Dnes se jede legendární závod do oblak. Na tisícikoňové stroje může čekat slunce, kroupy a kozy

O tomhle závodě se říká, že nesnese srovnání. Závodit zde hraničí s čirým šílenstvím a ještě před pár lety, na šotolině, to nebylo jen o tom, že jste potřebovali schopnou techniku a závodní licenci, ale také jste museli být odhodláni zemřít. Žádná svodidla, žádný prostor na chybu. Je až s podivem, že za těch více než sto let tady zemřelo „jen“ sedm závodníků.

Jestli na Pikes Peaku ale musíte něco milovat, a je jedno, jestli jako závodník nebo fanoušek, pak je to fakt, že podobně jako 24hodinovka na Nordschleife nebo třeba Rally Dakar i tady je to záležitost nejen profesionálních týmů s těmi nejlepšími piloty a takřka bezedným rozpočtem, ale i nadšených poloamatérů, kteří závodí za peníze z rodinného účtu a s kamarádem, jenž jim dělá mechanika.

V tom je to kouzlo, které nevyprchalo ani teď po více než sto letech, kdy se vítězství na Pikes Peaku bere velmi vážně a skvěle zapadá do marketingu jednotlivých automobilek. Takže i když je na startu VW, Porsche nebo Toyota, tak hlavní část startovního pole se stále skládá z malých týmů.

Až do osmdesátých let závodu dominovala rodina Unserů. Otec Al jezdil ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech a vítězil, ale teprve jeho příbuzní Bobby, Louis a Al mladší udělali ze závodu do oblak svůj vlastní seriál plný šíleně vypadajících otevřených vozů se smallblocky V8. Vozy s odkrytými koly neboli „openwheelers“ se pak staly nejoblíbenějším kladivem na Pikes Peak. A nejpopulárnějším z nich všech se staly ty s názvem Wells Coyote, z nichž některé měly až pět set koní a zdvih zadních kol až devadesát centimetrů!

V roce 1985 se pod kopcem objevilo Audi. A to nejen s rallyovým quattrem, ale dokonce se ženou za volantem. Michèle Mouton – její příběh si můžete přečíst zde – všem vytřela zrak a vyhrála. O dva roky později to samé dokázal Walter Röhrl. Šestiletou nadvládu Audi uťal v roce 1988 Ari Vatanen s Peugeotem 405 T16, jehož jízdu nafilmoval francouzský režisér Jean-Louis Mourey a se snímkem nazvaný Climb Dance získal ocenění v kategorii krátkých filmů.

Největší legendou Pikes Peaku je ale jednoznačně Nobuhiro „Monster“ Tajima, který ve třídě Unlimited vyhrál poprvé v roce 1992 a posledního devátého triumfu dosáhl s tisícikoňovým Suzuki SX4 v roce 2011, tedy téměř o dvě dekády později.

Pikes Peak je druhou nejstarší motoristickou akcí v USA. První ročník se zde konal v roce 1916, necelý rok po dokončení silnice, kdy se zdejší rodák Spencer Penrose snažil podpořit turistický ruch. Na závodníky čeká 19,99 kilometru dlouhá trať s převýšením 1 440 metrů a cílem v nadmořské výšce 4 300 metrů.

Než však závodníci projedou cílem, musejí předtím zdolat nástrahy celkem 156 zrádných zatáček, které zákeřně číhají na potrestání sebemenší jezdecké chyby. Nejvíc zářezů na pažbě mají příhodně pojmenované sekce Engineer's Corner (Zatáčka konstruktérů), Rookie's Corner (Zatáčka nováčků), Devil's Playground (Čertovo hřiště) nebo Blue Sky (Modré nebe). Po 106 letech se nyní jede jubilejní 100. závod. O přerušení se postaraly světové války.

Původně šotolinový povrch trati byl během let částečně vybetonován či vyasfaltován, ale ještě v roce 2010 to byla kombinace asfaltu a prašného povrchu v horní části trati. Až o rok později byla trať vyasfaltována kompletně k vrcholu. Rod Millen, pětinásobný vítěz a jedna z největších legend, sice varoval, že vyasfaltování bude mít pro budoucnost podniku fatální důsledky, ovšem hned následující ročník přilákal historicky nejpočetnější startovní pole. A přeplněno bylo i později.

Ať se podíváte na Climb Dance nebo na strojově přesnou jízdu Romaina Dumase s elektrickým Volkswagenem ID.R, který jako první prolomil hranici osmi minut časem 7:57,148, budete fascinováni. Četli jste opravdu elektrickým? Ano, opravdu. Zatímco u spalovacích motorů se v takové nadmořské výšce začíná projevovat nedostatek kyslíku, na elektromobil nemá řídký vzduch žádný vliv. Nemoc z nadmořské výšky tak hrozí pouze jeho řidiči.

Startuje se ve výšce 2 862 metrů nad mořem, cíl leží v 4 301 metrech a hlavním problémem je nastavení auta a volba pneumatik. Teplotní rozdíl mezí výchozím a cílovým místem je zásadní. Mění se samozřejmě i tlak v pneumatikách a pro spalovací motory je extrémně těžké nastavit správnou palivovou mapu, protože se během stoupání dramaticky mění obsah kyslíku v okolním vzduchu.

