Čech projel na motorce Vietnam křížem krážem. Je to něco mezi punkem a výzvou, říká. Můžete se k němu přidat i vy

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedna z nejdůležitějších a nepostradatelných věcí ve vietnamském provozu? „Funkční klakson,“ pronáší bez dlouhého rozmýšlení dvaačtyřicetiletý Tomáš Slavíček. A po krátké odmlce pokračuje. „Hodně se tady troubí. De facto pořád. Nicméně nejde o typicky české troubení, které upozorňuje na to, že řidič něco zkonil. Tady neasociuje negativní nádech. Tohle je jiné. V podstatě říká: Jsem tu, prosím, dávej si pozor.“

V úvodu jsme představili Tomáše Slavíčka jako průvodce a nadšeného motorkáře. Jeho profil je ale daleko barvitější. „Někteří mě znají jako učitele, někteří coby řidiče sanitky, jiní jako průvodce, turistu, fotografa. Spousta lidí mě zná jako kavárníka, neboť jsem měl v Hanoji kavárnu,“ popisuje sám sebe Tomáš s tím, že o provozování kavárny ve věčně pulzující Hanoji mu brzy vyjde kniha v angličtině. Český překlad pak plánuje na příští rok. A mimochodem, opavský rodák, jenž pendluje mezi Českem a Vietnamem, vystudoval informační technologie.

Pozoruhodné je, že k jednostopým vozidlům naplno přičichl až ve Vietnamu, kam se poprvé vydal v roce 2011. „Okamžitě jsem zjistil, že to bez motorky půjde těžko. Abych v Asii mohl nejen přežívat, ale i žít – tak tu motorku prostě potřebuji. Takže jsem se naučil jezdit v Hanoji,“ pronáší jakoby nic. Kdo však někdy navštívil tuhle metropoli, kterou protéká Rudá řeka a dennodenně proudí miliony motorek, moc dobře ví, že se bavíme o ultra blázinci.

Tomáš se v ošemetném provozu úspěšně otrkal a dnes pořádá oblíbené motocyklové tour po Vietnamu. „Protože jeden z nejdobrodružnějších způsobů, jak poznat Vietnam, je ze sedla motorky. To vám naservíruje opravdu absolutní svobodu. Jedině tak autenticky nasajete Vietnam se všemi vůněmi, měnící se přírodou, lokálním způsobem života, zvyky, tradicemi. Zkrátka zažijete motorkářský ráj,“ vypráví Tomáš, který projel a prozkoumal tuto zemi v jihovýchodní Asii křížem krážem.

Zkušenosti za řídítky nesbíral jen ve Vietnamu. V úvodu jsme zmínili, že si odkroutil extrémně náročnou štreku z Brna do Íránu na modelu Himalayan. A za sedm měsíců nahromadil vagon vzpomínek. „Překračování hranic z Turecka a zpátky do Turecka bylo peklo, masakr. Po cestě do Íránu jim na hranicích přestal fungovat internet, takže nikoho nepouštěli. Stál jsem v řadě se sto lidmi, namačkaní na sobě, tělo na tělo. A na turecké straně jim naopak nefungoval rentgen na kamiony.“

Jak prekérní situace vygradovala? „Rozhodli, že nikoho nepustí, ani osobní auta, ani motorky. Trvalo to asi sedm a půl hodiny, než jsem se dostal zpátky do Turecka za západu slunce. Cítil jsem se hrozně svobodně v tu chvíli,“ komentuje Tomáš Slavíček jednu z perných chvil. Kvapem se ale přesouvá do pozitivních vod, když vyzdvihuje íránské pohostinství a otevřenost.

