Herní mašiny z vás pilota neudělají, jsou však tuze zábavné

Virtuální realita už je běžnou součástí našich každodenních životů. Nejen že se díky ní můžeme vtělit třeba do role závodníka na nějakém světovém okruhu, ale na základě jejích projekcí si lze nakonfigurovat i auto nebo mrknout, jak určitý asistenční systém funguje v praxi.

Jenže jaké to bylo kdysi? Úplně jiné, avšak extrémně zábavné, což jsme nedávno vyzkoušeli a vy můžete také. Arkádové automaty z 90. let ovšem už dnes nenajdete na každém rohu, takže se za nimi musíte vydat do různých sběratelských center či podniků. My zajeli do Muzea her Cibien’s Corner v Praze a blíže otestovali tři závodní arkády od Segy, které „pařil“ snad každý z vás. Pokud chcete o muzeu vědět více, vstupné a otevírací dobu nejdete v této reportáži.

Psal se rok 1994 a světlo světa spatřila tahle pecka – Sega Rally Championship. Originální automat přítomný v muzeu nabídne poměrně obyčejná (ale velmi prostorná) posuvná sedadla, sportovní volant a mechanicky ovládanou řadicí páku, která umí pracovat rovněž v automatickém režimu.

Na první polovinu devadesátek není grafika vůbec špatná, ačkoli ne tak úchvatná jako na promo letácích. Na výběr máte pouze dva vozy, a to Lancii Delta HF Integrale a Toyotu Celica GT-Four. Obě auta pak lze řídit jen ze dvou pohledů – přímého (z první osoby) anebo z pohledu na vozidlo zezadu (ze třetí osoby).

V rámci tratí je na výběr pouštní, lesní nebo horská cesta. Arkádové herní režimy jsou poté až primitivní, protože buď jezdíte proti počítači časový trénink či šampionát, anebo si to rozdáváte s kolegou sedícím vedle vás, což je zajisté nejzábavnější.

Samotný herní zážitek však už není takové „wow“, ale chápeme, šlo o rané začátky. Řízení vozidel je až přecitlivělé, brzdová světla ještě nesvítí. Kolizní systém působí až komicky, jelikož jste schopni od sebe druhé auto prakticky odstřelit nebo se velice snadno nepřirozeně přetočit.

Zde vítězí spíše čistá jízdní stopa a strach z bourání, které vám jinak herní zážitek místy poněkud znepříjemní a při duelu proti kamarádovi dokáže zásadně zamíchat konečným pořadím. Tedy kdo nebourá, nejspíše vyhraje.

V roce 1998 vyšla Sega Rally Championship 2, která se poučila z nedokonalostí svého předchůdce, takže nabídne nejen kvalitní zábavu, ale na arkádový automat rovněž slušný jízdní zážitek.

Sedačka už není obyčejná, ale anatomická, na druhou stranu je zde méně místa pro nohy. Volant opět sportovní, mechanická řadička vpravo a pozor, nově po své pravici najdete taktéž mechanicky ovládanou ruční brzdu.

Znovu se tu nabízí jen dva jízdní pohledy, stejně jako u prvního dílu. Na výběr je buď závod s časem spojený s předjížděním počítačem řízených závodníků, nebo souboj s kamarádem sedícím vedle vás. V případě Sega Rally Championship 2 se do hrátek s počítačem vůbec nepouštějte a rovnou si vezměte někoho s sebou. Uvidíte, že se vám nebude chtít přestat hrát, dvojka je totiž silně návyková!

Vozový park se oproti jedničce rozšířil, proto je reálné okusit Toyotu Corollu, Mitsubishi Lancer EVO, Imprezu od Subaru, Ford Escort, Lancii Stratos či Peugeot 306. WRC speciály lze prohánět na poušti, v horách, na sněhu nebo na noční asfaltové dráze.