Není také výjimkou, že v některých úsecích trati je vlhko, protože se jede skrz mraky. A že se jede na asfaltu? Tu a tam kryje trať jemný prach a ty srázy, o kterých byla řeč, mohou znamenat, že jedna řidičská chyba může nést fatální následky.

Co se závodníků týče, dříve měli výhodu jezdci rallye, protože se jelo na zcela nebo částečně polní cestě, ale po kompletním vyasfaltování trati je všechno jinak. Rychlé stoupání navíc vystavuje řidiče a jejich auta vážnému stresu kvůli změnám nadmořské výšky.

Jak už zaznělo, vyhrála tu Michéle Mouton i Walter Röhrl, ale pravou hvězdou se stal díky snímku Climb Dance rallyový jezdec Ari Vatanen a s vozem Peugeot 405 T16 GR. Do historie závodu se nesmazatelně zapsal i Sébastien Loeb, který hned při své první účasti nejenže zajel absolutní rekord, ale byl dokonce ještě rychlejší, než co spočítal simulátor Peugeotu.

A zmínit jistě musíme i nedávno zesnulého Kena Blocka. Ten sice na Pikes Peaku nezávodil, ale jeho jízda si připomenutí zaslouží. Čtrnáctisetkoňový Mustang jedoucí neustále smykem a na hranici fyzikálních zákonů i silnice, to je prostě podívaná.

Možná jste si již všimli pestrosti zdejšího startovního pole. A není to jen dojem. Zatímco v jiných disciplínách se musí dodržovat pravidla a předpisy, tak v třídě Unlimited žádné nejsou. Prostě jen potřebujete mít čtyři kola a musíte s vozem splnit pravidla pro bezpečnost – tedy klec, hasičák a bateriový odpojovač. Takže pokud chcete vidět ty nejbláznivější aero designy na nejvýkonnějších autech s vrcholnými technickými inovacemi a Formule 1 vám připadá příliš sešněrovaná, měli byste začít závod do oblak víc sledovat.

Po vyasfaltování celé trati se hodně změnilo v nastavení aut a závod logicky výrazně zrychlil. Hranice deseti minut byla prolomena, teď jde o to, kdo prolomí Dumasův rekord. A ten padl v elektrickém autě.

Je to logické, elektromobily tady mají jasnou výhodu. Cílová čára je v ohromující výšce 4 302 metrů nad mořem a v takové výšce vzduch řídne a spalovací motor tady ztrácí až třetinu výkonu. Proto rekord stále drží Volkswagen ID.R.

Po většinu roku je Pikes Peak normální otevřenou silnicí pro turisty a jezdí zde jak osobní auta, tak obytné vozy. Potkáte zde mix místních a turistů, kteří se přijedou podívat na tenhle kus země nebo si sami chtějí vyzkoušet trať. Ještě den před konáním závodu je cesta na Pikes Peak otevřena, aby lidé nemuseli celý kopec složitě objíždět.

„Trénuje se brzy ráno a pořadatelé jednoduše rozdělí celou trať na tři úseky a trénujete každý zvlášť,“ vysvětluje Jiří Heiník, který tady jako jeden z mála Čechů závodil na motocyklu. „A brzo ráno není v sedm, ale třeba ve tři. Celou trasu závodu si jezdci projedou až v den jeho konání a na svůj nejlepší výkon mají jeden jediný pokus. Samotné tréninky trvají tři dny a podmínky jsou pokaždé jiné. A pak třeba na startu závodu může být třicet stupňů, ale v cíli by mohlo sněžit a být pod nulou.“

A když už jsme u těch motorek… Jirka Heiník stihl Pikes Peak jako jeden z posledních motorkářů, od roku 2021 jejich účast totiž pořadatelé zakázali. Hlavním důvodem je samozřejmě (ne)bezpečnost. Na Pikes Peaku zatím došlo k sedmi smrtelným nehodám, pět z nich byli motocykloví jezdci včetně Carlina Dunneho, jenž byl prvním jezdcem, který pokořil magickou hranici deseti minut. Přitom motocykly byly nedílnou součástí závodu do oblak již od roku 1916.

Někde chybí svodidla. Podmínky se mění nejen během dne, ale i během jízdy. A trať se učíte spíš na simulátoru než z onboardu. Ano, i tohle je Pikes Peak. Jde zkrátka o jeden z nejnebezpečnějších závodů na světě.

Pro začátek tu máme 156 zatáček, z nichž mnohé jsou slepé. A pak je tu proměnlivé počasí. Můžete začít závod se svítícím sluncem, ale na cestě k vrcholu potkáte sníh, déšť nebo kroupy. Stav vozovky se neustále mění, protože auta před vámi vyházela na trať hlínu nebo štěrk, nemluvě o asfaltu, který není tak dobře udržovaný jako závodní dráha, protože je to veřejná silnice. A také je tady divoká zvěř, což znamená, že během závodu můžete na silnici potkat horské kozy.

Závodníci se shodují v tom, že nejtěžší je třetí úsek trati a že největší problém jim dělá sluníčko, které je v některých pasážích oslepuje.

A těch sedm obětí je vysloveně malý zázrak. Jen pro srovnání – ve Formuli 1 zahynulo od roku 1953 pětačtyřicet jezdců. Při pokusech zdolat vrchol hory K2 zemřelo minimálně 76 horolezců. A na následky kouření ročně umírá skoro 5 milionů lidí.