte se do doby před padesáti lety, kdy neexistovalo nic jako simulace nebo figuríny. A samozřejmě i tehdy nastala chvíle, kdy v rámci boje za práva zvířat byl crash testům s prasaty učiněn konec. I když pravda jde taková, že ještě v osmdesátých letech se podobné zkoušky dělaly na prasatech i medvědech, jen se o tom zkrátka nesmělo mluvit.

Společnost General Motors fakticky zastavila testování na zvířatech až v roce 1993 po desetiměsíční intenzivní kampani organizace PETA a ta samá instituce pak přišla s šokujícím odhalením, že čínský Výzkumný institut pro dopravní medicínu dělá podobné zkoušky ještě dnes! „Řada zvířat byla uspána, v nepřirozených pozicích připoutána k autosedačkám a pak narážela do zdí, dokud nebyla jejich těla zakrvácená, pohmožděná a rozdrcená. Pokud v důsledku experimentu nezemřou, jsou zabita a pitvána,“ říká v dokumentu Zachary Toliver z PETA.

Každopádně když už neměli výzkumníci z práva ctících organizací k dispozici zvířata ani mrtvoly, museli si pomoci jinak. Americké letectvo po stovkách podobných experimentů podobných těm, co si zkusil John Stapp, už mělo figurínu v životní velikosti, která měla stejné rozložení hmotnosti jako lidské tělo, a tak se objevila i v automobilové branži. Vynalezli ji vlastně už v roce 1949, ale v reálu se začala používat až výrazně později a v automobilovém průmyslu dokonce až v sedmdesátých letech.

Figuríny se pak začaly používat stále častěji a do dnešních dní se dál zdokonalují. Mají i vnitřní orgány a senzory na všechno, dnešní Dummies si zkratka téměř nezadají se skutečnými lidmi. Existují v různém provedení na různé testy, jsou celé rodiny. Jejich hlavy jsou navrženy tak, aby reagovaly jako lidská hlava. Gumová krční páteř je stejně slabá, ocelový hrudník simuluje mechanické chování lidského hrudníku při nárazu. A kolena i kyčle reagují na náraz stejně jako ta lidská. Nárazová testovací figurína Hybrid III má vinylovou kůži a je vybavena sofistikovanými elektronickými nástroji včetně akcelerometrů, potenciometrů a siloměrů. Tyto nástroje měří zrychlení, výchylky a síly, které různé části těla zažívají během zpomalování nárazu.

Ale stejně, jako se podvádělo se zvířaty, když už na nich byly testy zakázané, tak i u Dummies se odhalilo pár „nesrovnalostí.“ Naposledy to bylo v roce 2007, když se ukázalo, že jedna dětská figurína měla skutečný dětský krk… Dokument společnosti National Library of Medicine National Institutes of Health odhalil, že figurína „FE modelu“ velikosti dítěte měla lidské nejen některé orgány, ale právě i celý krk. Hodně se pak řešilo, jestli to tedy byla figurína, mrtvola nebo jestli se dělají testy na „Frankensteinových monstrech“.

Jakkoliv vám to může připadat neuvěřitelné, tak ještě dnes existují lidé, kteří jsou ochotni v zájmu vědy (a samozřejmě za peníze) sednout do auta a nabourat. Figuríny jsou sice neuvěřitelně propracované a mají množství senzorů, ale třeba bývalý chicagský policista Rusty Haight se v roce 2013 veřejně přiznal, že posledních dvacet let v autech dobrovolně bourá.

„Vyšetřoval jsem autonehody a co všechno se děje při havárii ještě u policie a stal jsem se na to specialistou,“ řekl pak Haight v dokumentu pro BBC. „Pracoval jsem v Úřadu pro vyšetřování nehod a dostal jsem nabídku pracovat v soukromém sektoru. Napřed jsem dál pokračoval v tom, co jsem dělal předtím, pak jsem přešel k výuce vyšetřování nehod a nakonec jsem poprvé sednul i za volant auta při nárazových zkouškách. Bral jsem to a beru to jako laboratorní test.“

Haight nyní otevřeně mluví o tom, co se děje za zavřenými dveřmi automobilek, a přiznává, že ne všechno probíhá úplně idylicky. „Osobně jsem ale nikdy žádné těžší zranění neměl a problém s životním pojištěním jsem měl jen proto, že jsem vášnivý potápěč,“ směje se. A pak radí: „Vždy buďte řádně připoutáni, bezpečnostní pás mějte co nejníže a dobře přes ramena. Využijte všech bezpečnostních prvků, které jsou součástí vašeho vozu, jsou tam z nějakého důvodu! Seďte v autě tak, jak máte, nedávejte nohy na palubní desku přes airbag spolujezdce nebo ven z okna. V okamžiku nárazu sundejte ruce z volantu.“

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) zemře ročně při dopravních nehodách 1,35 milionu lidí z celého světa. Více než čtvrtina zesnulých přitom připadá na motorkáře, šestadvacet procent obětí pak připadá na cyklisty a chodce. I proto se crash testy Euro NCAP začaly vztahovat i na posledně jmenované.

Studie WHO zároveň tvrdí, že automobilové havárie jsou nejčastější příčinou úmrtí osob ve věku 5 až 29 let! A napříč celým lidským životem jsou dopravní nehody osmou nejčastější příčinou úmrtí, mají tedy na svědomí více životů než AIDS či tuberkulóza.

Buďme tedy rádi, že Dummies riskují svoje „životy“ za ty naše. I tak je ale nejdůležitější to, co vám říkali už doma a pak i v autoškole: Jezděte opatrně!