V rámci jízdní fyziky se zde hodně vyplatí používat brzdy, nikoli frčet pořád na plný plyn. Vlastnosti vozidel částečně ovlivňuje i jejich poháněná náprava/nápravy či míra/intenzita točení volantem. Naštěstí tedy přílišnou přetáčivost kompenzuje hra sama, ačkoli bude-li až moc hrdinní drifteři, dostanete, co proto.

Funkčnost zmíněné ruční brzdy je zde diskutabilní, neb řízeného smyku lze dosáhnout pouhým točením volantu a plynem, takže její reálné využití je nanejvýš pro maséry, kteří si chtějí zatáčku o 180 stupňů vychutnat stylově.

Tak či onak je tento druhý díl patrně nejlepším arkádovým závodním automatem v celém muzeu, a to jak řízením, tak graficky (autům např. svítí i brzdová světa). S tím správným parťákem u této hry strávíte klidně několik hodin a budete se pořád smát.

Znáte Scud Race? No jistě… Bavíme se o naprosté klasice zaměřené na vysokou rychlost a čtyři vrcholové sporťáky roku 1996. Znovu tak usednete do posuvné sportovní sedačky, pohladíte jednoduchou řadicí páku (nebo dáte automat) a uchopíte sportovní volant.

Dnem po městském okruhu, nocí kolem letiště, uličkami středověkého hradu či v ruinách chrámu starých Aztéků budete prohánět Porsche 911, Ferrari F40, Dodge Viper anebo královský McLaren F1. A výběr vozu nebude pouze vizuálem, zatímco „poršák“ se hodí spíše na technické tratě, „mclaren“ potěší vysokými rychlostmi, „ferárko“ vyrovnaností a „zmiji“ budete nenávidět za její šílenou přetáčivost.

Pohledů hra nabídne o poznání více, mimo přímého a zezadu se nabízí rovněž podívaná z kokpitu či vzdáleně zezadu, takřka až z vrchu.

Kolizní systém je vesměs neutrální, obvykle simulovaný odlétajícími jiskrami brousících se plechů, umělým zpomalením a mírným zdeformováním karoserie. Tedy až do větších havárek, kdy se vaše auto klidně roztočí ve vzduchu.

Princip závodění je pouze o lovení času, jedete tak dlouho, dokud neprojedete všechna kola nebo vám nedojdou sekundy. Proti počítači je Scud Race docela nuda, sem si prostě musíte vzít partu kamarádů (nebo aspoň jednoho).

Samotné řízení je však vyšší dívčí – opět zde nefunguje bezduché najetí do zatáčky pod plynem, ale s realitou má hra společného pramálo. Určité taktizování nebo kalkulaci s fyzikálními zákony jako u Segy Rally 2 tady nehledejte. Zde musíte pochopit vlastní unikátní fyziku hry a přizpůsobit se jí, zejména tedy při brzdění.

Do jisté míry během pařby totiž spoléháte na náhodu, protože nedotáčivost či přetáčivost aut je kolikrát až přehnaná. Dostat hodiny 360 stupňů při 330 km/h a jet dále? Ano, není problém. Ubrat plyn na rovině a jít do nekontrolovatelného přetáčivého smyku? Jistě, rovněž standard.

Chcete si také zajezdit? Můžete! Každý z testovaných automatů najdete pražském Muzeu her, nicméně na své si přijdou také herní „závodníci“ z Plzně, kterým se zde podobně vybavený Game Station Čeňka Cibiena otevřel teprve nedávno.

Staré závodní arkádové mašiny dnes patrně neosloví mladé publikum, ale spíše dospělejší jedince, kterým tyto kratochvíle před mnoha lety požíraly kapesné. Teď je to skutečně o tom vyrazit do těchto herně orientovaných muzeí či podniků s partou kamarádů nebo s chápavou rodinou a na pár hodin se zase vrátit do dob, kdy vám bylo 10 let, stáli jste v nádražní hale a rozhodli se strávit čekání na vlak závoděním s virtuálními bouráky.