Otevřenost je prý vlastní rovněž Vietnamu. „Tam se děje vše na ulici, lidé jsou srdečnější a otevřenější než v Česku. Jejich odlišná kultura a mentalita mě něčím přitahuje jako magnet.“ A přihazuje další plastický obraz jako důkaz. „První den po příletu jsem zíral, jak mladík veze na malém skútru čtyři čuníky k řezníkovi. Hlava mi to nebrala, ale fascinovalo mě to. Po pár dnech už mi přišlo normální, že mi na motorce přivezli pračku, gauč, ledničku a další věci, nad kterými bychom u nás asi kroutili hlavou.“

Jestli jsme my nad něčím vrtěli hlavou při návštěvě Vietnamu, jde jednoznačně o častou absenci zpětných zrcátek. „Souhlas. Oni na ně nekoukají, zatímco já pořád. Vzpomínám, jak na mě jednou čučeli s otevřenou pusou, když jsem si je chtěl přidělat,“ říká Tomáš, který kromě dvou jarních poznávacích cest pro menší skupinky zájemců chystá příští rok v květnu i speciální motocyklovou tour. „Chybět nebude vlastní mechanik, místní průvodce, zastávky za gastronomickými zážitky. Půjde o stovky kilometrů v divočině v kombinaci s trasami kopírujícími historické milníky Vietnamu. To vše zakončené na pláži s ledovým pivem nebo kávou, masáží a zaslouženou relaxací po nezapomenutelném dobrodružství,“ láká Tomáš Slavíček.

Na druhou stranu férově nemaže med kolem úst. „Jezdit na motorce po Vietnamu určité nebezpečí přináší. Za každou zatáčkou může číhat vysypaná rýže nebo stádo buvolů. Mě samotného navíc málem dvakrát srazil náklaďák. Musel jsem sjet ke krajnici do trávy, jinak by mě smetl. Zkrátka kdo je větší, ten má přednost,“ popisuje čtyřicátník Tomáš. DNA vietnamských řidičů ovšem vykazuje také značnou dávku benevolence. „Odpustí hromadu chyb, které nasekáte. Počítají doopravdy s jakýmkoliv chováním, což možná vysvětluje pozadí tak malého počtu nehod,“ zamýšlí se nahlas Tomáš Slavíček.

Vietnamský provoz učí permanentní koncentraci. Na šoférské fauly pak dohlíží policisté. „Dlouho z jejich strany platila shovívavost. Cizince nestavěli, poněvadž neuměli anglicky. To se ale mění. Postupně se domluví nebo si vypomohou různými překladači. Čili usednout za řídítka bez odpovídajícího oprávnění rozhodně nedoporučuji,“ zdůrazňuje Tomáš Slavíček, jehož na vietnamských řidičích občas štve přílišné vyřizování agendy na sociálních sítích. „Jedna ruka řídí, druhá odepisuje a lajkuje,“ shrnuje lakonicky bující nešvar.

Korzování Vietnamem lze označit za něco mezi punkem a konstantní výzvou. Rozhodně se ale nenudíte. „Servis je za mě v pohodě. V každé vesnici, kdo má kladivo a zapalovač, tak dokáže motorku opravit. S kvalitou silnic už to tak růžově nevidím. V Česku nadáváme na dálnici D1. Přirovnáváme ji k tankodromu. Garantuji vám, že po návratu z Vietnamu změníte názor,“ usmívá se Tomáš Slavíček, který ke své motorce mluví, bere ji za svou kamarádku. „Když jsem dostal nepříjemný smyk v Íránu, tak vzápětí proběhla děkovačka, poplácání po nádrži,“ svěřuje se.

Rituálů si Tomáš osvojil hned několik. Cesty vždy plánuje večer předem. Před snídaní si zacvičí jógu, nevynechá poctivý strečink a samozřejmě poděkuje motorce. Přesně tak to bude i na květnové speciální motocyklové pouti Vietnamem. „Už teď se nesmírně těším na dobrodruhy, kteří se na tu cestu vydají se mnou. Bude to ohromná výzva. Ty já ale k životu potřebuji,“ loučí se průvodce Tomáš Slavíček.